Důvěra nade vše

2. srpna 2016

K napsání této úvahy mě přivedla nepříjemná příhoda, jejímž hlavním aktérem byl můj pes Eda a jeho večeře. Krmím způsobem BARF a můj fousatý kámoš měl ten večer kuřecí křídla. I když vím, že nehltá a poctivě kouše, pokud dostává syrové maso včetně kostí, nikdy neodcházím z dohledu, dokud nemá snědeno.

Nikdy předtím se nic nestalo, ale tentokrát tomu bylo jinak. Při kousání druhého křídla najednou Eda začal podivně mlaskat, značně slinit, a pak i dávit a packou se plácal přes tlamu, jakoby se snažil něčeho zbavit. Zavolala jsem si ho proto k sobě, dala mu povel k sednutí a sáhla mu do tlamy. Aha -problém odhalen! Edovi se totiž mezi poslední dvě stoličky vlevo nahoře vklínil úlomek kosti, který nešel vyndat, evidentně dráždil v polykání a tlačil do dásně.

Po tu chvíli, co jsem měla ruku v jeho tlamě a mluvila na něj, se Eda nesnažil nijak stisknout ani utéct; prostě jen držel a čekal. Když jsem zjistila, že bez pomoci kleštiček a druhé osoby, která podrží psí tlamu otevřenou, abych do ní viděla, úlomek kosti nevytáhnu, došla jsem si domů pro pomoc. Můj tatínek mi ochotně vypomohl. Zatímco na Edu konejšivě klidným hlasem mluvil a drbal ho za ušima, otevřela jsem psí tlamu, kterou pak tatínek podržel, a já s kleštičkami (raději v obou rukou, neb vlivem Edových slin hrozně klouzaly) onen kousek kosti vytáhla. Eda celou tu dobu seděl v klidu a držel. Když byla kůstka venku, celý se začal nadšeně vrtět a důkladně nás olízal. Poté s chutí zbaštil zbytek své večeře.

Byla jsem ráda, že jsme tuto nepříjemnost zvládli svépomocí, ale přitom se v duchu divila, že byl Eda tak v klidu, i když se mu nepochybně dělo nepohodlí či spíše opravdu nepříjemná věc. Přičítala jsem to z velké části tomu, že je Eda odmalička na všemožnou manipulaci se svým tělem zvyklý. Na druhou stranu však takové široké rozvírání tlamy a navíc rejdění v ní kleštěmi s ním nikdo nikdy netrénoval. Přesto ale nekladl žádný odpor.

Nakonec jsem došla k přesvědčení, že se celá situace tak snadno vyřešila hlavně díky Edíkově bezmezné důvěře v nás. Já jsem jeho „hlavní osobou“ a můj otec rovněž patří do jeho „nejužší smečky“.

Ona příhoda mě právě přivedla k úvahám na téma důvěry mezi člověkem a jeho psem. Spoustu věcí můžeme psa cíleným a vhodným tréninkem naučit. Dokonce i takové věci jako nechat si odebrat krev či třeba strčit vyšetřovací sondu až do žaludku bez jakéhokoli tlumení medikamenty. Ovšem většina lidí na takové situace odmala dopředu své psy nepřipravuje, neboť prostě nepředpokládá, že by k nim vůbec někdy došlo.

Já sama jsem sice socializaci svého psa, včetně přípravy na veterináře, věnovala značnou pozornost, nicméně nikdy by mě nenapadlo, že i psovi může mezi zuby (jakkoli je má správně narostlé) uvíznout potrava tak nepříjemným způsobem, že bude nutno šťourat mu v tlamě kleštičkami. Na toto proto nijak připraven nebyl, ale důvěřoval mi natolik, že to, co dělám, má nějaký smysl že zkrátka vydržel, a když se mu hned poté ulevilo, první reakcí nebyl útěk pryč („jen ať mi už nic dalšího nedělají“), ale naopak potřeba dalšího – mnohem příjemnějšího - kontaktu s námi, a dokonce i chuť dojíst si večeři.

