Dlouhá cesta za snem, aneb jak překonat svůj vlastní strach

3. listopadu 2014

Jak typické. Možná, že to mnoha lidem přijde jako ohraná písnička, nebo možná jenom smyšlená pohádka, ale já, moji rodiče a moji přátelé vědí, že je to skutečnost.

Koně doma vlastníme pro mě už prakticky od narození. Již od dob tzv. statků. Můj taťka jezdi už jako tehdy dorostenec už od 14let se závodně věnoval parkurům ale především soutěžím všestrannosti.  
Už od malička jsem měla možnost se na koních vozit taky jsem totálně zbožňovala. A tak se rodiče rozhodli mi pořídit poníka, ale jak se později ukázalo, nebyla to nejšťastnější volba, Poník, černý jako uhel s hvězdičkou a bez původu. Neměl ani jméno a tak jsme ho pojmenovali Black, i když já jsem mu říkala statečně Blesk. Ale nebyl to poník snů. Neměl rád cizí lidí. Na nás si samozřejmě zvykl, dostal nažrat nikdo se k němu nechoval ošklivě tak proč by se choval jak blázen. I když jednou se mu povedlo mě při čistění kopyt nakopnout do hrudníku, což nebylo ještě tak zlé.
Jezdila jsem na něm do terénu a skákala, ale často se stalo že se prostě rozmyslel a utekl semnou nebo se otočil a šel domů a já s ním prostě nic nenadělala. Většina těchto incidentů končila slzami nebo poměrně tvrdým pádem. A vše se stupňovalo. Při skákání jsem častěji padla než překážku zdolávala kompletní. Jenomže to nebyl problém s rovnováhou, ale se strachem, už jsem se bála tak že pro mě bylo snadnější spadnout a jít domů pěšky. Ale i přesto, ve mě zůstávalo něco. Něco hluboko co mě nakonec přimělo zase jít a sednou na něj a jít ven. Avšak dětský strach začal převládat a já se od koní začala distancovat. Chodila jsem do stáje jenom z donucení. Až došlo k poměrně vážnému úrazu a já na poníka odmítla sednout. Nakonec se od té doby cca po 4měsících odvezl.
Já si na koně nesedla dobré 4roky. Stačilo, aby kůň jenom udělal rychlejší pohyb a já se rozbrečela a byla schopná seskočit, nemluvě o klacku na zemi. DO stáje jsem v podstatě nepáchla vůbec.
Na scéně se objevila moje kamarádka (nyní už se ani nevídáme) ale já v podstatě vděčím zato, kde teď jsem a že sem toho nedokázala zrovna málo z toho mínusu, ve kterém jsem byla. Bylo to o prázdninách. Hráli jsme si s plastovými figurkami koní a dělali, že se účastníme olympiády ve všestrannosti. Stále mi vyprávěla jaké je ježdění v jejím klubu a jak jsou koně fantastický a jak se ona zlepšuje a kdy pojede na závody a já po tom taky začala toužit. Pořád tam byl strach, ale díky ní jsem znova ožila tím koňařským srdcem. Ale trénink doma by k ničemu zprvu nevedl. Byla jsem ve stresu z tatínka a zároveň trenéra. Byl tvrdý, ale až moc. Nechápal, že v sobě nesu strach. Já chtěla strašně moc udělat vše, co po mě chtěl, ale často se stalo že ať sem se sebevíc snažila nešlo to a začal nadávat jak jsem neschopná a nevím kde co všecko.
Kamarádka mým rodičům navrhla (obě jsem před nimi stály), že bych se mohla zúčastnit jezdeckého tábora, na kterém se uvolnilo jedno místo. Rodičům se to moc nepozdávalo, vyhodit spoustu peněz a výsledek b byl nejistý a přece jenom mít doma pár koní, tak každá koruna je dobrá. Ale já věděla, že chci a moc. Tak došlo na chvíli, kdy mamka vzala telefon a do daného klubu zavolala. Volala v pondělí a trenérka oznámila, že je to právě probíhající turnus. Nastalo skutečně rychlé balení.
V úterý ráno jsem stála na dvoře jezdeckého klubu připravená v plné polní na ježdění, první lekce byla bez sedla. Všichni klusali a cválali… já chodila pouze krokem, byla jsem fakt ráda. Na konci turnusu jsem přeskákala parkurek z křížků. Strach pořád byl, ale stával se tenčím a tenčím jako nitka pavučiny.
Po příjezdu z tábora jsem měla 14dní pauzu. Ježdění mi chybělo, ale prospělo to. Nic se nemá přehánět. Po 14dnech mě kamarádka posadila na kobylu a já si odzkoušela pár cviků na jízdu zručnosti a jelo se na moje první rádoby závody, ale na ty NIKDY nezapomenu. Těsně před startem v jízdě zručnosti jsem spadla. Kobyla mě jednoduše zahodila, jak to uměla s každým. A všichni zatrnuli, co bude následovat. Já vstala, vylezla zpět na kobylu a jízdu zručnosti s jasným náskokem vyhrála. Následně bez přípravy (myslím domácího tréninku) jsem odstartovala v parkru 60/70cm a bylo jasno. Jsem zpět a jednou se ukážu. O 3roky později jsem měla první start ve všestrannosti, kde jsem skutečně bojovala a další rok později Mistrovství České republiky ve všestrannosti jakožto starší juniorka na úrovni CIC*(S military).
Aktuálně pracuji v zahraničí, abych si vydělala nějakou korunu pro budoucí podnikání. Přece jenom pro vše platí, že bez počátečního kapitálu se nedá budovat. A hlavně čerpám nenahraditelné zkušenosti nejenom z jezdectví samostatného, ale i práce a funkčnosti okolo.

 

Přidáno: 120 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro koně doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?