Jak jsme si pořídili psa

26. července 2014

Když jsme se rozhodli, že chceme psa, který by s námi nejen chodil na výlety, ale donutil nás v zájmu zdraví k pravidelnému každodennímu pohybu, nastala situace srovnatelná s dělením Evropy po druhé světové válce. Na čem se těžko dohodnou dva, tam se tři skoro poperou.

Výběr plemene trval dva měsíce, další tři jsme bojovali o jméno. Já jsem měla jasno: stačil by mi vlčák. Zaprvé jsem odrostla na seriálu o psu Šarikovi, zadruhé byl náš první německý ovčák zlato, které jsme si vůbec nezasloužili, protože jsme si ho pořizovali v době, kdy jsme neměli dost času. Muž se ale zařekl, že žádného dalšího vlčáka doma nechce, protože už nikdy nebude takový jako Loki, a navrhnul si ohaře. Po delším pátrání v materiálech jsme zjistili, že ohař v kondici potřebuje denně patnáct kilometrů a změnili jsme to na pointra, protože nejsme žádní olympionici. S pointrem nesouhlasila dcera, protože se jí nelíbil, a navrhovala všechno možné od čivavy po dogu. Nakonec jsme přehodnotili naše možnosti v terénu s loveckým psem (představa, jak běháme týden po lese, honíme lovícího běsa a trnem, kdy nám ho zastřelí myslivci, nebyla hezká), já oželela maďarské, výmarské a jiné fešáky a začali uvažovat o lajce. A protože byla mimo naše finanční možnosti, navrhla dcera československého vlčáka. Zamilovali jsme se všichni a okamžitě, chtěli jsme něco zvláštního. Trochu nás sice děsily špatné zkušenosti z okolí a varování z odborných pramenů jsme také brali vážně, ale říkali jsme si, že to bude o přístupu a o výchově, z čehož nás celkem rychle vyvedl přednášející naší dcery na hodinách kynologie – rovnou nám řekl, že pokud nemáme zkušenosti, nemáme to dělat. A tak se u nás objevil beauceron. 
Zkušený cvičitel profesionál mi řekl, že každý chovatel píše o svém plemeni tak, jako by v příštích pěti vteřinách mělo vstát na dvě nohy a promluvit. Několik horečných týdnů jsme leželi v odborné literatuře, pročítali internet, encyklopedie, zakupovali odbornou literaturu a drancovali okresní knihovnu. Postupně jsme nabyli dojmu, že jsme zvolili plemeno, které na dvě nohy ani vstát nemusí, protože je v podstatě čtyřnohým člověkem. Pravda poněkud náročným, ale naprosto a úžasně nepřekonatelným. Pan profesor též naznal, že pod odborným vedením by to šlo, ale rozhodně nám doporučil fenu. (Nám, kteří vždycky, co moje paměť sahá, měli doma jenom psy.) A tak jsme se tři měsíce doma do krve hádali, jak že se naše nové, vysněné štěňátko bude jmenovat, různě se uráželi, protože někteří jedinci nechápali naše geniální nápady, dokázali se o to dohadovat všude, kde to šlo a nakonec se shodli na kompromisu, který nikomu sice až tak nevoněl, ale ani nijak zásadně nevadil. (Sranda je, že jsme se později dozvěděli, že jméno Nero znamená v italštině černý a taky třeba šibeničník  a sedí našemu kloučkovi jako poklička na hrnci.) A vyzbrojeni odbornými radami, jak si správně vybrat štěně (…neberte si první, které se k vám zvědavě rozběhne, protože kdo musí mít situaci dokonale pod kontrolou? Dominantní pes… a tak dál). Byla jsem nemocná, takže jel můj muž a dcera a situaci popisovali takto: Z devíti štěňat už byli doma jenom čtyři poslední chlapečci. Jeden s nezájmem o cokoli chrápal, dva se řezali jako koně a poslední ležel a pozorně sledoval, co se děje kolem. Když se můj muž zeptal synka domácích, koho by mu doporučil, tak mu ukázal malého pozorovatel s tím, že je nejchytřejší. Jako jediný se dokázal dostat z výběhu a nikdo nevěděl jak, takže mu prozatímně říkali David Copperfield. No, byl nejkrásnější a vypadal tak sofistikovaně… a nepral se… a byl tak úžasné štěně… A tak jsme si domů přivezli Bič boží 
Všichni ho obdivovali. Všichni ho milovali, mazlili, obdarovávali. Všichni se rozplývali, jak dokáže být sladký. Všichni cizí. I my jsme ho milovali, mazlili – když se nechal, hýčkali a pěstovali. A bojovali každý den. Představte si sladké štěňátko, které se nechá sotva krátce podrbat, a pak si okamžitě vynucuje hraní. Žádný mazlínek, který se přitulí a bude se rozplývat blahem, to se stávalo jenom asi první půl minuty po probuzení. Do dvou let jsem se smiřovala s tím, že se nebudu mazlit se svým psem. Štěňátko kousalo, štípalo, naráželo a skákalo. Dva roky nestrpělo ruku na hlavě. Běda si sednout na zem – okamžitě se pralo. Neposedělo, takže jsem žila v představě, že bosíci buďto spí, nebo se nudí. Nedalo se ukáznit. Pracovalo, když se mu chtělo, a byla to báseň. Pokud pracovat nechtělo, sabotovalo tak vynalézavě, jako by bylo lidské dítě. Dokázalo se dívat do očí tak dlouho, až vás donutilo slzet. Štěňátko snů… A najednou, po dvou letech, se to všechno nějak zlomilo a z neřáda byl pes. Vím, že je to hloupost, ale skoro to vypadá, jako by ho přestalo bavit bojovat a změnil taktiku. Během několika měsíců se neuvěřitelně změnil a nejlepší na tom bylo, že k dobrému.
Mnohem později jsme pochopili, že dominantní pes si nepotřebuje nic dokazovat, protože si věří. Ještě později jsme pochopili, co autoři mysleli tím, že beauceroni potřebují zvláštní přístup. A ještě později, poté, co jsme si prošli peklem puberty začínáme chápat, proč jsou to vlastně takoví čtyřnozí lidé. Padli jsme do toho dost po hlavě a udělali jsme spoustu chyb, které se nám budou vracet celý život. Také se nám spoustu věcí podařilo doladit k dokonalosti. Kdybychom si pořídili vlčáka, pravděpodobně bychom byli spokojení. S čévéčkem jsme mohli být i nešťastní. Kdybychom měli ohaře, pravděpodobně už bychom byli bez psa. Máme bosíka a tvoříme smečku. Nepřestává nás překvapovat. Nepřestává nás dojímat. Nepřestává nás vytáčet. Zlomyslně mě těší, že můžeme lidem, taky odborníkům, kteří tvrdili, že je to pes na dvě věci (hlavně a zvláště proto, že nemá papíry) a nic z něho nebude vzkázat, ať si trhnou – naučili jsme ho všechno, co jsme potřebovali. Můžeme s ním všude. Dokáže se (většinou) chovat jako vzorný pes. Je nám spolu dobře.
Co jsem tím vlastně chtěla říct… Že když si něco moc přejete, tak si vás to nakonec najde? Že si máte rozhodně dávat pozor, co si vlastně přejete? Že konec dobrý, všechno dobré? Že si máte rozmyslet, jestli si přivedete domů beaucerona? Že jsou beauceroni opravdu nejúžasnější psi na světě? Asi od všeho trošku…

 

Přidáno: 100 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?