Mikulášská kočičí povídka

4. prosince 2013

Byl běžný prosincový večer. Za okny tma jako v pytli, venku mrzlo, a doma u teplého krbu bylo tak příjemně. Mourovatý kocour Tedík se rozkošnicky rozvaloval v pohodlné lenošce přímo u krbu a pozoroval dění v domácnosti – hrající si děti, puštěná televize, vonící jídlo z kuchyně, pes Míša ohlodávající veliký psí pamlsek ve tvaru kosti. Tedík si začal spokojeně čistit kožíšek a pomyslel si v duchu: „Hm, zase další běžný večer“. To se ale dost mýlil. Bylo totiž Mikuláše a události toho večera na sebe nenechaly dlouho čekat.

Zpočátku byl skutečně večer jako každý jiný a Tedík se věnoval svým každodenním oblíbeným činnostem, což zahrnuje: sprint po pokojích, přepady dvounohých spolubydlících ze zálohy, skok vysoký, rozvalování se všude možně dle měkkosti povrchu a také mizení a zjevování se na nejrůznějších místech domu, čemuž Tedíkovi majitelé říkají „teleportace“, neboť nikdy nechápou, jak se Tedík na dané místo dostal. Dále kocourek několikrát přepnul televizní stanice, jednou „omylem“ restartoval počítač, v nestřežené chvíli škrábal paniččinu oblíbenou sedačku, a když už byl u toho škrábání, tak v rámci „nevinné“ hry trochu poškrábal i psa Míšu. Ale protože se Tedík považuje za hodného kocourka, také svědomitě „pomáhal“ v domácnosti a naskytl se kdekoliv, kde byla nějaká práce, a jak rádi říkají jeho páníčci, téměř profesionálně překážel. Dnes večer bylo práce opravdu hodně. Tatínek a hlava rodiny (samozřejmě hned po Tedíkovi) připravoval černé hadry a uhlí a dokonce Tedík zahlédl i kopyto. Co si to ti blázniví lidé zase vymýšlejí? Tatínek vyndal leštidlo na kopyta a pracovna začala podle Tedíkova názoru zapáchat hůře než jeho vlastní záchůdek. Pryč odsud! Lidská maminka v tu chvíli zrovna otevřela dveře na balkon – a Tedík mazaně využil příležitosti a mrštně a hbitě vystartoval ven do terénu vstříc nočním dobrodružstvím. „Tede, zrovna dnes jsem tě pouštět nechtěla!“, slyšel ještě odcházející kocourek za sebou maminčin zoufalý hlas (věta šla jedním mourovatým uchem tam a druhým ven). „Že bych šel zkolaudovat byt sousedům? Nebo budu řvát hororovým hlasem a strašit náhodné kolemjdoucí?“, těšil se kocourek.

 

„Fíííííííí!“ Rachot, prásknutí, spousta světla a podrážděný štěkot psů v celé ulici! Co to bylo!? Vystrašený Tedík vzal nohy na ramena a schoval se pod nejbližší zaparkované auto. Vystrašenýma očima úzkostlivě pozoroval nenadálou situaci. Ulicí směrem k němu mířil dav několika vysokých bizarních postav! Jsou tohle vůbec lidé? Majestátní bílá postava Mikuláše s berlí a obrovskou čepicí se blížila a s ním překrásní andělé a několik čertů s chrastícími řetězy a pytli na zádech. Co probůh mají v těch pytlích? Nebo se mi to jen zdá? Andělé? Jsem snad v kočičím nebi? To jsem si ale představoval jinak – přinejmenším se spoustou myšiček a chutných konzerv! Tedík měl srdce v krku a chtěl se urychleně teleportovat do svého vyhřátého a bezpečného domova ke svým dvounožcům. Polehoučku potichoučku se vydal zpět k domovu. „Fííííí, fíííí, fííííí!“ Obrovská salva světelných a hlučných rachejtlí se právě ozvala z jeho ulice. Do toho se přidal opět štěkot všech psů z bloku, řinčení řetězů a vzrušené lidské hlasy. To bylo na Tedíka moc. Vystartoval a běžel bezcílně co nejdál od tohoto nebezpečí. V další ulici však opět spousta lidí a „Fíííííí! Fííííí!“, petardy létaly sem a tam jako splašené. Zoufalý kocourek se rozběhl sprintem jako o život opět do jiné ulice. Copak jsou tu opět nějací zlí lidé jako tenkrát (viz Příběh kocoura Tedíka)? Tedík utíkal jako o závod a vůbec nevěděl kam. Byla v něm malá dušička. Když probíhal kolem jedné zaparkované dodávky, v setině vteřiny si periferním zrakem všiml, že na něj zpod auta koukají dva páry svítících kočičích očí. „Tede, jsi to ty?! Kam utíkáš?“ Byla to jeho siamská kočičí kamarádka Mína a černý kocour Tom, vůdce kočičího revíru. Úleva byla pro Tedíka obrovská a snad bylo i slyšet, jak mu spadl veliký kámen ze srdce. Věděl, že je nyní v bezpečí.

 

Zkušení kočičí kamarádi mladému Tedíkovi v klidu vysvětlili, že se opravdu nejedná o hon na kočky a že se nemusí ničeho bát. Každý rok se v městečku tradičně slaví svatý Mikuláš, který chodí s anděly a čerty od domu k domu a přináší dětem cukroví a dárečky. Petardy a řetězy jsou nepříjemné, a proto je lepší se schovat někam do bezpečí. Kočičí parta společně vyčkávala a přitulena k sobě z bezpečí pozorovala ulici: rozzářená dětská očička, spokojenost v očích rodičů, kteří se na chvíli také přenesli do dávných dětských let, překrásné vysoké Mikuláše a ještě krásnější třpytící se anděly a slavnostní atmosféru tohoto tajemného večera. A z nebe se začaly tiše a pokojně snášet třpytivé vločky sněhu, které jen umocnily magickou atmosféru tohoto předvánočního času. Kočky spokojeně předly

 

Autorka: Iveta Šafaříková

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?