Ferda - in memoriam

31. října 2014

Když mi bylo 9 let, dostala jsem od rodičů krásnou knížku Bratři lví srdce od Astrid Lindgrenové.

V té době jsem prožívala těžké období jakési dětské deprese a tato kniha mi velmi pomohla vyrovnat se s různými strachy, mimo jiné také s vědomím smrtelnosti každého z nás. A ještě jednoho velkého pomocníka jsem v té době dostala. S bratrem se nám podařilo umluvit rodiče, aby nám konečně koupili pejska. Jeden maminčin známý měl zrovna od své fenky středního knírače štěňátka a my měli jedno slíbené. Naše maminka sice trvala na tom, že si přivezeme fenečku, ale osud - řízený nezbednou štěněcí tlapkou - rozhodl jinak. 

Při návštěvě u chovatele k nám okamžitě přiběhl jeden pejsek, začal na mě a brášku skákat, olizoval nás a kousal tkaničky od bot. Ona fenečka, kterou si vyhlédla naše maminka byla zalezlá v boudě a vůbec se nám neukázala. My s bratrem ale měli stejně jasno - nechceme žádného jiného, než toho malého divocha, co se na nás vrhnul jako první :-). Pan chovatel naše dětské rozhodnutí podpořil a maminka nakonec souhlasila.

Pejsek dostal jméno Ferda, podle kreslené postavičky od pana Sekory - Ferdy mravence, o kterém se naší mamince noc před návštěvou u chovatele zdálo :-))
Hned odpočátku bylo jasné, že Ferda je velká osobnost. Po své psí mámě příliš netruchlil, rychle se u nás zabydlel a vyrostl z něho hrdý, sebevědomý a zcela nebojácný pes a náš nejlepší kamarád. Mně předával svou obrovskou chuť do života, sebevědomí a vědomí vlastní vyjímečnosti, čímž mi pomohl dostat se z oněch depresí. Byl vlastně takovým přirozeným canisterapeutem :-).

Ačkoli měl Ferda jen domácí výchovu a nikdo jej nikdy necvičil kupříkladu v obraně, stopování nebo záchranařině, byl přesto výborným hlídačem a obranářem, stopařem i záchranářem. Pamatuji si na nespočet jeho útěků od chalupy, kde nás rodiče nechali na prázdninách u babičky a dědy i s Ferdou. Rodiče odjeli autem a až když auto zmizelo za kopcem jsme s pejskem vyšli ven z domu. Ferda hned nasál stopu, vzal to několika zkratkami a za chvíli už se auto s rodiči vracelo i s Ferdou. Prostě si je stopnul v zatáčce dole ve vsi :-). Byl to takový rituál na rozloučenou s paničkou (mou maminkou), který si Ferda zkrátka nikdy nemohl nechat ujít. Podruhé již totiž pak znovu neutíkal a zůstal spořádaně při nás. A když jsme v zimě na chalupě sáňkovali a bobovali na dráze, kterou nám postavil dědeček v hlubokém sněhu, Ferda jezdil na bobu s námi a náramně si to užíval. Pokud jsme pak třeba skončili v závěji, ihned nás tahal za kombinézy, olizoval a zjišťoval, zda jsme v pořádku.

Naše babička na Ferdu také nedala dopustit, neboť kdykoli jsme se jí s bráškou naschvál schovali a nemohla nás najít, prostě pro nás poslala psa a před ním jsme neměli šanci :-)). Ferda byl také vynikající myšilov, což babička, vášnivá zahradnice, oceňovala dvojnásob. Proto mu také velkoryse odpouštěla, když jí ze záhonů občas tahal mrkev, z keříčků česal angrešt a rybíz nebo zbaštil kdejaké jablko či hrušku, švestku a další ovoce, které zrovna dozrávalo a padalo ze stromů.

Ferda baštil opravdu všechno, jen s výjimkou citrónu. Náš dědeček ho s tím také často škádlil, zavolal si ho "Ferdo, náá"...Ferda nadšeně přiběhl v očekávání dobroty, ale jakmile zjistil, že děda má citrón, zavrčel, otočil se a nazlobeně naježen odkráčel :-)). Jinak byl ale s dědou velký kamarád. Jedině jemu, kromě paničky, totiž Ferda dovolil, aby ho směl vzít do náruče... To pak ostatně v létě bylo takřka na denním pořádku, neboť přímo nad naší chlupou se pásávaly krávy a Ferda si s oblibou odskakoval na "kravincovou koupel" :-)). To pak vždy přiběhl celý "zelený" a "voňavý", děda ho vzal, strčil do sudu se sluníčkem ohřátou vodou na zalévání a nastalo drhnutí. Ferda stál v sudu na zadních, předníma opřenýma o okraj sudu, ven mu tak koukaly jen ty přední tlapky a hlava a náramně si koupel užíval. Po vyndání ven všechny přítomné důkladně "osprchoval", nechal se utřít hadrem, o nějž se pak s námi náruživě přetahoval, aby se pak o chvilku později běžel vyválet znovu :-). Jakmile se vrátil, okamžitě si šel sednout k sudu a čekal na dědu, až ho tam zase postaví a začne koupání nanovo.

