JEŘABINA

24. července 2013

Podzimní den se pomalu přechyloval k večeru,když jsem já a parta mysliveckých přátel usedali před mysliveckou chatou k ohni,abychom si tak jako každý večer zdělili své zážitky z lovu.


Bylo Václava a u nás,v hustých lesích Strážovských vrchů vrcholila jelení říje.
Je to čas,kdy do myslivců každoročně vstupuje záhadné napětí a tajemné volání předků a loveckého pudu.
Manželky se o tomto čase s pravidelnou přesností mění v slaměné vdovy,protože jejich milované polovičky se páchnoucí a nevyspalé toulají lesem a loukami za tím svým vysněným jelenem.
Tak,jako každou loveckou sezonu i letos zavítal k nám z daleké Šumavy zelený kamarád aby se přidal k inventáři chlapů v zeleném oblečení a pravé zelené krve.
Byl to pravý šumavský horal,statné postavy a bohatým stříbřitým plnovousem,sahajícím mu až na hruď.
Přezdívaly jsme ho "táta",protože byl nejenom nejstarší z nás,ale taky pro jeho otcovský přístup ke každému živému tvoru na této zemi.
Seděli jsme kolem ohně a vzduchem se neslo vyprávění zážitků uplynulého dne.
Občas se do toho někdo vložil vtipnou poznámkou a smích se rozléhal okolím.
V tom všeobecném veselí jsem koutkem oka zahlédl "tátu",jak se zadumaně dívá někam k lesu a v jeho očích uviděl zvláštní,ne chlapský lesk.
Podíval jsem se tím směrem,kam se koukal on.Tam,v hradbě mohutných smrků,se tyčila jeřabina,obsypána červenými plody a zářící jako oheň v končícím se dni.
Trvalo snad minutu,než si "táta" uvědomil,že zůstalo zvláštní ticho.Trhnul sebou,jako kdyby vyrušen neznámou silou ze snění a nemilosrdně vrácen do reality.
Podíval se po nás,tím lesklýma dobráckým pohledem,omluvně se usmál a do ticha,které přímo bolelo řekl:Víte,vždy,když někde vidím jeřabinu,vynoří se mi z hloubky srdce příběh,který v sobě nosím už více než čtyřicet let.
Ještě nikdy jsem ho nikomu neřekl,ale myslím si,že dnes je ten pravý čas vyzpovídat se.
Tušily jsme,že se staneme svědky neobyčejného vyprávění člověka,který celý život věnoval lesu.
"Táta" zvedl ze země větvičku,počmáral s ní po hlíně a začal vyprávět.
Stalo se to na podzim a v ten den,tak jako pokaždé jsem kráčel lesním chodníčkem,který se klikatil smrkovou mladinou.Bylo krásně,pravé babí léto.
Dva kroky přede mnou pobíhali moji dva věrní a nerozluční společníci.
Fenečka křížence,Zorka a lišák Kuba.
Zorka se objevila u mě jednoho bouřlivého večera,vysílená a polomrtvá,s přeraženýma zády,aby u mě přivedla na svět pět štěňátek.Narodila se však s krvavou pěnou u tlamiček a po pár mátoživých pohybech se odebrala do nebe.
Jako náhradu jsem jí po dvou dnech přinesl liščátko.Ujala se ho z láskou a mateřskou péčí.
Stali se s nich kamarádi na život a na smrt.
Kuba nosil na krku obojek s řetízkem.Na jeho konci byla ocelová kotvička,která se zachytila na překážku a tak se nemohl Kuba daleko zatoulat.
Chodníček,po kterém jsme kráčely byl však jako vymetený,s tlustou vrstvou jehličí a kotvička se neměla o co zachytit.
Kuba se občas zastavil a zasněně se díval do porostu a občas vysokým nosem zavětřil.
Kdybych šel s ním,kdo ví,kam by mne zavedl.Možná k nějaké lebce z laně,nebo k liščím norám.Kdo ví.Ale určitě by to nebyl výlet na jeden den.
Smrková mladina pomalu ustupovala a na jejím konci se otevíral nádherný rozhled do daleka.
Konci mladiny kraloval mohutný a rozložitý javor.Pod ním ležela veliká a placatá skála,z které byl výhled až do údolí na německé straně.
Tady jsme vždy chvilku odpočívali před další cestou.
Sedl jsem si pod javor a moji společníci na skálu.Rozkošnícky se nastavovaly větříku,který jim čechral kožíšky.Po chvilce se stočily do klubíček,čumáčky schovaly pod ocásky a usnuly.
Bylo tak krásné ticho,tichoučko.
V polo snu jsem koutkem oka zahlédl velikého psa,jak se sápe na Kubu.Ten v poslední chvíli procitá,vymršťuje se do výšky a divokými skoky mizí v neznámu.
Ale to už se probírá taky Zorka a věší se psovi na krk.Ten ji však lehce setřásl.Zorka se nevzdává a zakusuje se mu do přední nohy.Pes zavyje bolestí a dává se na ústup.
V poslední sekundě spatřím chlapa,jak puškou míří na Zorku."Nestřílej"řvu na něho a vyrážím hlaveň k nebi.Zazněl výstřel který už nemohl zadržet.
