Já a Josh

21. února 2016

Myslím, že když se žena rozhodne provozovat aktivity vyhrazené mužům, vždy to v těch kolem vzbuzuje zvědavost a jistou obezřetnost, protože „Proč to ta ženská chce dělat?“. Moje situace byla ještě o malinko zapeklitější v tom, že nepocházím z myslivecké rodiny, byla jsem dávno dospělá, nestudovala ani „lesárnu“, kdy z řad studentů se často mladí sokolníci rekrutují, dokonce ani veterinu ne, vlastně do té doby, než jsem se jednoho dne ocitla na schůzi sokolnického střediska, jsem s myslivostí, lovem a sokolnictvím neměla vůbec nic společného. O to víc práce mi dalo přesvědčit zkušené sokolníky kolem sebe, že to se sokolnictvím myslím vážně a není to jen nějaký ženský rozmar.

Hned na první schůzi jsem zjistila, že stát se sokolníkem nebude jen tak, protože napřed musím získat lovecký lístek, což se mi na podzim následujícího roku podařilo. Teprve po té jsem mohla absolvovat sokolnické zkoušky. Ten rok z našeho sokolnického střediska měli sokolnické zkoušky mimo mne absolvovat ještě dva kolegové, měli jsme sraz u našeho zkušeného kolegy v sobotu šest ráno, před jeho domem, měl nás na zkoušky do Prahy doprovázet. V šest ráno jsem plná očekávání přešlapovala před jeho domem, ale když se asi 20 minut nikde nikdo neobjevil, odhodlala jsem se zazvonit. Od kolegovy maminky jsem se dozvěděla, že odjezd byl v pět. Co teď? Chtělo se mi brečet, ale místo fňukání jsem se rozběhla na tramvaj – snad pojede vlak? Samozřejmě, že z Olomouce do Prahy vlaky jezdí, ale bylo jasné, že přijedu pozdě. Cestou ve vlaku jsem si ještě trénovala sokolnický uzel – mimo teoretických vědomostí, musí sokolník u zkoušek předvést i praktické dovednosti a právě vázání sokolnického uzlu jednou rukou jsem se docela bála. Cesta ubíhala rychle a když jsem se ocitla na hlavním nádraží v Praze, k místu konání zkoušek – v jedné restauraci na Sokolské ulici – už nebylo daleko, pouhá jedna zastávka metrem. Když jsem tam vešla, kolegové z našeho střediska na mě koukali, jak jsem se tam ocitla, ale myslím, že ocenili, že jsem to tenkrát nevzdala a ke zkouškám se sice po jejich zahájení, ale přesto dostavila. U zkoušek jsem měla trému, a i když jsem se připravovala, na vše jsem si nevzpomenula, popletla jsem jestřábí a káněcí peří, ale nakonec jsem se stala sokolníkem, i ten uzel se mi podařilo jednou rukou uvázat. Složila jsem sokolnické zkoušky a už cestou domů přemýšlela, jakého dravce budu cvičit.
Po přečtení knížky od Honzy Kumbery jsem toužila po jestřábovi, ale získat ho mě bude stát velké úsilí, zařídit všechna povolení – tedy výjimky ze zákona nebude jednoduché. Ale dřív než jsem si všechno stihla promyslet a začít konat, čekalo mne po návratu z práce doma překvapení. V chodbě stála krabice od televize. A v ní – jestřábí terček ještě v prachovém peří. To kolega ze střediska již vyřídil povolení na jeho získání za mě. Teď to bylo snazší, stačilo jen zařídit výjimku na moji osobu a Josh byl můj. Splnil se mi sen, měla jsem svého vysněného dravce, ale cesta k prvnímu úlovku byla ještě dlouhá. Trpěla jsem strachem každého začátečníka, že když jestřába pustím, už se mi nevrátí... Ještě i po letech mne znovu a znovu fascinuje ten nádherný jedinečný pocit z dravce vracejícího se na nataženou ruku sokolníka. Po letech, ač se snažím si vzpomenout, už nevím, na kterém setkání, se mi s Joshem podařilo poprvé ulovit. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Ale nezapomenutelným pro mě zůstane náš první úlovek na Opočně, tedy na největším mezinárodním sokolnickém setkání v Evropě, možná na celém světě. To, jak nosím jestřába, často vzbuzuje pozornost (a občas i pošklebky...), i když na druhou stranu občas mi někdo z kolegů jestřába pochválí, že je mimořádně klidný a na terčka (samce) vyrovnaný. V ten den byl silný vítr, což není příjemné ani lidem, ani dravcům. Opět jsem vzbuzovala nechtěnou pozornost, když můj jestřáb na rukavici nestál, ale ležel, a já ho ještě druhou rukou stínila před větrem. Bylo už odpoledne, kolegové s jestřáby (samicemi) už pár zajíců ulovili, doufala jsem, že by se nějaký bažant mohl pro mého Joshe objevit. Vraceli jsme se k autům, když ohař, kterého s sebou měl rakouský kolega zůstal stát a signalizoval bažanta. Kolega gentlemansky kývl na mne s tím, že on se samicí bažanta lovit nebude. To už Josh na mé ruce neležel, dobře věděl, co bude následovat. Útok na bažantí slepici byl nekonečný, slepice uletěla nejméně 800 m než obloukem chtěla zapadnout do remízku. Po celou dobu se můj terček držel těsně spíše při zemi, pod ní, kdy v rozhodující chvíli to byla výhoda a slepice byla jeho. Tak jsme se dočkali, ani my nepojedeme domů s prázdnou. Když jsem se vrátila s Joshem, který už zas na mé ruce ležel, a se slepicí v brašně, jeden z přihlížejících myslivců to nevydržel a vyjádřil to, co si myslela většina kolem: „Já jsem myslel, že to máte takového mazla, co neloví...?“ Josh už před chvílí odpověděl za mě.


Omlouvám se těm, kteří očekávali příběh nějakého pejska, ale pokud dočetli až sem, snad nejsou zklamaní. Vím, že článek patří do rubriky "myslivost", ale věřte, že i s dravci lze zažít mnohé neopakovatelné a nazapomenutelné příhody. Marcela

 

Uděleno: 120 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?