S Ferdou jsme si jako děti zkrátka užili spoustu legrace, ale vzpomínám také na vážnější situaci, kdy mi bylo již kolem 15 let a šla jsem s pejsou na procházku sama. Tehdy nás míjela parta nějakých výrostků. Obstoupili nás a pokusili se mě obtěžovat. Ferda tehdy za temného výhružného vrčení zaujal tak odhodlaný a sebevědomý postoj na mou obranu, že ty kluky naopak veškeré sebevědomí opustilo a nenápadně zmizeli. Ferda pak na mě hodil svůj vousatý "úsměv", zavrtěl ocáskem a šli jsme dál. On si prostě nikdy nepřipouštěl možnost prohry a já se s ním cítila stejně bezpečně jakoby vedle mě nestál ani ne dvacetikilový pejsek, ale stokilový bodyguard ;-). Dodnes si říkám, že kdyby Ferdu dostal do rukou nějaký zkušený kynolog, byl by z něho jistě skvělý služební pes.

Když bylo Ferdovi 12 let, oslepl na jedno oko a začal špatně slyšet, o rok později oslepl postupně i na druhé oko a byl již zcela hluchý. V té době se u něho také začala hodně projevovat artróza a špatně vstával a chodil. Tehdy jsem z něho začala mít pocit, že ho již příliš netěší svět, a tak jsme se rozhodli ještě zkusit "léčbu" pořízením psího kamaráda.

S partnerem jsme si pořídili štěně chodského psa a když jsme ho přivedli domů a položili Ferdovi přímo "pod nos", stalo se něco, co nikdo z nás nečekal. Ferda, který doposud apaticky ležel na trávníku pod hrušní, se úplně v pohodě zvedl aby malého Akíčitu očichal. Ten si před ním lehl okamžitě na záda a od té doby se od sebe nehnuli na krok. Jestě tentýž večer už společně vyháněli ze zahrady sousedovic kocoura, který si k nám předtím zvykl chodit, protože už ho nikdo nehonil...

Tak začalo velké psí přátelství, které ukončil až Ferdův odchod do psího nebíčka. Aki se stal Ferdovýma očima a ušima, vodil jej po zahradě, čistil mu jazykem bolavý (bohužel neoperovatelný) nádor na konečníku, spal s ním v jednom pelíšku, ale přitom ho vždy respektoval jako nadřízeného člena smečky.

Aki Ferdovi vrátil chuť do života a prodloužil tak jeho čas na tomto světě až do dubna 2006, kdy mu, bohužel, praskl onen nádor a nebyla jiná možnost než pomoci mu přejít "na druhý břeh". Naštěstí v onen smutný den byla doma moje maminka, která Ferdu odvezla na veterinu a až do poslední chvíle jej držela za pacičku a hladila ho. Ferdásek tak odešel v klidu, důstojně v náručí své milované paničky. Když jsem se v onen den vrátila domů z práce a na zahradě nalezla zoufale vyjícího Akiho a krvavé stopy, bylo mi jasné, co se stalo. V tu chvíli jakoby s Ferdou odešla i část mě samotné...Přišla jsem o skvělého přítele a terapeuta. Tenkrát se mi do toho všeho smutku vybavil děj knížky Bratři lví srdce, jak starší a v následku zranění umírající bratr utěšuje svého mladšího, těžce nemocného bratříčka, že smrtí na zemi nic nekončí, že se brzy sejdou v Nangiale, jakémsi nebi, kde již budou žít navždy spokojeně. I když je to samozřejmě pohádka, vzpomínka na to, jak mi právě tato knížka v dětství pomohla, mi poskytla jakýsi návod, jak se vyrovnat s Ferdovým odchodem. On prostě jen odešel do Nangialy, kterou nosím ve svém srdci a tam bude navždy žít, dokud se spolu neshledáme tam "někde na druhé straně".

 

Přidáno: 120 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?