Kateřina a její děti

19. června 2011

Kateřina k nám domů přišla a nebo spíš byla přinesena jako docela maličké koťátko. Ji i jejího brášku někdo bezcitně odhodil do opuštěné zahrady naproti našemu domu a byla to jen veliká náhoda, že jsme je se synkem našli a odchovali.

 

 

Mourka si vzali hodní lidé o ulici dál a jako Ferda měl u nich hezký život. Kačenku nikdo nechtěl a tak zůstala bydlet u nás. Byla tichá, milá a hodňoučká. Nejraději měla synka. Jako maličká si brala do tlamičky jeho malé prstíky a „žumlala“ je jako dudlík. Oba to vydrželi celé hodiny. Chodila k němu i spát. To jsem sice zakázala, ale když jsem viděla jak Kátěnka spí vedle jeho polštáře a malá ručička ji ze spánku hladí, dělala jsem že nic nevidím.

 

Jak šel čas, začala jsem se zajímat, kdy je potřeba Kačenku hlídat, aby se nám kočičí rodina nerozrostla. Byla pořád maličká a vypadala jako koťátko i když jí už bylo půl roku. Toho, že je dospělá si bohužel všiml dříve Maci než já a tak vždycky štíhlounká Kačenka začala najednou přibírat na váze. Nejprve jsem měla radost, že konečně vypadá dobře, ale když se jí začaly rozšiřovat hlavně boky, došlo to i mně - budeme mít děti.

 

Jak se blížil čas, vyklidila jsem spodní foch v synkově skříni a dala tam staré prostěradlo. Kačka totiž trávila většinu dne v jeho pokoji. Nový pelíšek jí nic moc neříkal. Nechovala se jako kočky, které jsem znala jako dítě a které si před narozením koťátek hledaly své místo.

 

A pak jednou přišel ten Den. Vařila jsem právě oběd a jak jsem začala krájet maso, přiběhla Kateřina. To by bylo normální, kdyby za sebou netáhla kotě ještě v plodovém obalu. Chytila jsem ji a nesla na pelíšek, ale v pokoji bylo slyšet nářek. Synek mi s brekem sděloval, že Kačenka má děti. Ukazoval na svůj šuplík s legem. Z něj se opravdu ozývaly tenké hlásky koťátek. Pomohla jsem Kateřince s posledním potomkem. Ona ho nakonec očistila a já jí přidala i předchozí dva.

 

Narodila se tři koťátka celičká černá. Později jsme zjistili, že to jsou tři kluci. Jména jim, jak jinak vybíral synek, tak Čertík, Bertík a Ocásek. Ocásek měl totiž maličkou chybu. Poslední články jeho ocásku byly uhnuté do pravého úhlu, prostě měl ocásek „za roh“.

 

Kačka nebyla dobrá máma. Její maličcí byli často sami a tak se naše dny proměnily ve dny lovu na ni. Vždycky jsme ji nalákali na něco dobrého a když se nacpala, donesli jsme ji k těm třem malým věčně hladovým tlamičkám. Dala jim najíst a opět mizela. Ale kupodivu malí přežívali. Brzy se naučili přikrmovat z injekční stříkačky, která zachránila život jejich mámě a rostli jako z vody.. Kdykoliv Kateřina přišla domů, chodili za ní vždy ve stejném pořadí: Čertík, Bertík, Ocásek.

 

Vypadali jako malé kocouří komando. Byli úžasní. Ale čas šel dál . Ocásek ještě jako maličký umřel . Měl prý vrozenou nemoc, špatnou průchodnost střev. Čertík se odstěhoval na Vysočinu do rodiny řezníka a měl se skvěle. Byl mohutný po svém tátovi a když ležel na sluníčku, značila se na jeho jinak černém hustém kožichu mramorovaná kresba. Bertíka jsme si nechali. Byl stejně mohutný jako jeho bráška, ale byl mazel a měl rád moji dceru a ona jeho. Chodil za ní jako pejsek. Když odešla na střední školu a s tím i na internát, seděl Berti na jednom místě a nejedl a nevnímal. Teprve s návratem své kámošky ožil. Běhal, vrněl,  dokonce slintal blahem a nehnul se od ní ani na krok. Později si zvykl na nový režim. Od pondělí do čtvrtka jakž takž fungoval, ale v pátek ráno usedl na sloupek u vrat, kdyby trakaře padaly a čekal. A tak bylo všechno v normálu.. Maci, Kátěnka i Bertík.

