Moje kočičí rodina a jak se změnila

17. července 2013

V roce 1993, když mi bylo 7 let, dostala jsem od našich ke Dni dětí malého kocourka. Pojmenovala jsem ho Fulín po pánovi, od kterého ho máme a zamilovala si ho od prvního dne. Byla to moje láska a nenechala jsem ho spát jinde, než u mne v postýlce.

 

 

Byl úžasný jak vzhledově, tak i povahou. Černobílý, mohutný, rozvážný, hravý a totální flegmouš. Kdyby jste ho nosili hlavou dolů a u toho mu tahali za ocásek, bylo by mu to jedno (to neznamená, že jsem mu tohle vyváděla, to bych si nedovolila). Nepamatuju si, že mě kdy kousnul nebo poškrábal…byl prostě zlatý. Jediná jeho vada byla, že všude značkoval i pak po kastraci, což ho naštěstí s přibývajícími léty přešlo.

 

Jednou označkoval i jeho dvounohého jmenovce, když k nám přijel na návštěvu a to přímo za krk…holt poznal, že mají něco společného a chtěl si ho označit. Když byl Fulínek starší, začalo se vybarvovat jeho pravé já. Byl to totiž notorický kočkař! Bydlíme na malém městě, kde je kočiček všude plno a tak si mohl vybírat. I když, jak se to vezme…on si moc nevybíral, spíš zprznil každou micku, kterou potkal. Pamatuji se, že v té době byly k mání všude po městečku koťátka. Takto mu to vydrželo několik let, byl neúnavný. Šel třeba ven v sobotu a vrátil se až ve čtvrtek.

 

Samozřejmě k tomu, aby získal všechny kočičky, které si usmyslel, musel vynaložit i fyzickou kocouří sílu. A tak chodil s roztrženými oušky, natrhnutým čumákem, poraněným očičkem a jinými šrámy. Přesto se ale po menších pauzách v klidu domova zase vypravil na námluvy. Jako starý kocouří pán byl už velice pohybově skromný a pořád spal, ale já si ho pamatuju, jako Don Juana.
Po roce, v mých osmy letech, jsem dostala další dárek ke Dni dětí…tentokrát kočičku. Byla šíleně roztomilá a krásná a měla šedo-bílý kožíšek.

 

Dala jsem jí jméno Fifinka, aby se hodilo k Fulínkovi. Najednou bylo doma veseleji, protože s Fulínem, který byl pořád někde na rajzech, jsem si moc hrát nemohla. S Fifinkou jsme si spolu užily mnohem víc. Byla neskutečně hodné kočičí miminko, takové jste snad ještě neviděli. Bohužel brzy otěhotněla a porodila mrtvá koťátka. To jí poznamenalo na duši, protože od té doby byla bojácná a velmi plachá. Ale její milá povaha jí zůstala, byla to mazlivá a přítulná kočička.

 

K mojí radosti se Fifinka s Fulínkem velmi skamarádili. Vždy, když byl Fulda doma, pořád u sebe spinkali a dávali si pusinky. Byli nerozlučná dvojka a nebyli na sebe zlí, měli se zkrátka rádi. Ani ne po roce se povedla první donošená Fifinčina koťátka. Pamatuju si to, jako včera, jaký to pro mě byl zážitek a krásné období. Mít doma koťátka je nádherná věc. Horší už je sehnat nové páníčky a loučit se s nimi, zvlášť v mém věku. Jedno koťátko se nám však udat nepovedlo.

 

Bylo celé černé a my jsme mu říkali ze srandy Matuško, mojí mamince se ale moc líbilo a tak rozhodla, že si ho necháme. A tak do naší rodiny přibyla další kočičí slečna – Žofinka. A že to byla a stále je slečinka…ušlechtilá dáma s lesklým černým kožíškem a elegantní chůzí. Jako miminko to byla pěkná raubířka a čertík. I jako starší měla plno energie, ale sáhnout na sebe moc nenechala. Neměla ráda mazlení ani toho moc nenaspala. Bohužel nikdy neuměla mňoukat, vždy jen otevírala tlamičku do prázdna. Byla to spíš divoká šelmička, co trávila čas převážně venku.

 

Dnes je svůj pravý opak. Chtěla by se pořád mazlit, miluje česání kožíšku a je jak pejsek – kam se pohnu, tam jde se mnou. Přesto, i když jí vezmu na ruku, je vidět, že to není nic pro ni, spíš by chtěla pořád hladit. Chodit ven v současnosti jsem jí trochu naučila až letos, jinak posledních 5 let byla spíš jen doma a spinkala. Je jí už 18 let. Další rok od narození Žofinky se Fifince narodila další koťátka. Musím říct, že to byla úžasná a starostlivá máma.

 

Asi to byla opravdu ta nejhodnější kočička, co jsem poznala. Když jsme koťátka rozdávali, rozhodli jsme se, že si opět jedno necháme. Vybrala jsem si zase kočičku. Byl to největší mazlík a s Fifinkou se měly asi nejvíc rády. Navíc vypadala, jako ona. Dali jsme jí jméno Pipinka. Odhadla jsem jí dobře, protože takového mazla jste ještě neviděli. Dokázala by se mazlit a být u vás v náručí snad věčnost…přesto by jí to neomrzelo. Miluje jídlo a spaní. Když byla mladší, ven moc nechodila, zato poslední roky je venku pečená vařená. Chodí i za deště i přes noc. Takže přesný opak Žofinky.

 

To je asi důvod, proč se spolu tyhle dvě sestřičky moc nemusí. Nemají nic společného a asi si spolu nemají co mňouknout. I když poslední roky se spolu aspoň čas od času čumáčkují a očuchávají. Dříve na sebe jen prskaly a vyjížděly. Pipince je dnes 17 let. Máme dlouhověkost v rodině. Rodiče Fulínka a Fipinky se dožili určitě přes deset let. Maminka dokonce 15-ti. Fulínek umřel na selhání ledvin asi před 7-8 lety. Fifinka ho přežila asi o 4 roky. Umřela na stáří.

 

Doufám, že ty moje dvě lásky tu budou co nejdéle. Žijeme spolu převážnou část mého života a to už něco znamená. Mít kočičky není totiž stereotypní a nudné…jejich povahy jsou rozmanité a co je zajímavější, v průběhu let se mění. Jsou své a tvrdohlavé, neposlouchají, mají na všechno svůj názor…to je na nich to kouzelné. Člověk se s nimi zkrátka nenudí a musí je za to milovat.

 

 

 

Přidáno: 80 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?