Naše kočičí story

6. října 2010

Můj příběh o životě s kočičím pokolením začal velmi spontánně před 4 lety.

Vrátila jsem se z Prahy a nastěhovala se k příteli. Dlouhou dobu jsem nemohla najít práci, a tak jsem čas, kdy přítel byl v práci, ubíjela stereotypními činnostmi. Hledala jsem si práci, a tak mě ani nenapadlo pořídit si domácího mazlíčka pro chvíle samoty. Přítel má dceru, které v té době byly 3 roky. Určitě mi dá každý za pravdu, že v tomhle věku děti nejvíc objevují svět kolem sebe a ten zvířecí je pro ně obzvlášť přitažlivý. Pocházím z dědiny, a proto o zvířata, hlavně venkovního charakteru, není nouze. Z minulosti mám zakrslého králíka, který obývá svou klec 1+ kk (kuchyňský kout) u nás v bytě. Ale uznejte, je sice pěkný a roztomilý, ale velkou citovou odezvu od něj čekat nemůžete. Pro přítelovu dceru je vděčným objektem k mazlení, pro mě macík s černýma ušima, který mou osamělost nedovede přebít.

 

Při návratu z večerní procházky jsme šli kolem domu, kde se to na jaře a v létě hemží mňoukajícími stvořeními. Malá Běta se snažila všechny pochytat a pohladit. My jsme opodál přihlíželi a občas nějaké to miminko vyzvedli a drbkali. Jedno bylo celé bílé a žadonění malé Bětky, ať si ho vezmeme, nás nenechávalo chladnými. Přítel opakoval, že je mu to jedno, že si ho klidně můžeme odnést, ale já si v duchu říkala, že to není dobrý nápad. Doma pro něj nebylo připravené zázemí, ale vzít si jej hned se mi zdálo moc zbrklé. O pár kroků dál mě přemohl pocit mít nějakého kamaráda, a tak jsme si odnášeli malého, vystrašeného krasavce. Doma nebylo vůbec nic, od jídla až po záchod. Naštěstí pod námi bydlela Bětčina babička, která vlastnila perského kocoura. Půjčila nám trochu písku a kapsičku. S tímto proviantem jsme se vydali do bytu. Písek se nasypal do krabice od bot a kapsička na talířek. Po identifikaci pohlaví bylo jasné, že máme pana kočičáka.

 

Od té doby se píše naše kočičí historie. Nikdy nezapomenu na to, jak se náš malý prcek, v té době celý bílý, měnil v úžasného a nádherného Zorra tajemné tváře. A o zážitky nebyla nouze. Pár z nich Vám zprostředkuji a věřím, že stejně jako já občas nacházím ve Vašich příbězích hodně podobného, najdete i Vy něco v těch mých.

 

Bylo to pár dnů po tom, co jsme ho adoptovali. Můj přítel skládá rád velká puzzle. Jednou si náš Chupan rozhodl ulevit přímo do krabice s dílky, která mu připomínala jeho záchod. Zaregistrovali jsme ho přímo v akci, ale výbuch smíchu nám zabránil překazit mu jeho úlevu. Své dílo dovršil pečlivým zahrabáním. Puzzle to přežilo a bylo poskládáno. Když se na něj podívám, cuká mi v koutcích. Jako většina venkovních kočiček byl začervený, takže jsme absolvovali asi trojí odčervovací proces, než jsme se zbavili ?nudlí? na koupelnovém koberci.

 

Protože jsme ho měli opravdu od malička, zvykl si na domácí prostředí, že z venku měl obrovskou hrůzu. Pokud jsme, třeba vynášeli koš a nechali pootevřené dveře, rád očichával chodbu, ovšem jen k prvním schodům směřujícím dolů. Jednou jsme něco vynášeli na půdu a dveře zůstaly dlouho otevřené. Pan kocour měl tedy volné pole působnosti, a jelikož jsme mu nevěnovali pozornost, vylezl za námi na půdu a tam už zřejmě zůstal. Nikdy jsme nepřišli na to, jak a kdy zmizel. Už jsem ho v duchu pohřbívala a brečela jako krokodýl při pomyšlení, že se mu něco stalo. Druhý den ráno jsem slyšela divné zvuky na chodbě. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, proto, když se ozvalo klepání na dveře, jsem byla překvapená. Za nimi stála sousedka ze zdola a v rukách držela našeho kocoura. Byl celý špinavý a v očích měl výraz úlevy, že už je konečně doma. Sousedka mi pak vyprávěla, že celou noc vycházel ze sklepa mňaukot a ona ráno v domnění, že je tam zavřená nějaká kočka, ji šla pustit. Na trubkách vedoucích teplo seděl náš kocour a o kousek dál další pan kočičák, který se chtěl zřejmě seznámit. Náš však neměl zájem. Od té doby ho ven už nikdo nedostal. Já ten den místo vzdělávání (každý den jsem navštěvovala rekvalifikační kurz) zůstala doma. Následující den jsem musela odsedět v čekárně místní lékařky dobrých 5 hodin pro jednu omluvenku.

