Konečně doma

8. ledna 2014

Ahoj! Jmenuji se Marry, jsem tříletá pitbulteriérka bílé barvy s hnědými znaky po těle.

Mám milou, přívětivou povahu a své páníčky jsem vždy připravena bránit. Rozhodla jsem se, že vám budu vyprávět svůj smutný psí život, který byl až donedávna jen samým utrpením a zklamáním.
Narodila jsem se před třemi lety své krásné a milující mamince Betty, které jsem tak moc podobná. Když už jsem byla samostatná a svoji mámu jsem nepotřebovala, přijel si pro mě pán, který byl moc hodný a milý. Rozloučila jsem se tedy naposledy se svou maminkou a odjela jsem s novým páníčkem. Když jsme přijeli na dvůr, odepnul mi vodítko a náhle ke mně přiběhly děti, které mě jen tahaly za uši, šlapaly mi na ocas a tlapky. Do domu jsem nesměla ani na krok a místo boudy jsem měla jen plechový přístřešek. V zimě mi byla zima a v létě jsem se neměla kde schovat před přímým sluncem, protože jsem byla neustále na kovovém řetězu. Jídlo také nebylo nic moc, jen granule a namočené rohlíky. Často jsem vzpomínala na svou maminku, po které se mi stýskalo. Ale bylo ještě hůř. I když jsem byla poslušná a nic neničila, něco bylo zřejmě špatně. Když můj páníček neměl dobrou náladu, tak si jí spravoval na mně. Většinou si vzal nějaký klacek, tyč, nebo někdy postačila i noha a bil mě, kopal, jak jen mohl. Vždy se mi honilo hlavou, za co to bylo. Jednoho dne, přibližně po dvou letech tohoto života jsem měla štěstí v neštěstí. Páníček mě pozdě večer, když už nebylo vidět ani na krok, naložil do kufru auta a odvezl mě někam daleko, kde jsem to neznala. Vystoupil, otevřel kufr a doslova mě z něj vyhodil. Přivázal mě k plotu a odjel. Nerozuměla jsem tomu, co se stalo. Měla jsem žízeň, ale nikde, kam bych dosáhla, nebyla jediná kaluž vody. Asi po dvou hodinách hlasitého vytí jsem byla tak unavená, že jsem to vzdala, ulehla si do mokré trávy a usnula jsem.
Další den, když vycházelo slunce, jsem se probudila. Začala jsem znovu výt a hlasitě štěkat a za chvíli se u mě objevil takový pán v montérkách. Když se ke mně přiblížil, začala jsem se bát, že mě uhodí, a tak jsem pro svou obranu začala vrčet a cenit zuby. Odešel. Doufala jsem, že se vrátí a nenechá mě tam. Vrátil se a v jedné ruce měl misku s vodou a v té druhé, hrstku piškotů. Vypila jsem celou misku a všechny piškoty jsem zhltala s obrovskou chutí. Pokaždé, když jsem se k němu přiblížila, udělal krok zpět, asi se mě bál. Viděla jsem, že telefonuje, ale jediné, co jsem rozuměla, bylo něco o útulku. Naposledy jsem o útulku zaslechla jako malé štěně, ale nebylo to tam prý nic hezkého. Při té myšlence, že budu zase někde zavřená, jsem stáhla uši a ocas a doufala jsem v zázrak. Během chvíle přijelo auto. Vystoupila žena ve středním věku a šla rovnou za mnou. Opět jsem zavrčela, ale s paní to ani nehnulo, nejspíš měla mnoho zkušeností a nedala se tedy odradit. Moje vrčení nemělo cenu, přeštípla řetěz a začala mě drbat za ušima. Já roztála a radostí jsem se překulila na záda. Takhle dobře mě už nikdo hodně dlouho nepodrbal. Pomyslela jsem si, že v těch útulcích to třeba bude lepší, než v kdejaké rodině. Můj nálezce si potřásl rukou s paní ošetřovatelkou a odešel. Já naskočila do auta a odjeli jsme. Už z dálky byl slyšet ohromný štěkot všech možných psů. Myslela jsem si, že v útulku nebývá tolik psů, ale spletla jsem se. Když mě paní ošetřovatelka vedla do mého kotce, prošla jsem okolo zhruba sedmdesáti dalších psů různých původů, barev i velikostí. Všichni dost štěkali, někteří vrčeli a vší silou se snažili dostat ze svého kotce. Začínala jsem se bát, že to tu bude horší, než u mého páníčka na dvorku. Když jsem byla v kotci, tak mi ošetřovatelka sundala obojek s mojí známkou, kde bylo jméno. Mé jméno napsala na tabulku, která byla připevněna ke kotci a připsala tam fena, dva roky.
