Jak jsem přišla ke své nejvěrnější kamarádce

Ahoj pejskaři, řekla jsem si, že bych vám napsala článek o tom, jak jsem přišla ke své fence, a jak se později ukázalo, tak i ke spřízněné duši. Bydleli jsme tenkrát v bytě, kde s námi žila i naše úžasná fenka anglického kokršpaněla.

Protože už byla starší, rozhodli jsme se, že jí pořídíme psího kamaráda nebo kamarádku. O prázdninách jsem měla jet s babičkou na pár dní k příbuzným do Věrovan a před odjezdem mi mamka řekla: "Babička říkala, že chovají psy, zeptej se jestli plánují štěňata a kdyžtak jedno zamluv." A tak jsme s babičkou vyrazili. Dorazili jsme k tetě a strýci a první co zajujalo moje oči bylo 5 krásných pejsků. 4 hladkosrstí jezevčíci a jeden kříženec černé barvy.

Když mi sestřenice řekla, že fenka Besina čeká štěňata, zajásala jsem a hned si jedno zamluvila. Zbytek dní jsem si parádně užila a odjeli jsme s babičkou domů. Po nějaké době se ozval telefon, že si můžeme přijet pro štěňátko. Ptala jsem se kdo to byl a co chtěl a mamka mi řekla jen, že si musí s taťkou něco zařídit. Zeptala jsem se teda jestli můžu jít za holkama ven a se svolením odešla. Pamatuju si, že jsme byli s holkama na kolotoči a dostala jsem žízeň, tak jsem se šla domů napít.

Rodiče už byli doma. Ve dveřích mi přísným hlasem řekl taťka, ať jdu k nim do obýváku. Myslela jsem, že jsem něco provedla, ale když jsem šla blíž uviděla jsem na zemi krabici, v ní svetr a v tom zabalené psí miminko, se kterým jsem se musela okamžitě potulit.. "To máš od nás a od babičky k 10. narozeninám" řekl taťka.

Byla jsem hrozně šťastná, tak moc, že už jsem ani nešla za holkama, byla jsem doma a hrála si se štěňátkem. Dostala jméno Peggy (po fence, co umřela babičce). Naší kokršpanělce prodloužila život o necelý rok a já si ten svůj bez ní neumím představit. Dnes je to už skoro 10 let a nedáme bez sebe ani krok.

Přidáno: 44 bodů.

Kačka.Z