Naše první setkání

Bydleli jsme s mámou sami bez táty v malém bytečku. Vždy jsem chtěla pejska ,ale věděla jsem že dokud budeme bydlet v tom mini bytě tak ho nikdy mít nebudeme. Přemlouvání mámy byla jen ztráta času a tak jsem se hold smířila s tím ,že pejska prostě mít nebudeme. Čas utíká a my si žijeme jako každý jiný. A pozor, nastává důležitá část mého života! Máma si našla nového přítele.

A už jsme byly tři , náš současný malí byt se rázem mění v mou budoucnost a nastává stehování. Dlouhé čekání ,ale stojí to za to. Mám vlastní pokoj jupí. Ale počkat?! Před tím jsme sice nemohli mít pejska ,ale teď ? A tak jdu za mámou a ptám se jí. Její odpoveď byla možná. Byla jsem šťastná že neřekla ne ,ale zase jsem si nemohla dělat zbytečné naděje. Mámin přítel říkal že pokud psa, tak jedině nějakého ovčáka, ty měl totiž moc rád ,ale mámin životní sen byl vždy si pořídit irského vlkodava a tak jsme se prostě nedohodli. Jedno dne jsem šla na návštěvu k mé sestřenici ,byla už jsem tam dlouho tak mi to připadalo docela dívné. Po chvíli jsem uslyšela zvonek, sešla jsem schody dolů do auta. Ale přijel pro mě jen mámin přítel. Dojeli jsme domů, viděla jsem jak jsou zavřené dveře od kuchyně. Otevřela jsem je a viděla mámu jak sedí na zemi a vedle ní je malá krabice a v ní sedělo malé krasné štěňátko. Naše pohledy se střetly a byl začátek mojeho celoživotního štěstí.

Uděleno: 60 bodů

Adéll