Měsíce v útulku ubíhaly a já si každý večer přála, aby si pro mě někdo přijel. Za tu dobu, co jsem tam pobyla, si mě ošetřovatelé zamilovali a já je taktéž. Dokázali mi, že se už, cizích lidí nemusím bát, naučili mě, jak správně chodit na vodítku a jak si hrát s ostatními psy. Někdy už jsem to chtěla vzdát, začínala jsem si myslet, že v útulku zůstanu navždy. Nebyla jsem žádný zlý pes, lidí už jsem se nebála, to jsem překonala, tak jsem nechápala, co tam ještě dělám, možná mi to stěžovala pověst o zabijáckých pitbulech. Každopádně jednoho krásného odpoledne, když byl čas na náš polední spánek, si pro mě přišla do kotce ošetřovatelka a vyvedla mě ven z útulku. Čekal tam takový sympatický pár a v ruce měl obojek s vodítkem. Moc jsem tomu nechtěla věřit, abych nebyla znovu zklamaná, ale když se semnou začali mazlit a krmit mě dobrotami, tak jsem se jim vtírala a dělala ty nejsmutnější a nejprosebnější pohledy, jaké jsem jen dokázala. Zabralo to! Všichni zaměstnanci se semnou loučili a přáli mi, abych se měla už jen dobře. Cestou domů na mě už tak milí nebyli, ale to ještě nemusí nic znamenat, myslela jsem si. Když auto zastavilo, zjistila jsem, že už nebudu na dvoře, ale v bytě. Hned, jak se otevřely dveře od bytu, jsem celý byt prošmejdila. Páníček mi ukázal, kde budu spát, kde mám misku s vodou a žrádlem. Pak mně vzali na mojí první procházku po sídlišti. Bylo tam tolik nových a neznámých pachů, které jsem ještě nikdy necítila. Pokaždé procházce jsem dostala odměnu za vzorné chování a chůzi na vodítku. Myslela jsem si, že už to ani lepší být nemůže. Za pár týdnů jsem začala hárat, ale tentokrát mi přivedli ženicha. Velký sympaťák, byl to pitbul jako já a byl žíhané barvy, jako můj otec. Vše proběhlo tak, jak mělo a mně se následně po nějakém čase narodili potomci. Tím se mi náhle život otočil vzhůru nohama. Už jsem nebyla já tou milovanou, ale byla to moje štěňátka, ta byla teď to nejdůležitější. Já dostala už jen najíst a napít, ale žádná láska na mě nezbyla. Když už mě moje štěňátka nepotřebovala, chodili si pro mě noví majitelé a já jim přála ten nejlepší život. Odešla všechna štěňátka, až na jednoho kluka, kterého pojmenovali Fredy. Byla jsem šťastná, že mi jedno štěňátko zůstalo a že s ním budu moct být nadále. Jenže ono to tak stejně nakonec nedopadlo. Fredy zůstal doma a já jsem se opět ocitla v autě, ale tentokrát jsem z toho neměla dobrý pocit, spíš strach. Věděla jsme totiž, že není něco v pořádku, proto jsem se taky pro jistotu rozloučila s Fredym. Opět jsem slyšela štěkání a naříkání ostatních psů, tak mi bylo z mé minulosti jasné, kam páníčci zamířili. Vystoupila jsem z auta, páníčci se semnou rozloučili a hned odjeli, já pokračovala s ošetřovatelkou, ovšem ne s tou, kterou jsem už znala. Tohle nebyl ten útulek, kde jsem byla dřív, tohle byl jiný. Dostala jsem svůj kotec, všechno bylo jako dřív, jenže tady už mě neměli za svého miláčka, tady jsem byla jen jeden pes z mnoha.
Po pár dnech se o mně a o tom, kde se teď nacházím, dozvěděli ošetřovatelé z prvního útulku a přišli mě navštívit a vysvobodit z toho pro mě neznámého místa. Měla jsem obrovskou radost, když jsem je spatřila, měla jsem je tak ráda. S radostí jsem s nimi nasedla do černého auta. V útulku jsem dostala ten stejný kotec, který jsem už dobře znala. Bylo mi velmi líto, že už jsem tu znova. Co jsem provedla tentokrát, to mi nikdo asi neřekne. Moji majitelé na mě jen zbohatli a mě se zbavili. Samozřejmě ošetřovatelky to nenechaly jen tak, snažily se spojit s páníčky, ale to nevyšlo. Prostě se už ke mně nehlásili. Ošetřovatelé to alespoň nahlásili na policii, aby byli potrestáni zato, že se mě vzdali, ale bohužel, nikdy potrestáni nebyli. A já zase čekala dál v útulku.
Tentokrát mě to vzalo hodně, neměla jsem ani chuť k jídlu, po tom všem, co se stalo. Naštěstí se asi po dvou týdnech všechno opakovalo. Přišla ošetřovatelka, vyvedla mě ven a tam stála kompletní rodinka. Nevěděla jsem, jestli se mám dětí bát, když jsem s nimi měla špatnou zkušenost. Nejradši bych se tehdy vrátila do svého kotce a nevylezla, ale pak jsem si uvědomila, že to nesmím vzdát a začala jsem se předvádět, jak nejlíp jsem uměla. Znovu jsem uspěla a pořádně se rozloučila se zaměstnanci, teď už snad naposledy.
Tak takhle končí můj příběh, teď si žiju s touhle úžasnou rodinou v baráčku, kde mám svůj pelíšek a do postele můžu jít taky, když udělám psí oči. Děti nejsou vůbec zlé, naopak si s nimi užívám spoustu legrace. V zimě chodíme sáňkovat na nedaleký kopec a v létě si zase hrajeme v bazénku, nebo se jen prostě procházíme. To nejlepší je, že jednou za čas jedeme na návštěvu do útulku, aby viděli, jak jsme všichni šťastní. Lepší páníčky jsem si přát nemohla.

 

Přidáno: 60 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?