Kdopak to mluví?

8. října 2010

Ale, to je jen náš kavalír. Každou chvíli něco říká…

Zdá se vám to nemožné? Že pes neumí mluvit? Ale umí a jak, jen nepoužívá slova. Hovoří k nám štěkotem, ocasem, očima, ušima… a vlastně celým tělem. Kdo svého psa dobře zná, ví úplně přesně, co mu říká a naopak to funguje zrovna tak.

 

Většinu výrazů náš kavalír podědil po svých prapraprapředcích. Taková vlčí smečka, aby něco ulovila, musela mít vysoce vyvinutou komunikaci. Také těsné zimní soužití vyžadovalo poměrně náročné sociální uspořádání a umění dobře se vyjádřit, protože špatně pochopené gesto mohlo vyústit v opravdovou tragédii.
Základem všeho byla (a je) hierarchie. Na žebříčku důležitosti postupoval každý člen smečky podle jasných pravidel, která všichni znali a hlavně je DODRŽOVALI.
Vůdčí osobnosti, ať pes nebo fena, určovali, co, kdy, kde a jak ulovit a jak kořist rozdělit. To, že slabí a nemocní přistupovali ke strženému kusu jako poslední, mělo svůj důvod. První se museli nažrat ti členové smečky, kteří byli pro celé společenství nejdůležitější, tedy zvířata v plné síle. Ti tvořili jádro tlupy, oni byli zodpovědní za to, že i zítra bude co jíst a že se na jaře narodí zdravá a silná štěňata.

 

Takže jedinci silní a v nejlepším věku lovili, pářili se a odchovávali mláďata a ti ostatní jim pomáhali. Roční vlčci se smečkou nelovili. Zůstávali doma a dávali pozor na štěňata. Když se někdo z lovu vracel, již na dálku vrtěl ocasem a vířil jím svůj pach, aby domácí mohli čichem zkontrolovat, že to není vetřelec, ale vracející se příbuzný. Agresor se naopak plížil s ocasem přitisknutým k řitnímu otvoru, aby ho jeho pach předčasně neprozradil.

 

Po příchodu štěňata lovce olizovala a okusovala jeho pysky, to aby ho přiměla k vyvržení potravy. Aby bylo jasné, že ho absolutně uznávají, lehala si na záda, odkrývala bříška, tedy nejzranitelnější část svého těla a tím dávala najevo svojí podřízenost.

 

Nepřipomíná vám to něco? Úplně stejně vítá kavalír z dobře fungující rodiny návrat „svých lidí“ a hodně páníčků mu, kromě pomazlení, přistrčí i kousek piškotu, čímž pejska opakovaně ujišťuje o svých loveckých kvalitách.

 

Pes je tvor konzervativní. Nejvíce mu vyhovuje stále stejný denní rozvrh, pokud ovšem není vyzván pánem ke společné zábavě, to je pak ochoten všeho nechat, hned tam spěchat. Společná činnost je pro našeho psa něco jako týmová práce. Kavalír je většinou velmi pracovitý. Je to neúnavný aportér, který stále znovu přináší míček nebo klacek, nadšený hráč na honěnou a na schovávanou; páníčka bude hledat, dokud nás to nepřestane bavit.

 

Při hře používá další výrazy, které nás mají ujistit, že je to jenom jako… Vrčí, nechce nám dát to, co svírá v tlamě, přetahuje se s námi, ale zároveň vrtí ocasem a dívá se nám do očí, to abychom poznali, že to není myšleno ve zlém. Občas se zapomene a s klackem stiskne i náš prst, ale když vykřikneme, okamžitě začne vrtět celým tělem, olizuje se, uhýbá pohledem a tím vším nám říká, že to tak nemyslel, že to byl omyl.

 

Stejné výrazy používá v okamžiku, kdy děláme něco, co je mu nepříjemné nebo když se na něj zlobíme. Říká nám: „Už mi to nedělej, prosím, přestaň.“ Tohle chování si hodně majitelů psů vysvětluje tak, že pes dobře ví, co provedl a teď se nám omlouvá. Bohužel je to omyl, pes opravdu neví, že dostal ve čtyři hodiny nařezáno za to, že v devět ráno rozkousal neuklizenou botu.

 

Polidšťování psa, vysvětlování jeho chování „po člověčím“ způsobu, vede k největším nedorozuměním. Psi neznají lidské pocity jako je stud, zbabělost nebo hrdinství. Evoluce jim do myšlení zakódovala zákon zachování rodu, pud sebezáchovy a vybavila je pro přežití podmíněnými a nepodmíněnými reflexy. Nemůžeme se tedy zlobit, že se náš kavalír snaží na veřejnosti nakrýt háravou fenu nebo se okamžitě otočí na záda, když jej očichává naježený dobrman; tak mu přikazuje příroda, tak se musí zachovat, jestliže chce přežít.

 

Na druhé straně je zase úžasné, že každá fenka ví, jak rodit a pečovat o mláďata, aniž by jí to někdo učil. I toto chování patří do běžné výbavy našeho kavalíra. Pozoruhodné, že? Představte si, že by lidské dítě vyrůstalo bez možnosti pozorovat dospělé vlastního druhu. Nejen, že by nevědělo nic o rození a výchově dětí, ale dokonce by ani nechodilo vzpřímené, běhalo by po všech čtyřech.
Ale vraťme se zpět ke komunikaci.

