Osudový den

1. dubna 2013

Bylo 26.3.2013 a pro mou novou páničku to byl den jako každý jiný. Ráno pánička vstala a jela autobusem do školy a já ji vběhl do cesty. A bylo mi úplně jedno, jestli ji trefí šlak. Pánička si dala 1+1 dohromady a uvědomila si, že ta chlupatá koulička v příkopě není sražený pejsek, ale pejsek, který je živý a přebývá u dálnice, a tak se po škole za mnou vydala.

Donesla mi kapku vody a granulky s masíčkem, byl tam i pán, co za mnou přijel z dáli jen, aby mě také nakrmil, protože mu mě prý bylo líto. Mě se ale od dálnice vůbec nechtělo a tak jsem vyváděl jak jsem jen mohl, vrčel jsem, cenil zuby i vyjížděl po nohách, ale ty lidičky byli neodbytní, pořád někam volali, ale nikdo jim nechtěl pomoci, což mi vůbec nevadilo, nakonec i sít na mě vytáhli, ale tím, že jsem maličký, jsem i rychlejší a mazanější, když už to i oni vzdali a s autem pomalu odjížděli, rozhodl jsem se je aspoň kousek vyprovodit, a tak jsem šel za nima, ale ani to se jim nelíbilo a zase ten pán vystoupil a šel za mnou.

Dělal mi asi osobního strážce či co. Tak jsem se znovu vrátil k dálnici a mostu. Byl jsem opět sám, když v tom to otravné auto opět přijelo a pán zoufale naposledy řekl naskoč. Tak jsem tedy naskočil a usnul u pedálů, rychle mi nasadil kousek provázku jako obojek a už jsem byl u páničky v garáži, najednou jsem měl teplou deku, boudu i teplé jídlo, ale stále jsem se bál, protože mě někdo bil a vyhodil mě s auta, tak proč bych páničce měl věřit?

Bohužel jak mě někdo zbil, oslepl jsem na očíčko a chce mi vypadnout, pánička mi každý den vysvětluje, že půjdu na operaci a očičko už mi tam nebude zavázet. Pánička se i hodně bojí, ať nemám nějaké jiné nemoci, jelikož mi je úplně putna a někdy jsem úplně mimo. Ale dneska jsem k ní přišel a nechal se poprvé pohladit. Doufám, že začnu nový život a pánička by byla ráda, kdyby ji někdo napsal, kdo má také rád pejsky a s kým by si mohla vyprávět o mých problémech.

Přidáno: 44 bodů.