Micinka

1. října 2011

Jmenuju se Micinka a jsou mi asi tři měsíce. Z prvních dnů si toho moc nepamatuji. Tmavá místnost plná záhadných věcí, tma, jen já a můj bratříček. Máma nás tam nechala a už se nevrátila, bráška brzy usnul, aby se už nikdy nevzbudil… Strach, hlad, samota.

 

 

Ani nevím, jak jsem se tak malá a slabá dokázala vydrápat na vysokánskou hromadu prken a spustila jsem pláč. Ne jen tak ledajaký pláč. Kdo neslyšel křik zoufalého kotěte, nic neví. Pod pacičkami se mi objevil pár dlaní a já jsem se do nich s úlevou svalila. Říkali jí babička. Hned jsem věděla, že právě ona bude můj člověk. Když jste kočka, tyhle věci poznáte, aniž byste o tom museli dlouho přemýšlet.

 

Lidé nejsou tak chytří a trvá jim to o něco déle, a tak nám kočkám dá občas trochu práce vysvětlit jim to, aby to pochopili. Následující noc jsem strávila venku v pelíšku z hadrů poblíž místa, kde mě našli, prý jestli si pro mě přece jen nepřijde máma. Nepřišla. Kdo ví, co se s ní vlastně stalo.

 

S jídlem to ze začátku bylo těžké, byla jsem opravdu maličká a nedokázala jsem se krmit sama. Všichni kolem říkali, že nepřežiju, ale babička byla rozhodnutá, že to spolu dokážeme. Nakonec, po mnoha neúspěšných pokusech se vším možným, zabrala bílá dobrota, kterou jsem babičce olizovala přímo z prstů. Lučina. Výrobce by si z toho mohl udělat dobrou reklamu. Protože tahle mňamka mi zachránila život a v prvních dnech jsem rostla jen a jen z ní.

 

Den za dnem jsem se učila, objevovala a hrála si, letní dny utíkaly a já i babička jsme se měly krásně. Jenže pak přišel čas velkých rozhodnutí. Babička musela na čas opustit velký dům na venkově, což by zároveň znamenalo opustit mě. Nikdy si nedokázala představit, že by mohla mít kočku v městském bytě. Jenže to ještě neznala mě.

 

Když se v chodbě objevila klec po králíkovi, způsobně jsem nastoupila dovnitř, i když má kočičí důstojnost zrovna nejásala. Když něco chcete, musíte občas přistoupit na nějaký ten kompromis. A já jsem chtěla svého člověka, svůj vlastní domov.  Možná se říká, že se my kočky neupínáme na lidi, ale na místa. Jenže já to tak nemám. Jsem doma tam, kde je babička. Člověků mám vlastně celou smečku – babiččinu dceru a jejího kocoura, tedy pardon, lidi tomu říkají manžel, i když nevím, co je v tom za rozdíl.

 

V Praze se zase jednou za čas staví Julie, která je bezva na mazlení, umí vyrábět celkem ucházející škrabadla a na hraní si nosí cvakající krabičku, co z ní prý lezou moje obrázky. Tak a teď mě omluvte, musím zkontrolovat, jestli se pod topení nevrátil ten drzý pavouk a asi si tam rovnou na chvilku zdřímnu.

 

 

 

Přidáno: 64 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?