HRDINA JACK

24. června 2013

Ležím na zápraží našeho domu a pozoruji obyvatela malé farmy. Ovce a koně se nerušeně pasou na nedalekých loukách a jen občas zvednou hlavu. To proto, aby zjistili, kdo se k nim blíží po místní cestě. Sem tam se z dálky ozve koňské zaržání nebo ovčí bečení. Strakáči skáčí ve výběhu, slepice s kohoutem rozhrabují zem a kocour se bezstarostně vyhřívá na schodech vedoucích na verandu. Zkrátka, všude kolem panuje klid a mír.

I když... ne tak docela. Po zádech mi totiž lezou tři nezbedná koťata. Jejich máma právě odešla na lov a já jsem jediný, kdo snese jejich přítomnost.

Náhle mě jedno z koťat sekne svým drápem. Vím, že to neudělalo schválně, ale i přesto na něj výhružně zavrčím. Výchova je nutná i v kočičím světě a tahle malá koťata se toho musí ještě hodně naučit. Jakmile jsem si jistý, že kotě mou hrozbu pochopilo, obrátím opět svojí pozornost k zvířatům kolem naší farmy. Hluboce si povzdechnu a položím hlavu mezi packy. Tuším, že už brzy má starost o obyvatele naší farmy „skončí“. Jen musím ještě nějakou chvíli počkat.

O několik minut později slyším rachot motoru blížícího se auta. Zpozorním. Znám tento zvuk velice dobře. Když se na obzoru objeví známé auto, vtanu a pořádně se protáhnu. Naposledy se rozhlédnu kolem sebe. Koťata si už dávno přestala hrát. Zřejmě se u toho pořádně unavila. Teď spí kočičí rodinka na pánově křesle stojící na verandě. Koně a ovce se stále pasou na přilehlých loukách a jen pár z nich zpozorovalo blížící se „věc“. I slepice s kohoutem a králíci jsou tam, kde mají být.

Víc už toho nestuhnu, protože na dvoře zatsavuje ono zmíněné auto a z něho vystupuje páníček. Už z dálky volá mé jméno. „Jacku.“ Když slyším známý hlas, na nic nečekám a bez váhání běžím ke svému člověku. Je rád, že mě opět vidí, ale vypadá dost unaveně, pomyslím si když přijdu blíž. „Všechno v pořádku, kamaráde?“ Zeptá se mě, a přotom mě podrbe na zádech. Zaštěkám na souhlas..
Potom spolu projdeme celou farmu. Jakmile se ujistíme, že je vše tak, jak má být, vím, že už mám pro dnešek volno. Můžu se tedy věnovat svému dlašímu každodennímu rituálu – obchůzce teritoria.

Právě procházím kolem jedné z místních farem. Venku před domem panuje zmatek, který se jeden z přítomných policistů snaží dát do pořádku. Druhý mezitím vyvádí z velkého rodinného domu dvě malé děti. Vypadají vyděšeně, ale zraněné nejsou. Měly štěstí. Ony přežily. Jiní takové štěstí neměli.

Kromě nářku vyděšených dětí slyším i křik policistů a hasičů, který zaniká ve zvuku sirén aut jejich právě přijíždějících kolegů. Tuším, so se tady odehrálo. Za poslední měsíc je to už několikátý takovýto případ. Kdy ho už knečně někdo chytí?, ptám se sám sebe.


Pohlédnu směrem k dětem. Jakási paní, kterou zřejmě neznají, se je snaží přimět, aby šly s ní. Pravda. Moc se jí to nedaří. Musím jí pomoct, pomyslím si.
Pomalu dojdu až k malému chlapci sedícímu v záchranném voze. V očích má nepřítomný výraz, který mi prozrazuje, že na tom není zrovna nejlépe. Opatrně do něj šťouchnu svým studeným čumákem a položím mu packu do klína. Jakmile mě uvidí žena, která má obě děti na starosti, ostře se na mě podívá. Pak ale pochopí o co se snažím a zřejmě v domění, že jsem policejní pes mě nachá dělat mou práci.


Jako první se mého hebkého kožichu dotken chlapcova starší sestra. Nechám ji, ať mě chvíli hladí, a pak se seberu a odběhnu pryč. Když se však ohlédnu za sebe, zjistím, že můj plán nevychází tak, jak bych si přál.


Rozhodnu se tedy pro plán číslo dvě. Opatrně a velice jemně chytím dívku za rukáv a snažím se jí přimět, aby mě následovala. Chvíli to trvá, ale jakmile vidím, že bere svého bratra za ruku, vím, že jsem vyhrál.

O několik minut později už sedí obě děti v bezpečí ženina auta. Sedím na okraji cesty a čekám až odjedou. Vtom ke mně přichází jejich opatrovnice. Už z dálky cítím, že s sebou nese i něco voňavého. „Dobrá práce, kamaráde,“ řekne milým hlasem a přátelsky mě pohladí po hlavě. „Něco jsem ti přinesla,“ usměje se. Po těchto slovech vyndá onu voňavou věc, kterou dosud schovávala za svými zády. Teď konečně vidím, co to je. Velká voňavá kost z buvolí kůže. Moje oblíbená. Mňam! Tuším, co bude následovat, a tak nedočkavostí zakňučím. I přesto, že mi žena kost podává a já na ní mám chuť, váhám. Nemám totiž dovolené si něco brát od cizích lidí. V momentě, kdy ale slyším ženina povzbudivá slova: „Jen si ji vezmi. Zasloužíš si jí.“, na nic nečekám a i s pochoutkou utíkám pryč.

