Jak se stane z kočky ryze domácí venkovní požitkář...

1. června 2013

Od malička jsme ji nikdy neučili chodit ven, nikdy jsme ji nikam samotnou nepustili, teď mě každý den v rozmezí od 5:30 do 6:30 budí, abych se s ní šla vyvenčit..., ale pěkně popořadě.

Čikinka se dostala "na svobodu" jednou jedinkrát a to když se nám zaběhla... Nijak jsem nikdy nepřemýšlela o tom, jestli taky nepotřebuje znát jiný svět, než jen 4 místnosti a přepravku...popřípadě veterinární kliniku. Balkon přece stačí, nebo ne? Já myslela že ano, ona patrně nebyla stejného názoru, což jsme mohli pozorovat při jejich procházkách z našeho balkonu do sousedova po parapetu (to nebylo moc bezpečné)... Také kytky to těžce nesly, nejen že o pravidelné zálivce si mohou nechat jen zdát (což není vina kočky :-) , ale ani jejich listy nevyvázly bez úhony...

Čikina ničila úplně všechny (nehledě na náš nábytek a obklady :-D) a celkem dost přibírala na váze... To byla poslední hledaná záminka pro koupi vodítka. Jistě, nebyla z něj nadšená, troufám si říct že byla dost naštvaná, když jsme jí ho zkoušeli dávat.... Ale komu by se to líbilo... Pak jsme jí vzali ven. Vypadala celkem zmateně, jak ten svět vypadá úplně jinak ze země, než z balkonu. Zmatení vystřídal strach....ustrašeně se rozhlížela kolem, šponovala uši do všech možných směrů, přejížděla pohledem z kosů na keře a hned zase někam doprava...

Teď jsem si říkala, jestli uteče.... Ani bych se jí nedivila. Ale to neudělala. Byli jsme asi jen 20 kroků od vchodu do našeho paneláku. Tichounce a lehce našlapovala, jakoby byla zrovna na lovu, ale stále se rozhlížela někam zprava do leva. Ocas měla chvíli úplně na zemi, chvíli stejně s tělem, kmitala jí špička. Začala "nadávat" (mňoukala-tak trochu podivně jako kdyby někomu nadávala) a zase popošla dál. Pak si lehla za kytku a nechtěla za žádnou cenu odtud. Hlídala si to tam všechno.

Byli jsme jen 2 kroky od vchodu, otevřela jsem dveře. Nic, tak jsem ji pohladila a ona mi zaneprázdněně odsekla. Čekala jsem tam asi další 4 minuty, jestli se uráčí zvednout a jít domu, ale nic. Nakonec jsem ji musela z tý země vzít. Dala jsem ji do chodby (s myšlenkou, že jí třeba už napadne jít domu). Dveře se zaklaply, ona seděla před nima a tak divně se dívala. Pak teda šla domu, ale dost přitom "nakecala". Pokračování příště.

Přidáno: 56 bodů.