Až teď jsem si uvědomil,že je to hajný ze sousedního polesí.Je stejně překvapený jako já,prchajícího Kubu prý ani neviděl.
V rozčilení žádám hajného,aby se urychleně vzdálil.Poslechne a odchází.
Rozhlížím se,ale Zorka a Kuba jsou pryč.Volám je,ale marně.Volání opakuji několik krát,ale bez výsledně.
Utěšuji se,že snad už budou čekat doma,ale vítá mě jenom ticho a prázdno.
Druhý den pátrám v pohraničních skalách znovu,ale opět bezvýsledně.Odpovědí na moje volání je ticho,nebo skřek sojky.
Je to divné,říkám si.Liška se v lese může ztratit,ale pes?Ten se přece vrátí domů!
Další dny se ptám po okolních vesnicích,lidí,hajných,obvolávám polesí a lesní správy.Nikdo je neviděl.Ptám se dřevorubců,ti je znají nejlíp,kolikrát se s nimi dělili o svačinu a hladili kožíšky.Nic.Jako by se po nich slehla zem.
Ptám se myslivců."Jestli jste je někdo zastřelil,řekněte mi to,chci jenom vědět kde skončily a jak."Ale nikdo je neviděl.
Dny utíkaly,ze stromů opadalo poslední listí a paní zima se ujala vlády.Přišli Vánoce,ty nejsmutnější v mém životě.Nemohl jsem zapomenout na ten den,kdy se to stalo,promítal si v duchu znova a znova celou situaci.
Cáry mlhy se rozplynuly ve vrcholcích stromů,sníh se ztrácel před očima.Přišlo jaro.
Stál jsem toho březnového dne na lesní cestě a díval se,jak ženy na protějším svahu sázejí stromky.Zaujat pozorováním usilovných žen jsem přeslech volání,nesoucí se ke mně.
Až po hodné chvilce jsem si uvědomil,že ke mně někdo běží,divoce mává rukama a křičí jak o život.
Až teď vidím,že je to právě ten hajný,který nás na podzim překvapil při odpočinku.
Přibíhá,těžko dýchajíc mě popadá za rukáv a někam mne tahá.
Je tak rozčilený,že mu nerozumím ani slovo.
Žádám ho,aby se uklidnil a vysvětlil,co se vlastně stalo.
Rukou ukazuje do dálky a přerývaně říká,"našel jsem je"!
Jakoby někdo vzal obrovskou palici a třískl mne po hlavě.V krku mi nabíhá boule a srdce hrozí,že vyskočí z hrudi.Třesu se na celém těle a nejsem schopen pohybu.
Hajný mne tahá za rukáv a já po chvilce jsem schopen normální chůze.
Vede mne silnicí,asi kilometr a pak se odrážíme do lesa.Postupně les řídne a svah se stává strmější a skalnatější.
Více po zadku,než po nohou se smýkáme kamením,které se kutálí dolů srázem.
Na konci srázu,v téhle nehostinné půdě roste jedna,jediná jeřabina.Její mohutný kmen ze u země proměnil v oblouk,to jak se snažila přežít sesuv půdu kdysi před léty.Právě u ní se zastavujeme a hajný ukazuje na oblouk.
Chvilku trvá,než si uvědomím,co vlastně vidím.
Přes oblouk je přehozený zrezivělý řetízek a na každém jeho konci visí vysušená mumie.Lišky a psa.
Sundávám klobouk z hlavy a rekapituluji poslední chvíle mích kamarádů.
Právě sem , k nedalekým liščím norám běžel vyděšený lišák.Zorka mu byla v patách a snažila se ho zastavit.Kotvička na řetízku divoce poskakovala a zasekla se Zorce za obojek.
Do cesty se jim postavila jeřabina.Nebylo času na výběr,lišák skočil po pravé straně,pes po levé...
Jenom krátké škubnutí a konec.

"Táta" dovyprávěl a uslzeným pohledem se díval do naších tváří.
V tom pohledu jsme viděly úlevu ale i nekonečný smutek.
Utíraly jsme si oči,ale za ty slzy,které tekly z očí tvrdých,ale citlivých chlapů za ty se v tu chvíli nikdo nestyděl.

Příštího roku z jara přišla ze Šumavy bolestivá zpráva.
"Táta",náš dobrý myslivecký kamarád zemřel.
Odešel do věčných lovišť a setkal se tam se všemi,co tam odešli před ním.Loví tam dál a toulá se se svou partou lesy a a určitě občas koukne tam dolů, na nás na své zelené kamarády.
A já,já často vzpomínám na "tátu",na jeho příběh a taky vzpomínám na starou a zažloutlou fotografii,kterou nám toho večera u ohně ukázal a která se mi až do smrti vryla do srdce.
Na tom obrázku bylo vidět v dálce nějaké údolí.Na levé straně část kmene statného javoru a pod ním,na placaté skále dvě odpočívající chlupaté kuličky,zakrývající si čumáčky ocásky.Spí a vítr jim čechrá kožíšky.

Přidáno: 80 bodů.
Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Profilová fotografie None None

Iwo

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?