Je pozdě v noci. Všichni obyvatelé naší malé farmy už spí. Zrovna se mi zdá sen o tom, jak bezstarostně běhám po louce za svým oblíbeným míčkem, když v tom mě probudí štiplavý zápach.

Snažím se zavětřit odkud onen pach přichází, ale nedaří se mi to, protože vítr fouká každou chvíli z jiné strany. Pak si, ale uvědomím, že zápach, který je cítit stále víc, velice dobře znám. Snažím si vzpomenout, kde všude jsem ho už cítil. Ze začátku se mi to moc nedaří, ale nakonec si přeci jen vzpomenu.

Před očima mi proběhnou události z předchozího dne. Páníček. Obchůzka farmy. Obchůzka teritoria. Děti. Hasiči. Policisté. Zmatek. Křik. Praskot hořícího dřeva. Kouř. Počkat. Hořící dřevo a kouř? No, jasně. To je ono. Ta farma! Oheň! Teprve teď si uvědomím, že kromě kouře slyším i onen známý zvuk hořícího dřeva doprovázený jiným zvukem. Není to křik vyděšených dětí jako včera na té farmě, ale zvuky, které vydávají vyděšená zvířata.


Musím něco udělat, pomyslím si. Ale co? Jako první se pokusím vzbudit svého pána. Štěkám. Škrábu na dveře. Vyju. Kňučím. Ale nic z toho nepomáhá. Páníček se ne a ne objevit ve dveřích. Normálně bych v takové situaci běžel za sousedy. Jenže náš nejbližší soused se nachází asi 20 kilometrů jižně od naší farmy.
Podívám se směrem ke stáji. Oheň nepolevuje. Naopak. Vypadá to, že je čím dál silnější. Ne. Nemůžu běžet za sousedem. Je moc daleko a koně by to nemuseli zvládnout, pomyslím si. Musím něco udělat. Dřív, než se oheň rozšíří i na ostatní budovy.


S nasazením všech svých sil tedy běžím do hořícího pekla. Všudypřítomný kouř způsobuje, že na cestu je špatně vidět. Sláma, seno, dřevo – to vše pohlcují plameny. Vypadá to, že se budova co nevidět zřítí. Marně se mezi tím vším snažím najít naše koně.

Když se mi konečně podaří dostat se do několika boxů, naskytne se mi žalostný pohled na jejich obsah. Některé klisny a jejich hříbata svůj boj s hořícím peklem prohrály. Je mi jasné, že v tomto případě jsem přišel pozdě. Stále je tady, ale naděje, že se mi podaří někoho zachránit. Ržání vyděšených koní totiž neutichá.

Ve chvíli, kdy se chystám podívat se do dalšího boxu, spadne těsně vedle mě kus hořícího trámu. Leknu se a instinktivně uskočím. Když se po chvíli podívám před sebe, spatřím dvě vyděšené hnědé oči. Je to jeden z našich koní. Zřejmě se mu nějakým způsobem podařilo dostat se ven. Neváhám ani minutu a běžím k vyděšenému zvířeti. Štěkáním se ho snažím přimět, aby šel za mnou. Tuším, že nemáme moc času. Za zraněným zvířetem však spadne další kus střechy. Kůň se poleká a utíká pryč ze stáje.

Chtěl bych běžet za ním, ale nemůžu. Někde tady jsou ještě další zvířata, která potřebují mou pomoc. Můj instinkt mi nedovolí, abych je tady nechal. Po další chvilce pátrání se mi konečně podaří najít zbylé koně. Stejně jako jejich spolubydlící i oni jsou vyděšené a zraněné. Marně se snaží dostat ze zavřených boxů a zachránit si tak život.


Musím jednat rychle. Čumákem, tak jak jsem to už několikrát viděl u svého pána, otevřu zavřené boxy. Zvířata jsou volná a instinktivně utíkají směrem ke vchodu. Teď už vím, že tady žádní jiní obyvatelé stáje nejsou, a tak je následuji.
Nestačím se však z hořící budovy dostat včas. Už jsem skoro u vchodu, když se ze střechy uvolní poslední kus hořícího trámu a celá budova se zřítí.
Poslední, co vidím jsou zvířata, kterým jsem zachránil život. A poslední, co slyším? Zvuk sirén blížících se policejních a hasičských aut a zoufalý hlas, jenž volá mé jméno. Hlas, který jsem měl tak rád a, o kterém vím, že mi bude chybět. Pomalu zvírám oči. Konečně všechen ten zmatek a hluk kolem mě utichá.
Dnes se opět proháním po louce. Stejně jako tenkrát v tom snu. A čekám na svého pána. Na to, až se tady jednoho dne objeví a budeme si spolu zase hrát. Vím, že to bude ještě nějaký čas trvat, ale až tento den přijde, budeme na něj oba dva připraveni.

 

Uděleno: 80 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?