Děs a panika, údiv a fascinace

10. února 2014

I takhle by se daly shrnout reakce okolí na chlapínka. A už jsem si zvykla, že prakticky každý majitel menšího psíka konstatuje „Ten by tě slupnul jako malinu“.

Má cenu jim vysvětlovat, že chlapínkovy sklony nejsou nikterak násilnické ani agresivní, ale právě naopak, že je to ten nepřátelštější pes pod sluncem? Nemá.
Naprosto respektuji fakt, že mnoho lidí se velkých psů bojí, ovšem občas mě reakce okolí překvapují, někdy mrzí, většinou však upřímně baví. Překvapuje mě zejména panika, s jakou reagují někteří pejskaři. Nejednou se mi stalo, že na procházce vidím naproti nám kráčet paní s pejskem, pak na vteřinu pohlédnu jinam a při pohledu zpět před sebe vidím pouze prázdnou cestu. Otřepu se, přemítám, zda jsem nepožila či netrpím halucinacemi, až šustění v porostu ve stráni podél cesty prozradí paní, jež po indiánsku mizí i se svým psíkem v houštinách.
Opravdu nám jde většina pejskařů z cesty, což sice svým způsobem chápu, ale také mě to mrzí, neb chlapínek je tvor velmi přátelský a myslím, že vzájemné očichání dvou psů není toliko rizikovým počinem, aby důchodkyně musely prchat doslova jako Mazánek ve filmové klasice Škola, základ života. A že se to stává často! Onehdy jedna paní, než aby kolem nás prošla po celkem prostorné cestě, jala se slézat strmý břeh říčky, třímajíc svého psa v náručí, až dolů k vodě, kde se patrně cítila bezpečněji. Občas je to ironie, jako když jsme potkali na procházce dámu se dvěma středními psy. Blížili jsme se k ní, chlapínek cupital u mé nohy naprosto v klidu a paní plápolala za svými psy, jež běsníce napínali vodítka a snažili se nás už ze vzdálenosti padesáti metrů zardousit. A prosím pěkně právě tahle paní na mě začala již z dáli volat „Proboha, udržíte ho???“ Zmateně jsem pohlédla na chlapínka, jež zvědavě pokukoval po těch dvou šílících chlupatcích, pak jsem znovu pohlédla na paní, která patami brzdila, až se za ní táhla brázda jako po traktoru a vyděšeným hlasem hulákala „Paní, udržíte ho?“
Vůbec jsem netušila, kolik spoluobčanů na našem malém městě je věřících. Toto zjištění mě fascinuje, neb není dne, kdy bych při procházce neslyšela lidi vzývat boha a ostatní svaté ve všech podobách (Proboha, Pane Bože, Ježíši Kriste, Panenko Marjá, případně Šmarjápano). Tito lidé si často v údivu zakrývají ústa, uskakují stranou, ukazují prstem, svolávají rodinné příslušníky („Máňo, pocem, týjo pocem, tos ještě neviděla...“), přibržďují vozidla či zůstávají v němém úžasu stát na místě. Přiznávám, že často pohlédnu na druhý konec vodítka, zda se můj naprosto průměrný pes během procházky v nestřeženou chvíli nezměnil v nějakou stvůru z bájí a pověstí. Nezměnil. Zjišťuji, že na vodítku mám stále jen a pouze psa, jenže jediného svého plemene v blízkém okolí, proto budícího tolik emocí.
Ale abych místním nekřivdila, reakce jsou i kladné a zvídavost provázejí i nejrůznější dotazy, na které mám nacvičené přijatelné odpovědi (Ne, sedlo nemáme. Ano, je velký. Ne, určitě nesežere pejska vaší paní... že je to škoda? No, s tím vám opravdu nepomůžu). Zrovna včera jsem šla na večerní procházku stezkou řevu. Jde o ulici, kde je několik extrémně uštěkaných psů a průchod tudy znamená bleskové zvýšení hladiny hluku. Naproti nám pomalu kráčel dědoušek, jež zde bydlí a když došel až k nám, povídá prosebným hlasem „Paní, prosimvás, pusťte ho. Pusťte ho, ať s nima zatřepe a je konečně klid...“ Omluvně jsem vysvětlila, že chlapínek by pořádek v ulici opravdu nenastolil, neb by byl schopen nanejvýš zběsile lítat od jedněch vrat k druhým a nadšeně by křiklouny vyzýval ke hře. I povzdechl si dědoušek a za hlasitého štěkotu pokračoval šouravou chůzí domů.
Už už mě jímají depresivní myšlenky stran toho, zda jsem si opravdu pořídila normálního psa, nebo stvůru, jež okolí nikdy nepřijme. A pak mi nebe seslalo anděla, jež mi podal rozhřešení. Věřím totiž, že malé děti jsou bezelstné a upřímné, někdy až moc (jako můj syn, který mi nedávno oznámil, že mám velké zadky... pozn.: dvě půlky – dva zadky). Šla jsem večer procházkou s chlapínkem. Naproti kráčel tatínek s malou holčičkou. Vidím, jak sestupují z chodníku do vozovky, aby nás nemuseli míjet na chodníku a tatínek si brblá cosi pod fousy. A právě když byli vedle nás, vykřikla holčička velmi nahlas a velmi nadšeně „Tati, to není bestie. Vidíš? Není to bestie, je to normální pes!“ Usmála jsem se a ze srdce mi spadl kámen. Mám normálního psa. Děti přece nelžou :-)

 

Přidáno: 55 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?