Baddy - Příběh (ne)obyčejného psa

10. listopadu 2014

Psal se rok 2000, když jsem se jednoho teplého srpnového dne narodil. A nebyl jsem sám.

Spolu se mnou se narodila ještě 4 štěňata. 3 samičky a 2 samečci (jeden z nich jsem byl já). Byl jsem kříženec zlatého retrívra a flat coated retrievra. Všichni moji sourozenci byli černí, jen já jsem byl zlatý s černými tlapkami a ocáskem. Nutno říci, že jsem byl velmi zvídavé štěně, které nevydrželo sedět na jednom místě. Chvíli jsem byl tady, potom zase tady, jednou jsem stihl rozkousat majitelům boty, jindy jsem ničil pelíšek, jindy jsem se zase pral se svými sourozenci. No, co dodat, prostě raubíř. 
Ale jednoho dne se můj život od základu změnil. Do domu přišla malá copatá holčička s pihami po celém obličejíku, která se pořád jenom smála. A já si ji hned oblíbil. Okusoval jsem jí botičky, tahal za šatičky a neustále jsem jí opatlával dávkami svých slin. Ta malá holčička zatahala tatínka za kabát a ukázala na mě: "Tatííí! Tatínku! Že si ho odneseme domů? Prosííím, já ho moc chci!" Její tatínek se doširoka usmál a kývl na moji majitelku. Ta se usmála a podala mě té malé holčičce. Neodpustil jsem si znovu jí neoslintat celý obličejík svou jemnou žínkou (jazykem).
A tak jsem se dostal do rodiny Riversových. Po příjezdu jsem dostal černo-zelený obojek se psí známkou a holčička mi dala jméno Baddy. Líbilo se mi. Zavrtěl jsem ocáskem a vesele jí hopkal kolem nohou.
Rodina mě milovala a já jim jejich lásku oplácel. Jak roky plynuly, dostal jsem nesčetněkrát vyhubováno, když jsem rozkousal paničce boty, když jsem počůral koberec, když jsem poškrábal pohovku, nebo když jsem umazal podlahu od bláta. Ale zato jsem měl skvělý život. Obrovskou zahradu, prostorný kotec, kvalitní granule, dostatek pohybu a mnoho lásky.
Ale jak to tak bývá, moje malá holčička už po pár letech nebyla malá. Byla dospělá a mně bylo tehdy 10 let. Už jsem nebyl to hravé štěně plné energie, už jsem se nehonil celé dny za klacíkem, už jsem nedělal neplechy. A jak starostí přibývalo, moje holčička na mě zanevřela. Domů se vracela pozdě večer, ale já na ni trpělivě čekal. Vždy, když jsem zaslechl klíče, rozběhl jsem se ke dveřím a vesele jí štěkal na pozdrav. Jak se objevila ve dveřích, olizoval jsem jí ruce a mručel radostí. Ale ona mi posledních pár dní už nevěnovala skoro žádnou pozornost. Vždy mi jen vyhubovala, že se jí motám pod nohy, ať vypadnu. Nechápal jsem, proč je na mě taková. Byl jsem poslušný, nic jsem neprovedl. Sice jsem občas prohnal sousedovic kočku, ale jinak jsem byl hodný pes. Nepohladila mě ani nepamatuji. A tak jsem trávil celé dny zavřený v domě nebo sám na zahradě. Ale moje radost z její přítomnosti neutuchala. Stále jsem ji vítal u dveří, kdykoliv se v nich objevila.
Ale jednoho dne se všechno změnilo. Do domu se nám přistěhoval nějaký člověk. Zprvu jsem mu nevěřil, ale potom jsem si ho zamiloval.
Netrvalo dlouho a domem se rozléhal smích malého kloučka. Na první pohled jsem si to dítě zamiloval. Den co den jsem ho hlídal u postýlky, den co den jsem poslouchal, když se smál, když brečel, den co den jsem si s ním hrál, pomáhal jsem mu stavět kostičky, nechal jsem se tahat za ocas, za uši, nechal jsem se dloubat do čumáku, do očí, nechal jsem si strkat ručičky do tlamy a vždy jsem malého kloučka radostně olízl, kdykoliv se na mě usmál. Spával jsem s ním v postýlce, nechával jsem se od něj objímat, dělal jsem mu koníka, když se chtěl projet, nechal jsem se tahat, když mě tahal za vodítko na procházkách. Byl jsem šťastný pes a odpustil jsem své holčičce, že se o mě nezajímá tak, jako dříve.
Ale to se opět změnilo. Narodil se další kluk a já se těšil na společné chvíle s ním. Moje holčička však usoudila, že jsem pro její dítka moc nebezpečný a tak jsem dny a noci trávil sám zavřený v kotci. Neměl jsem chuť už ani štěkat na pošťáka.
