Bella

Bella. Tak přesně takto se jmenovala krásná fenečka mé tety a strejdy. Byla to kříženkyně několika špiců a narodila se dříve, než já. Poprvé jsem Bellu zaregistrovala někdy ve školce. V té době jsem měla ze psů doslova hrůzu - a Bella nebyla vyjímkou. Pokaždé, když jsme k tetě jeli, hrozně jsem se j bála a proto ji teta musela vždy zavřít na zahradu.

Postupem času se můj strach ze psů začal odbourávat. Bellu jsem si oblíbila, když jsem byla u tety na prázdninách - asi ve 3.třídě. Společně jsme chodily na hory a já zjistila, že se tohoto úžasného stvoření nemusím bát. Od té doby už se Bella nemusela zavírat na zahradě, ale mohla být klidně s námi a nechat se od všech hladit.

Jednoho dne k nám teta přišla s prosbou, zda bychom si o Bellu na týden nepostarali, protože jeli na dovolenou do Řecka. Byla jsem nadšená! Psy jsem milovala a konečně nastala šance, že bych jednoho, sice jenom nakrátko, ale přesto, měla doma. Souhlasili jsme a brzy k nám Bella přijela.

Bella měla všechno - svůj pelíšek, hračky i vodítko. Na procházky jsme spolu chodili pořád, byla neskutečně šikovná. Moc jsme si spolu hráli, s kamarádkou Kačkou jsme i ji učili povely. Moc nás to s ní spolu bavilo.

Bella k nám potom ještě na týden přijela z novu - pamatuju si to jako včera, když jsem přišla ze školy a ta malá hnědá kulička tam na mě šťastná čekala.

Bella byla ale už velmi stará. Velmi se jí přitížilo, a vypadalo to, že nad svou nemocí prohraje. Byla to velká bojovnice, dostala se z toho. Nakonec ale do nebíčka stejně zřejmě šla. Když ji měl na hlídání bratr mého strejdy, Bella se jim zatoulala a už ji nikdy nikdo neviděl.

Bellinko, děkuju ti, že jsi mi ukázala, jak úžasná stvoření, vy psi jste!

Uděleno: 80 bodů

RedBulíci