Damiánkův nový kamarád

23. prosince 2010

Damián byl sice krásný, středně velký pejsek, který měl milující dvounohé kamarády, ale stále mu cosi chybělo. Kamarádi totiž chodívali pryč a on doma zůstával sám. Mohl sice na zahradu a ta byla i dost velká, měl tedy možnost se proběhnout, ale co naplat. Znal sice pár vrabců a kosů, ale moc se s nimi hrát nedalo, protože se zdrželi vždycky jen chvilku. V tuto chvíli vzpomínal na brášky, kterých měl opravdu hodně. Jenže pak si ho vzali domů jeho dvounožci a měl jen je.

Díval se na zasněženou zahradu z okna a smutnil. Dvounožci zase odešli a on tu zůstal sám. Přemýšlel, co bude dělat. Stále vyhlížel, jestli se třeba neobjeví nějaký vrabčák nebo kos, dokonce se před pár dny seznámil s jednou sýkorkou, ale nikde nikdo. Venku jen tiše poletovaly sněhové vločky a dosedaly na již notnou vrstvu sněhové pokrývky.

 

Právě se rozhodl, že půjde samotu alespoň na chvíli zaspat. Chtěl jít zrovna ke svému pelíšku, když v tom zahlédl na zahradě pohyb. Se zájmem se znovu podíval ven a nastražil uši, jestli něco neuslyší. Pohyb uviděl kousek od plotu, kde stál malý smrček a kde bylo poskládané dříví. To tam naskládal jeho dvounohý kamarád. Při skládání Damiánovi vyprávěl, že je na zimu, aby měli čím topit. Damiána tato práce velmi bavila. Nosil v tlamičce některé kousky a pomáhal. Kamarád byl nadšený a vždycky se tomu moc smál.

 

Chvíli tedy sledoval naskládané dříví a smrček, ale žádný pohyb ani nikoho konkrétního už neviděl. Asi se tu jen na chviličku zastavil jen nějaký ptáček a zase se odlétl schovat někam do tepla, napadlo ho. Šel si tedy lehnout a za chvíli tvrdě usnul.

 

Vzbudili ho až dvounožci, když přicházeli domů. To, co měli s sebou, Damiána zarazilo. Nesli smrček, stejný, jako byl na zahradě. Damián vůbec nechápal proč. Večer ale dvounožec stromeček postavil v obývacím pokoji a dokonce nazdobil různými zajímavými věcičkami.

 

„To je vánoční stromeček,“ řekl dvounožec a usmíval se. „Zítra budou Vánoce, víš? A když budeš hodný, možná dostaneš i dárek,“ dodal a podrbal Damiána za ušima.

 

„Dárek? Copak to asi bude?“ Honilo se Damiánovi hlavou. Dostával dárky docela často. Sice vždycky nějakou hračku nebo pamlsek, ale měl to rád. „Tak si budu mít asi zase s čím hrát,“ napadlo ho. Z myšlenek ho vyrušilo zavolání k večeři. Už se na ni moc těšil. Také na to, jak si potom pohraje se svými dvounožci.

 

Druhý den ale odešli dvounožci zase pryč. Sice slíbili, že přijdou domů brzy, ale stejně, samota ho už nebavila. Zase se tedy zahleděl z okna. Nikde ale nikdo nebyl. Zase nepřiletěl ani ptáček. Pak ho zaujal pohyb. Přesně na tom samém místě, jako včera. To už nemohla být náhoda! Něco tam je! Damián už to nevydržel a sklápěcími dvířky vyběhl ven.

 

Sníh sice pěkně studil do tlapek, ale to mu v tuhle chvíli vůbec nevadilo. Musel zjistit, co se to u dřeva stále hýbe. Zaběhl až tam, pak zpomalil, aby náhodou nevyplašil nějakého nového kamaráda. Co když tu hledá nějaký ptáček něco k jídlu? Nedaleko sice bylo krmítko, ale co kdyby! Pak ucítil zvláštní pach. Vycházel zrovna z naskládaného dřeva. Potichu se přiblížil a čmuchal a čmuchal. Pach byl zvláštní. Takový neznal.

 

Právě strčil čumáček do dalšího otvoru mezi dřevem, když uslyšel zaprskání a pak to příšerně zabolelo. Něco ho seklo do čumáčku. Zakňučel a vyděšeně pohlédl na místo, kde se mu právě tohle stalo. Copak to bylo?

 

„Koukej padat! Je mi zima a nechci tě tu! Bojím se tě! SSSSSSSSSSS!“ Uslyšel neznámý hlas.

„A kdopak jsi? A proč mi ubližuješ? Vždyť ti nic nedělám! Jen koukám, co se tu děje! A vůbec, to je moje hromada dřeva! Pomáhal jsem jí skládat!“ bránil se Damián.

„Je mi strašná zima a ještě ty mě tu obtěžuješ!“ postěžoval si hlas.

„Tak se ukaž! Proč jsi vůbec venku? Proč nejsi doma v teple?“ nedal se Damián.

„Doma? V teple? Co to je?“ zeptal se hlas.