 

Nejvíce rozumíme psímu štěkotu. Poznáme, kdy náš kavalír u branky huláká (patrně nějaké sprosťárny) na kolemjdoucího psa, kdy ohlašuje pošťáka nebo popeláře a kdy vítá vracející se děti nebo jiné členy naší rodiny. Jiným štěkotem vyhání ze zahrady cizí kočku, jinak vyzývá sourozence ke hře a úplně jinak poštěkává, když bereme do ruky jeho obojek a chystáme se s ním na procházku.
Na druhém místě v komunikaci je psí ocásek. Díky, páni Angličané, že jste vyšlechtili kavalíra s prutem přirozeně dlouhým, protože jím dnes může promlouvat velmi zřetelně. Zde jsem si dovolila připojit malý slovníček

 

Poloha ocásku
• vysoko nad hřbetem = jsem silný, zdravý a neporazitelný
• v prodloužené linii = jsem v pohodě (jsem na výstavě, pán mě to tak naučil)
• přitisknutý k zadečku = trošku se bojím, jsem nejistý, tuhle situaci neznám
• pod bříškem = moc se bojím, tady jde o život, uteču

Pohyb ocáskem
• zuřivě ze strany na stranu = vítám jako o život
• ze strany na stranu = jsem připraven na cokoliv příjemného
• přerušovaně = je to můj páníček nebo není?
• žádný pohyb = spím nebo jsem mrtvý

Za třetí je to mimika obličeje, která je u kavalíra velice výrazná.
Kavalír je jedním z mála plemen psů, které nejen že se nebrání přímému zrakovému kontaktu, ale dokonce jej vyhledává. A tak zatím co jiná rasa považuje upřený pohled za hrozbu nebo dokonce výzvu k souboji, kavalírci se nám svýma kulatýma očima snaží odečíst každé přání. Pozorně sledují náš výraz a okamžitě poznají, jak se cítíme, jestli jsme v pohodě, zdraví nebo nemocní, veselí nebo utrápení.

 

V zápětí reagují – jsi smutný, páníčku, tak jsem přinesl míček. Budu ti ho nosit a ty zapomeneš na trápení. Máš radost, paničko, něco se ti povedlo, že? Tak to ti vyskočím na klín a kousnu tě do nosu. Ale jenom trochu, abys poznala, že mám taky radost. Něco tě bolí, ty můj malý človíčku, tak si k tobě vlezu do postýlky a budeme umírat spolu, chceš.

 

Touhu prožívat se svým člověkem všechno, co život přináší, mají kavalíři v povaze stejně pevně zakotvenu, jako lásku k dětem nebo stálou chuť k jídlu.
Také pohyb uší, byť je mají naši pejsci dlouhé a většinou těžké, je dobře patrný. Kavalír zvědavý, naslouchající nebo rozdováděný má ouška hodně vysoko, tak mu to také sluší nejlépe, ale když se běží pomazlit nebo vítá někoho známého, přitiskne uši k hlavě, tak že vypadá jako zamilovaný tuleň.
Ušiska přilepená ke krku má kavalír také v okamžiku, kdy na něj voláme, ale on nemíní přijít. Tím nám vzkazuje, že neslyší, a proto nemůže poslechnout… A on by tak rád…

 

Jak říkám, každý majitel může porozumět svému psu, stačí, když ho bude sledovat a zapamatuje si, jak při které situaci jeho kavalír reagoval.
Pokud jim dovolíme sdílet s námi život, rozumí nám naši psi dokonale již ve dvou letech. Průměrně inteligentní kavalír bez speciálního výcviku rozumí asi třiceti slovům a kromě toho se skvěle orientuje v melodii lidského hlasu.
„Och, lavly lavly dog, bjutyfl dog, kamón bejby,“ kvílí Angličanky, které vylézají z patrových autobusů před Vyšehradskou bránou a zatím co se jim naše malá černá vrhá do náruče, tříbarevný exhibicionista zaujímá předpisovou výstavní pozici a zcela samozřejmě očekává cvakání fotoaparátů. Zajímalo by mě, v kolika albech po celém světě mého psa ukazují hned po Hradčanech. Neumí anglicky, tím jsem si jistá, ale stačí ten správný tón plný obdivu a hned ví, co se od něj čeká.
Naši pejsci jsou tak vnímaví, že nám prominou i tak neetické chování, jako je cenění zubů, které předvádíme, ačkoliv tím nemyslíme hrozbu. Naše „zubaté“ úsměvy přijímají od útlého mládí jako poněkud zvláštní, ale v podstatě neškodný projev lidské tuposti. Vždyť přece každá šelma ví, že se napřed zavrčí, pak se ukážou zuby, a když ani to nezabere, tak následuje kousnutí. Jen člověk to nezná, ale to nevadí, oni nám to odpustí.

 

Také naše nevídané chování, pokud se jedná o psí hromádky, naše čtyřnohé kamarády vyvádí z míry. Podle kvality, velikosti a pachu …hm… exkrementu uhodnou psi stáří, kondici a zdravotní stav autora; jenže lidé jejich navštívenky okamžitě odstraňují, tak že se plemeník v plné síle těžko může případným nevěstám pochlubit. No, ještě že ne všichni jsme tak nevědomí. Stále existuje ještě dost páníčků, kteří nechávají hromádky na pokoji.

 

A tak bych mohla pokračovat dál a dál, vyprávět vám příhody, které jsou tak neuvěřitelné, že musí být určitě pravdivé, ale proč bych to dělala? Každý, kdo má doma pejska a kavalírka zvlášť, tak může vyprávět celé seriály na pokračování a určitě by to bylo zajímavější, než argentinské telenovely. Tak se mějte a nezapomeňte ode mě pozdravovat svého psa.

 

Přidáno: 75 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?