Vzpomněla jsem si přitom na Griffinka, našeho křížence z útulku, který se na nás již dívá z nekonečných luk psího nebe. Když jsme si Griffču jako již asi pěti až sedmiletého psa kdysi z útulku brali, byl v žalostném stavu jak psychicky, tak fyzicky. Za dva roky se však dal dohromady natolik, že nám dělal pak velkou radost ještě dalších pět let.

S Griffčou jsme cíleným tréninkem postupně nacvičili pouze základní poslušnost, ale jeho důvěru jsme získali velmi brzy ještě dávno předtím, než se naučil pořádně jakýkoli povel. Vzpomínám na to, jak trpělivě ležel na veterině na podlaze, zatímco mu doktorka odebírala krev, zaváděla kanylu, měřila teplotu, vyšetřovala oči apod. Stačilo mu, že na něj mluvím, drbu ho za ušima a hladím po zádech. Zkrátka věřil a bylo tomu tak do jeho posledních okamžiků, kdy mu paní doktorka pomáhala „důstojně odejít“, neboť jeho zdravotní stav se v již velmi pokročilém věku zhoršil natolik, že jsme jej nechtěli nechat trpět.

Griffinek tenkrát při své poslední návštěvě veterináře pomalu vbelhal do ordinace, ale vrtěl přitom ocasem. Odevzdaně si pak lehl a já si k němu sedla na zem, vzala jeho hlavu do klína a hladila ho. Z očí mi tekly slzy jako hráchy, když jsem šeptala: „Neboj se, už bude vše dobré, nic už tě bolet nebude.“ Griffča se na mě celou dobu díval a jeho pohled říkal: „Já vím, věřím ti.“ Pak už jen klidně usnul….navždy.
Griffča byl mým velkým učitelem v mnoha oblastech lidsko-psích vztahů. Nejvíce si ale dodnes cením jeho schopnosti důvěry ve své lidi, kterou jsme, jak pevně doufám, my nezklamali.

Se svým současným psím kamarádem Edou mám podobný vztah – navzájem si plně důvěřujeme. Nejvíce to vnímám při procházkách, když jdeme spolu sami. Eda je kníračí puberťák, má svou hlavu a svobodomyslnou povahu, tudíž „slepou poslušnost vždy a všude“ od něj prostě nelze očekávat. Pokud má pocit, že „o nic nejde“, občas si dá načas s přiběhnutím na povel „ke mně“, nebo se třeba vyválí v něčem nevábném i přes moje důrazné „NEsmíš!“ Když však Eda z mého chování zjistí, že „o něco jde“, pak je rázem u mne a připraven řešit „to“ se mnou. Stejně tak já sleduji jeho chování, a pokud mi dá svým způsobem, který již dobře znám, najevo, že něco není v pořádku, věřím mu.
Eda není strašpytel a dobře hlídá (ze zahrady nám již vyhnal jednou v noci zloděje), a proto pokud mi dá např. najevo, že bychom někam neměli chodit, nebo že se mu někdo, koho potkáme, nelíbí, raději jdeme jinudy a člověku se vyhneme.

Opravdová důvěra mezi člověkem a jeho psem, kdy se oba dobře znají, je zkrátka, dle mého názoru, mnohem důležitější než to, kolik pes umí povelů či zda má složeny nejrůznější zkoušky z poslušnosti. Znám velmi šikovného psa, s nímž jeho pán složil řadu (i náročných) zkoušek, ale pokud dojde k situaci, kdy se musí pes rozhodovat sám a vyhodnotí ji jako nebezpečnou, raději uteče, než by se problému postavil po boku svého pána. Sice ho poslechne na povel, ale nedůvěřuje mu natolik, aby u něho sám aktivně hledal ochranu.

Můj pes naproti tomu nemá žádnou zkoušku, (a nejspíš ani nikdy žádnou mít nebude, neboť konkurenční prostředí zkoušek a výstav mě nikterak nenaplňuje), ale dobře se známe a důvěřujeme si. On je odhodlán mě bránit stejně jako já jeho, pokud je třeba. Že je to občas „neposlušný rošťák“ mě nijak netrápí, protože se mohu spolehnout na to, že kdyby šlo „do tuhého“, bude problému čelit spolu se mnou. Doufám, že ani já v tomto směru jeho důvěru nikdy nezklamu.

 

Uděleno: 100 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?