Pořád tomu nemůžu uvěřit!

Ale k věci. Naše nynější panička, kterou máme moc rády, se o nás stará od začítku září, nebo tak nějak. Naši původní majitelé se odstěhovali a my tu zůstali s ní. Jezdí sem každý vídkend a krmí nás dobrůtkami! Ta naše panička takhle přišla z nákupu ze sklenářství nad námi. povídala tomu svému pánovi, našemu vedlejšímu páníčkovi, že prý ve sklenářství mají kočku. Je bílá a má takové hezky zelené oči. Na krku nosí obojek s rolničkou. Po chvíli jsem začala opravdu poslouchat. Maminka nám totiž vyprávěla, jak vždy když slyšela našeho tatínka přicházet, slyšela rolničku.

Začala se trochu zapovídávat a my jsme pořád poslouchaly. Říkala také, že paní sklenářka povídala, že její kocourek chodil ven v době kdy jsme se narodily a chíli po tom! Prý byl neuvěřitelně podobný mně - takže by to mohl být můj táta?
Dnes jsem se vypravila do toho sklenářství. Nemohla jsem dospat jak jsem se těšila! Cítila jsem obrovskou nervozitu. Nevěděla jsem, co bych udělala, kdyby to opravdu byl můj táta! a nebylo by to divné? Ale přesto jsem se těšila. Nevěděla jsem, co budu dělat, až tam přijdu. Ale nechala jsem budoucnost osudu a šla jsem směrem na sklenářství. Vyskočila jsem na parapet výlohy a tam se v krabici rozvaluje kocour. Podobnost nás dvou byla neuvěřitelná - já byla jediá z čtyřčat bílá a podoala se jemu. Měl stejnou zálibu ve bálení v krabici jako já. Chvíli jsem se na něj dívala a pak se on podívala na mě. leknutím nadskočil a vypadnul z krabice. Kolem projelo auto a já také seskočila. Sice jsem si s ním nepromluvila, ale byl to velký zážitek.

Uděleno: 45 bodů

Siamuri