 

Ale pak přišel den, kdy Káťa opět přibrala. .. a za pár týdnů přišly na svět tři krásné želvovinové holky – Žofinka, Rozárka a Fanynka. Byly nádherné, ale ani k nim si nenašla Káťa dobrý vztah. A tak jsme obnovili „lovy na mámu“. A tenkrát se stala zvláštní věc. Těch věčně brečících kočičích miminek se ujal jejich brácha Bertík anebo Albert, jak jsme mu začali říkat. Přišel, položil se k maličkým a začal je mýt. Maličké čumáčky se okamžitě nasměrovaly k jeho břichu a začaly hledat mlíčko. A i když jejich pátrání muselo zůstat bez úspěchu, přisály se na něj a žužlaly mu kožich, přešlapovaly a projevovaly spokojenost, až usnuly. A Albert držel a předl. Prostě rodinná idylka.

 

Dokonce když jednou přišla na návštěvu moje kamarádka, která sama chová psy, ale má i kočku, při pohledu na ty čtyři řekla: „ale ona ta Kačenka není zase tak malá, jak jsi říkala.“ „Ale je, Markéto. Jenže tohle není Kačenka, ale Albert.“ Nedala se: „prosím tě, vždyť od ní pijou.“ Teprve když moje ruka maličko odsunula jeho ocas, uvěřila a já se dobře bavila pohledem na její úžas.

 

Nakonec jsme společnými silami odchovali všechny kočičky. Byly nádherné, ale povahou každá jiná. Žofinka, která byla nejkrásněji vybarvená, byla malá kočičí princezna. Čistotná milá, přítulná a také trošku bázlivá. Rozárka byla její pravý opak. S čistotností trochu na štíru, ale odmala s loveckými sklony. Prostě živel. Fanynka byla snad nejpřítulnější, mazlivá a vždy schopná si mazlení vynutit. Byla ze všech sester nejžravější a bylo to vidět na její postavě. Jak „holky“ rostly, bylo na čase hledat jim nový domov.

 

Žofku jsem s těžkým srdcem vypravovala na nějaké hospodářství blízko Hlinska, kde se měla stát „stodolní kočkou“. Její domov mi domluvil pan učitel ze ZŠ, který tam do sousedství jezdil na chalupu. Přesun byl trochu komplikovaný tím, že jeho manželka nesnáší kočky. A tak jsem místo přepravky použila krabici a tu jsem spolu se svačinou a povídáním o Žofce dala do látkového sáčku, který jsem jí na cestu ušila. Nemohla jsem se dočkat setkání s panem učitelem, abych se dověděla jak to dopadlo. Za dva týdny mi řekl jak to bylo.

 

Když dojeli na místo, paní převzala pytel a osvobodila malou. Ta se prý rozklepala a začala křičet, jako by jí na nože brali a snažila se vydrápat panu učiteli po nohavici nahoru. Mezitím si paní přečetla průvodní dopis i s „rodokmenem“ a vybalila sváču. Pak usoudila, že to, co vidí před sebou není jen ledajaké kotě, vzala maličkou a rozhodla, že zatím než zesílí bude bydlet doma.

 

Asi po dvou měsících jsem měla opět možnost se přeptat, jak si naše Žofka ve stodole vede. „Jó ve stodole. Ta si paní Janečkovou pěkně ochočila. Když jsem tam zašel, a ptal se po ní, zavolala paní směrem k domu „Sofííí...“ a vyběhla krásná spokojená kočička, která se jen tak otřela mně o nohy a hned pak skončila v náruči své paničky. Na můj tázavý pohled mi paní sdělila, že tuhle by přece do stodoly mezi ty raubíře pustit nemohla“. A tak se z Žofky stala Sofie a já mám dobrý pocit.

 

Rozárka se neodstěhovala daleko. Vzala si ji jedna stará paní, které nevadila Rozárčina nečistotnost. To ona moc neřešila. Ona, měla doma vždycky myši a tak ocenila naši lovkyni.

 

A Fanynka? Ta zůstala doma. Tentokrát jsem se s ní nedokázala rozloučit já.. Měly jsme se rády a zažily spolu spoustu příhod. Ale o tom až jindy.

 

 

 

Přidáno: 60 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?