„Cože? Ty nevíš, co je to být doma v teple? Ty jsi určitě nějaký divný tvor!“ vyhrkl Damián a hlas ho začal opravdu zajímat. Zatím nepoznal nikoho, kdo by neměl domov. Ptáčkové měli svá hnízda nebo díry ve stromech, měli se kam vracet. Tenhle hlas ale asi neměl nic takového.

„Tak už se ukaž! Musíš být určitě nějaký divný!“ pokoušel se Damián tvora vylákat z úkrytu. Pořád nikoho neviděl. „Ale neubližuj mi! Já ti také nic nedělám!“

Dřevo se najednou trochu hnulo. Damián s napětím čekal, co uvidí. Objevila se černá hlava s bílou náprsenkou. To, co viděl, Damián neznal.

„Kdopak jsi? Ty nejsi ani ptáček ani pes!“ vyděšeně se díval na tvora Damián.

„Ty mi musíš být asi moc chytrý pes, když nepoznáš kočku! Já se narodil teprve na jaře, ale moc dobře znám psy! A taky vím, že to vůbec nejsou žádní přátelé!“ zamračeně vysvětloval tvor.

„Kočka? No já zatím žádnou neviděl. Už jsem viděl nějaké ptáky, dokonce i srnku, ale nikdy kočku!“ oponoval Damián.

„Ty neznáš kočky? To je divné!“ zavrtěl hlavou tvor.

„No a co? Ještě jsem tu prostě nic takového neviděl!“ uraženě zaklepal hlavou Damián.

Kocour našel odvahu, aby popolezl ještě kousek víc ven. „Fakt?“

„Fakt! A vůbec, ještě jsi mi neřekl, co tu děláš!“

„Vždyť říkám, je mi zima! Pokouším se tu schovat a aspoň trochu se ohřát, ale zatím se nedaří. A mám hlad. Tak číhám, jestli nepřiletí nějaký pták, abych měl co jíst.“ Smutně odvětil kocour.

„Cože?!“ vyděšeně vykřikl Damián. „Ty jíš ptáky? Vždyť se s nimi kamarádím. To nemůžeš!“

„Cože?!“ vykulil oči kocour. „Ty se kamarádíš s ptáky? Vždyť říkám, jsi divný. A vůbec! Co mám asi jíst? Mám umřít hlady?“

Damiána najednou něco napadlo. "Hele, dám ti najíst a dokonce ti bude i teplo. Uvidíš. Ale musíš mi slíbit, že tu nebudeš číhat na moje kamarády!“

„Fakt? Dáš mi najíst? Hlad mám tedy ukrutný!“ ani neprotestoval kocour.

Za chvíli už byli oba uvnitř domu a kocour si spokojeně plnil bříško Damiánovou snídaní. Pěkně hltal. Měl opravdu velký hlad. Za chvíli se už spokojeně olizoval.

„Teda, taková dobrota! Ani nevíš, jak ti závidím,“ povzdechl si kocour.

Damiánovi zazářily oči. „Hele a nechceš tu teda zůstat? Co budeš dělat venku? Nemáš stejně co jíst a ještě je tam zima.“

Kocour vykulil oči. „Myslíš? Ale viděl jsem tu nějaké lidi. Nemám ani s nimi moc dobré zkušenosti.“

Sotva to dořekl, otevřely se dveře. Damián jindy slyšel své dvounožce už dávno před tím, ale teď byl tak zabraný kocourem, že si vůbec nevšiml, jak přicházejí. Zůstali stát překvapeně mezi dveřmi a nevěřícně hleděli na kocoura. Ten se také lekl.

„Máme nový přírůstek?“ překvapeně se zeptala Damiánova kamarádka. „Pojď sem! Čípak jsi?“ chtěla ho pohladit. Kocour se ale rychle schoval pod stůl.

„No jak chceš. Ale mě se bát nemusíš. Když ti nevadí Damiánek, tak proč ti vadíme my?“ zeptala se.

Dvounožec odešel do kuchyně a vrátil se s miskou plnou masa. Pomalu ji pokládal před kocoura. Ten překvapeně koukal střídavě na misku a na lidi a taky na Damiána. Takovou pozornost neznal.

 

Do večera to všem velmi uteklo. Kocour se sice stále schovával pod stolem, ale z kuchyně to neuvěřitelně vonělo celý den. K večeru to už nevydržel a šel se společně s Damiánem podívat, co se tam vlastně děje. Dostal dokonce další kus masa. A to krásné teplo.

 

Večer, když se rozsvítil vánoční stromeček, leželi Damián i kocour v pelíšku a sledovali tu krásu. Damián si pomyslel, že mu ten nazdobený stromek přinesl určitě štěstí. Měl nového kamaráda. A kocour? Ten byl v sedmém nebi. Najednou mu bylo teplo, měl plné bříško a také si měl s kým hrát. A dokonce poznal i hodné lidi!

 

Lidé byli také moc šťastní při pohledu na své nové přátele. Všem ten večer bylo moc dobře. Ježíšek byl letos opravdu štědrý.

 

Autorka: Naděžda Kučerová

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?