Holčička se objevovala jen, když mi přinesla granule nebo vodu. Pohlazení jsem nedostal už dlouhou dobu. Byl jsem sám, smutný a osamělý. Cítil jsem se podvedený, nechápal jsem, proč tu musím být sám.
Jednoho dne, kdy moje holčička zapomněla zavřít dvířka od kotce, vyběhl jsem ven, přeskočil jsem plot a rozběhl se ulicí. Chtěl jsem se jen podívat ven, potřeboval jsem se proběhnout. Potřeboval jsem zpátky lásku, potřeboval jsem společnost.
Rozběhl jsem se na druhou stranu silnice, ale v tu chvíli se za rohem vyřítilo auto. Cítil jsem prudký náraz a pak neustávající bolest v hrudi. Zůstal jsem ležet po nárazu v nepřirozeném úhlu na silnici. Z hrudi mi vytékala krev. Najednou kolem mě bylo tolik lidí. Zmohl jsem se jen na rozhlédnutí se a pak jsem opět svou těžkou hlavu položil na silnici. Z davu se vynořili dva muži, kteří mě zabalili do deky a naložili do auta. Tak jsem se ocitl na veterinární klinice. Veterinář mi nedával moc velké šance na přežití. Den co den mě cpali prášky na bolest, měl jsem zlomenou přední nohu a nemohl jsem se hýbat. To jediné, co jsem mohl dělat bylo, ležet celé dny v kotci a skrz mříže klece sledovat ostatní psy a lidi, kteří se přišli podívat na svého nemocného chlupáče. Já byl opět sám.
Bylo zrovna odpoledne, když se u mých mříží objevila moje holčička. Rozbrečela se, až se jí třásla ramena a já začal šťastně vrtět ocasem na přivítanou. Měl jsem obrovskou radost, že je tady. Otevřela mříže a sesunula se vedle mě. Objala mě a obličej zabořila do mé zlaté srsti. Zvedl jsem hlavu a olízl jí uplakanou tvář. Znovu se hlasitě rozvzlykala. Nevěděl jsem proč.
Po několika hodinách, kdy mi brečela do kožichu, se objevil veterinář. Kývl na mou holčičku a ta mě vzala do náruče bez ohledu na to, kolik jsem vážil. Odnesla mě na operační stůl a s bolestí v očích se na mě dívala. "Baddy, odpusť mi to, odpusť mi všechno, co jsem ti udělala. Tak hrozně mě mrzí, že jsem na tebe neměla čas a nevěnovala ti pozornost. Ty můj chlupáči, ani nevíš, jak hrozně mě to mrzí!" Znovu se hlasitě rozplakala. Trhalo mi to srdce. Zakňučel jsem a olízl jí tvář. "Vždycky jsem tě milovala, vždycky jsi byl ten nejhodnější pejsek. Vždycky jsi mě dokázal rozesmát, ukázal jsi mi smysl života, naučil jsi mě mnoha věcem, děkuji za to, že jsi." Šeptala uplakaně a znovu mi obličej zabořila do srsti. "Odpusť mi i tohle, ale bude ti tak lépe. Slibuji, že se ti uleví. Slibuji, že už to nebude bolest. Slibuji, že tam nahoře je lepší místo. Nezapomeň na mě, Baddy. Slib mi, že na mě nezapomeneš," plakala a objímala mě. Nechápal jsem, proč mi to všechno říká. Já se přeci uzdravím a za chvíli spolu zase budeme běhat po zahradě.
Moje holčička si klekla vedle mě a podrbala mě za ušima. "Promiň, Baddy," špitla, když se ve dveřích objevil se veterinář. Moje holčička se slzami v očích přikývla a vzala mou hlavu do dlaní. "Nebude to bolet, bude zase dobře, nebude to bolet, ano? Nebude to bolet," utěšovala mě. Veterinář mi vzal tlapku a píchl mi do ní injekci. Najednou jsem se cítil naprosto vyčerpaný. Hlava i víčka mi ztěžkly, ale nechtěl jsem se poddat únavě, chtěl jsem se dívat na svou malou holčičku, která se na mě nyní usmívala. Po tvářích jí tekly slzy jedna za druhou, ale usmívala se na mě. Pak už jsme svou hlavu neudržel. Položil jsem ji ztěžka na stůl a naposledy jsem jí olízl ruku. Podíval jsem se jí do očí a ona mi tiše zašeptala: "Miluju tě..." V mých očích se najednou zračila vděčnost, něha a láska, všechnu lásku jsem vložil do toho pohledu. Moje holčička se opět hlasitě rozplakala, to bylo poslední, co jsem slyšel, než svět, ve kterém jsem byl, zcela utichl...

Příběh je mou tvorbou včetně myšlenky i obsahu.

 

Přidáno: 120 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?