Ahoj, jsem Sisinka a řeknu vám svůj vlastní podrobný životopis

9. listopadu 2011

Ahoj, já jsem Sisi. Můžete mě mít na co chcete, ale já jsem jediná věc :dáma. To je hlavní. Má panička mi sem psala příběhy o mě, ale tenhle je můj vlastní. Píšu si ho sama.

 

 

Narodila jsem se jednoho roku v červenci svojí mamince Micce. Měla jsem další tři sourozence. Byla s nima sranda, když byli malí. Ale s Milky teď není rozumná řeč. Zato já jsem jen a jen dáma. Zkrátka jsme se narodili v takové bedně. Prostě jsme se najednou ocitli venku. Ale nic jsem neviděla. Tak jsem se hned ptala ségry Bibči, jak je to možné. A ona prý taky nic neviděla a tak jsme usudili, že to bude normální.

 

To normální je, i má koťátka pak byla slepá. Od maminky jsme dostali mlíčko a pak jsme jen jedli a spali. Za pár dní se Micka vrátila rátila do pelíšku a vzápětí jsme ucítili divnou vůni. Byly to paničky. Braly nás do rukou a zase pokládaly. A právě tam jsme si s nimi utvořili takové pouto. A přitom lidé nejsou tak hezcí, chytří, prostě jsme lepší než oni. Ale ujali jsme se jich.

 

Jednoho dne jsem se podívala, ano podívala jsem se! Prostě jsem viděla. A uviděla jsem mourovatou Bibi, mourovatého Modroočka, mourovatobílou Milky a modrobílou maminku Micku. Včichni byli tak krásní. A pak mě napadlo se podívat ina sebe. A já jsem bylaještě kásnější. Milky sice byla skoro bílá, ale já byla černobílá a jak krásně! Taky jsme se sourozenci viděli paničky. Žádná sláva, to vám řeknu, ale jako společnice stačí.

 

Paničky nás začaly brát ven, teda když jsme povyrostli. Tak nám ukazovaly zahradu a pokládaly na trávník. Taky nám dělaly závody. Daly nás jednu stranu dvoru a my měli jít za nima. Báli jsme se a tak jsme šli za nimi. Tedy já ne!
Já se motala na místě a rozhlížela se kolem. Nahlas jsem mňoukala, protože jsem nevěděla, co mám dělat. I když jsem měla poloviční náskok, byla jsem vždycky poslední.

 

Pro Bibi bylo tradiční, že se prostě rozběhne (tedy pokud se dá viklavému batolení říkat běh- my se totiž snažili dobatolit k paničkám co nejvěstí rychlostí- dalo říkat běh) a skončí u paničky. Byla dobrá. Po ní dobíhal Modroočko nebo Milky, pořadí se občas měnilo. Já jsem nedorazila nikdy, paničky mě musely odnést. Ale co jsme se tenkrát nablbli. Modroočko s Bibi drželi spíš spolu, ale já a Milky jsme byli taková dvojka, co si hraje spolu.

 

Potom jsme povyrostli a nastala zima. My jsme se chodili ohřívat dovnitř. A já hlava děravá jsem zapomněla říct, že Modroočko mezitím odešel do nového domova. Já a Bibi s Milkynkou jsme zůstaly v úplném babinci, holek nás bylo víc. To jsem byla já, Bibi, Milky, mamča Micka. A z chlapů byl Šedobílek, Martin a Oinka, což byli naši nevlastní bráškové.

 

A my měli malý holčičí babinec. Milky s Bibi buď v chodbě spaly, nebo si hrály, já jsem chodila a mňoukala. Občas jsem se koukla do zrcadla. Zima přešla, beztak nebyla moc tuhá. Myslím, že to byla zrovna ta zima, kdy nebyl skoro sníh. Tu zimu se o Vánocích ztratil Orinka, největší miláček mojí paničky. A ještě o Vánocích, bylo to hrozné. a před jarem odešla Bibinka. Ne ale do nového domova, ale do nebíčka.

 

A na jaře přišla další změna do mého života. Byla jsem dospívající kočička. Najednou jsem začala cítit kolem kocoury, já a Milky jsme nevěděly, co s tím, ale byla doba páření. A jeden kocourek byl tam moc milý a hezký... Paničky se divily, že mám najednou velké břicho a trochu se naštvaly, když viděly, že jsem těhotná. Teda ne naštvaly, ale nějak se jim na tom nelíbilo, že mi bylo teprve osm měsíců.

 

Čekala jsem na příchod koťátek. Nevěděla jsem, kdy se asi narodí, ale cítila jsem, že to bude brzy. Koťata jsem porodila 29. května. Tři týdny jsem je držela v úkrytu. Mezitím i Milky porodila koťátka, ale asi nějak umřela. Nikdy je nepřivedla. Já to udělala po třech týdnech. Dvě byla černá. Měla jsem je pod kůlnou. Další den přišly paničky ze školy a v bedýnce bylo i černobílé kotě.

 

Po měsíci se ale černá koťátka někde ztratila. Černobílou Zaninku jsem vychovávala jako jednináčka. Milky začala čekat druhá koťata. Když se narodila, schovala si je na zajímavé místo a později je paničky přemístily do stodoly. Tam je seznámila se Zaninkou. Zani se nejdřív moc nelíbili, ale pak se z nich stali nejlepší kamarádi. Jejich sestřenice si s nimi hrála, byly jako čtyřčata.

 

Skoro celý podzim žili spolu. Pak se staly tragédie. Bibinka zmizela. Páník zajel Jaspekra. Zani zajelo auto. Pak jsem normálně žila přes zimu a jaro. Jedla jsem, spala, buzerovala paničky, zlobila, chodila na své vycházky, prostě běžný život. V létě se stalo něco podivného. Nestává se to často, ani bych to nečekala. Ani nevím, jak se to stalo.

 

Šla jsem prostě na vycházku a domů jsem nešla. Asi jsem nenašla cestu. Tak jsem bydlela po vesnicích a městech, různě, jak jsem se potulovala a hledala domov. Jídlo jsem si opatřovala sama, občas u jiných koček, u lidí. Nikdo si mě buď nechtěl nechat, nebo jsem nechtěla já. Já mám doma, tady, jinde ne. Když se umím ztratit, musím se najít. a tak jsem bloudila.

 

Až jednou jsem se dostala do známých míst. To bylo radosti, běžela jsem domů. Utíkala jsem přes dvůr volala: "Lidi, už jsem doma! Slyšíte?! A chci jídlo, má hlad." Byla jsem vyhublá, jako kostra potažená kůží. Teď se mi vede dobře a jsem už docela normální. Jsem ráda, že jsem doma, jsem ráda, že mě nepovažují za mrtvou, to je dobře. To je můj celý dosavadní příběh. Snad se vám líbil.

Ahoj, Sisinka

 

 

 

 

Přidáno: 80 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Profilová fotografie None None

~~~

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?