 

Každý z Vás, kdo má doma kočičího mazlíka, mi dá určitě za pravdu, že hlasová odezva na Váš hlasový projev je to nejzajímavější, co můžete čekat. Nechci být přehnaně naivní, ale pan Chupa Chupa byl ten nejukecanější kocour, kterého jsem kdy viděla a slyšela. Hlavně když jsem se s ním hádala. Třeba slovo zmiz, ho dovedlo vytočit do extrému, následovalo neustálé mávání ocasem a soustředěný pohled na mě. Nevím, k čemu bych ten hlasový projev přirovnala. Uměl krásně odsekávat a poštěkávat. Dokonce si povídal i s mouchami, strašně rád je chytal a vždy, když seděly moc vysoko a nemohl k nim vyskočit, je ze zdola pozoroval a okřikoval, ať toho nechají a přiletí k němu. Bylo krásné pozorovat, jak se u toho nešťastně rozčiluje. Ale jednu úžasnou věc uměl nejlépe. Ze všech neznámých lidí i ostatních zvířat měl strach, dokonce se schovával a my ho pak museli pracně přemlouvat, aby vylezl, že už odešli. Z jediné osoby strach neměl. To byla má kamarádka, která u nás trávila dost času (pomáhala jsem jí s němčinou). Ta pro něj byla dokonce vynikajícím objektem pro jeho loveckou vášeň. Neustále ji sledoval a každý pohyb její ruky byl odměněn skokem do její blízkosti, popřípadě uštědřením velkolepého kousance. Vždycky jsem se smála, když si s ním hrála na schovávanou a on ji to oplácel divokými nálety. To už měl svoje opravdu rozlehlé, poschoďové škrabadlo. Takže občas jsem měla strach, že pokud nebude z kocoura placka, tak přinejmenším bude návštěva po amputaci hlavy, či jiných částí těla.

 

Nebyl moc rád sám, vždy, když jsme opustili byt, ale byli v jeho blízkosti, třeba opékali párky na zahradě, seděl v otevřeném okně a volal. Jestli jsem někdy chtěla rozumět řeči zvířat bylo to právě v těchto chvílích, kdy tak krásně projevoval své nálady. Bylo to opravdu, jako kdyby nás volal domů, že tam nechce být sám.

 

Když jsem začala chodit do práce, trávil dost času doma sám, ale když jsem přišla domů, byl ochoten i příst. Byl to náš staromládenec, i když měl jen 2 roky. Postupem času se z něj stal fajnšmekr, z velkého výběru konzerv pro kočky mi zbyla jen jedna, samozřejmě ta cenově náročnější. S ostatními jsem odcházela potupně dolů ze schodů, abych s nimi nakrmila aspoň ty kočky, kterým nebylo dopřáno domácí péče. Já se do něj bezmezně zamilovala, kdybych mohla, snesla bych mu modré z nebe. Taky mu přibyl jeden kamarád, pejsek jezevčík, kterému bylo přisouzeno jméno Ťutík. Po zkušenostech se špatným akceptačním přístupem našeho macka k ostatním zvířátkům, jsme čekali ne moc dobrý výsledek. Ze začátku to skřípalo, ale čas všechno spravil. Navzájem se začali respektovat. Pejsek byl starší a nalezenec, proto to s ním také nebylo lehké, ale to je jiný příběh.

 

Dodnes nechápu člověka, který se dovede zbavit němé tváře v mrazu. Doteď jej nemůžeme nechat uvázaného před obchodem, dokonce i postávání na místě jej rozpláče. Neštěká, ale pláče.

 

Tak jsme si tak krásně lebedili a měli plný byt života a kopec srandy. Pak přišel den, o kterém jsem věděla, že jednou přijde, ale byl hodně nečekaný. Jako každé ráno jsem vyrazila do práce, kocourek nejevil ani známku nějaké nemoci nebo slabosti. Po návratu ležel na svém lozítku a dýchal strašně těžce, jako by se nemohl nadechnout. Jen se tak povaloval a aktivitu omezil jen na cestu na toaletu. Protože další den byla sobota a ráno to nebylo o nic lepší, zabalila jsem ho do deky a přenosné tašky a vyrazila k veterináři. Přítel mě pořád uklidňoval, já však uvnitř tušila, že v pořádku není. Pan veterinář, když viděl můj utrápený výraz, se hned ptal, co se stalo. Po vyšetření mi řekl, že kocour má vodu na plicích a může to mít víc příčin. Ale ani jedna mi nepřišla možná. Opravdu netuším, kde se stala chyba. Dostal léky a do příštího dne mělo být rozhodnuto, jestli přežije. Věřím, že pan veterinář neudělal nic špatně, vždycky jsme s ním byli spokojeni a jeho přístup, abychom zavolali, pokud by bylo hůř, mě překvapil. Bohužel při odchodu z ordinace se mi nepodařilo dostat kočičáka zpátky do tašky. Zabalila jsem ho jen do deky a chtěla ho dát k rodičům, kteří bydlí nedaleko od veterináře, a nechat ho tam do dalšího dne, abych ho nestresovala dalším přenosem domů. Moc se mu to nelíbilo a pár metrů před dveřmi se vzepřel. Organismus jeho náhlý vzdor nevydržel. Držela jsem ho v rukách a ta bezmoc, kdy jsem věděla, že je konec a pomoci už není, byla nepředstavitelná. Umřel mi nejlepší kamarád. Návrat domů byl mojí malou osobní tragedií, protože už ve dveřích se mi chtělo volat jeho jméno, a bůh ví, že v duchu jsem jej vyslovovala snad stokrát. Všechny jeho hračky, misky, škrabadlo. To vše mě neskutečně uvádělo do smutku. Hodně jsem to obrečela, protože, ztráty vždycky bolí. Jen doufám, že ty další nebudu tak emotivní.

 

Ale abych neskončila tak smutně. Moc to bolelo a opravdu jsem to prázdné místo musela nějak zalepit. Zase to možná bylo trochu unáhlené, ale našli jsme dalšího osamělého macíka.Taky je živel, ale je samozřejmě úplně jiný. Ale už teď jsme s ním zažili spousty srandy. Někdy taky nadávám, ale to kočičí vrnění a psí žužlání ruky jsou tou nejhezčí odměnou pro lidi, co ví, jaký je život se zvířaty.Teď se sice věnuji chovu bassetů,ale i přesto mně tyto zkušenosti velmi poznamenali.

 

Přidáno: 120 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?