Pozor, Charlinek přichází

17. června 2013

Začalo to tak, jak vlastně všechny velké katastrofy začínají….úplně nevinně. Mamko, nechcete koťátko? Zeptala se dcera. Ne nechceme, odvětila jsem. Ještě se nám nepodařilo se vyrovnat se ztrátou Tomíka, našeho šikovného a chytrého kocourka.

 

 

Vždyť to víš. Zatím koťátko nepřichází v úvahu. A navíc se budeme stěhovat.
Ale na smutek je nejlepší si hned pořídit nové koťátko, odtušila dcera. A že se budete stěhovat přece nevadí. Nehodlala jsem s ní na toto téma debatovat. Časem uvidíme, řekla jsem v naději, že o tomto tématu zatím neuslyším. No musím přiznat, že jsem opravdu neslyšela – ale náhle mi ze dne na den začaly do e mailu záhadně chodit obrázky koťátek, koček a kocourů, kteří byli údajně opuštěni svými majiteli a hledali nový domov.

 

Odesílatelem byl vždy nějaký útulek pro kočky se záhadným názvem Kočičí packa, který se žádnému internetovému vyhledávači nedařilo najít. Odolávala jsem.
Pak už „útulek“ přitvrdil. Kočky už nebyly jenom opuštěné, ale i dříve týrané, zoufale hledaly nový domov a hrozilo jim utracení. Kdo se skrývá pod názvem Kočičí packa začalo být víc než jasné.

 

Představ si, telefonovala jsem dceři, že mi neustále chodí nabídky z nějakého kočičího útulku. Pokouším se je najít na internetu, ale nedaří se mi to. Kočku nechci, ale chci jim poslat nějaké peníze, aby ty nešťastné tvorečky nemuseli utratit, vzlykala jsem procítěně do telefonu. Ale no tak jo, přiznávám se, ta Kočičí packa jsem já, odvětila dcera. No tak jsem dělala, že jsem útulek – ale ty zas děláš, že vzlykáš, takže jsme si kvit…

 

Prostě si myslím, že kotě potřebuješ. Nebude ti tolik smutno po Tomíkovi, budeš se mít o koho starat a užiješ si spoustu legrace – což se mi mělo do puntíku vyplnit, jak se později ukázalo. Stejně jako se ukázalo to, že legraci si já i dcera zřejmě představujeme každá trochu jinak. A hned ti řeknu tu nejlepší zprávu – rozhodla se dcera kout železo, dokud je žhavé - mám pro tebe opravdu něco úžasného – křížence mainské mývalí kočky a neznámého kocoura. Zbystřila jsem.

 

Mainská mývalí – taková krása. Tu jsem vždycky chtěla, ale moje finanční možnosti dlouho nedovolovaly si svoji vysněnou kočičku pořídit. Kolik stojí, zeptala jsem se proto ostražitě, vychována maminkou k tomu, že co není nezbytně nutné, nebo není potřeba pro blaho rodiny je rozmařilost srovnatelná s vyhazováním peněz oknem. Ále odvětila dcera – je jenom za cenu očkování, takové máme štěstí…. Po tom máme jsem pochopila, kdo se stane nepsaným spolumajitelem kočky a samozvaným poradcem chovu…

 

A to koťátko je krásné, přítulné a mazlivé…pokračovala dcera hlasem, který ukolébal mou ostražitost no já nevím….začala jsem váhat při představě heboučkého kožíšku a kočičího miminka spokojeně vrnícího a spícího v mé náruči…nevinného drobečka s důvěřivýma očima. No já opravdu nevím, zopakovala jsem znovu a tohle jedno jediné zaváhání se mi stalo osudným.

 

Bylo to bráno jako souhlas se závaznou objednávkou dohromady….jé, já to věděla, jásala dcera, nebudeš určitě litovat, mainské kočky jsou přítulné a mazlivé a klidné a milé….. dnes už si ani nevzpomenu, kolik kladných vlastností tohoto plemene mi vyjmenovala… Koťátko bude v září…už se můžeš těšit…jásala dcera a bylo jasné, že všechno už bylo naplánované předem. Zítra ti pošlu fotku …je to kocourek…

 

Další den na mě čekala v e mailové poště fotka….pelíšek plný krásných koťátek s nevinnýma očima…jen to jedno mělo poněkud zavilý výraz a trošku štětinatou bradičku a jak se mi zdálo navíc i bojovně pozvednutou. Ani jsem se nemusela ptát, které že je to moje. Ale pořád v sobě hýčkajíc představu neviňátka a hebkého uzlíčku jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Bohužel. A čekala jsem. Aź bude koťátko ve věku, kdy může být odebráno mamince a bude se moci odstěhovat k nám.

 

Doma probíhalo mezitím školení všech členů domácnosti a přípravy na příchod kočičího miminka. Byly nachystány pelíšky, dečky, hračky a mističky. Všichni doma byli poučeni o tom, co příchod koťátka do domácnosti znamená, o tom, jak bude ta malá chudinka hledat maminku, jak bude zmatená, vystrašená, pořád někde schovaná. A pak nadešel ten slavný den. V 11 hodin měla majitelka přivézt koťátko z Ústí nad Labem do Brna a my si ho měli jet vyzvednout.

 

Dcera, která byla tou dobou po operaci a nemohla se celé akce zúčastnit, telefonovala již od brzkého rána, abychom snad nezapomněli. Pak zazvonil telefon – jsme tady, můžete si koťátko přijet vyzvednout. Vyzbrojeni přepravkou vystlanou měkkou dečkou jsme vyrazili. Koťátko bylo nádherné, přesně tak heboučké, jak jsem si představovala. Už už jsem s ním chtěla být doma. Mazlík umístěný do přepravky byl naložen na můj klín a vyrazili jsme k domovu.

 

Cestou se hned ukázalo, že ne všechny informace, tak pečlivě nastudované na internetu o plemeni mainská mývalí kočka, budou pravdivé. Žádné tiché mňoukání, jak informoval internet – podobné holubičímu vrkání – se nekonalo.
Vzteklé vřeštění, které se z přepravky ozývalo, připomínalo všechno, jen ne to slibované holubiččí vrkání. Další zvuk, který se ozýval, bylo usilovné drápání, jak se drápky, ostré jako břitva se snažily zdemolovat přepravku.

 

Začalo být jasné, že ten náš drobeček má do vystrašeného tvorečka daleko. Po deseti minutách cesty jsme se už všichni modlili, abychom snad někde nechytli červenou vlnu a byli brzo doma. Dcera, která už se nemohla dočkat, žádala fotku toho drobečka. No bylo to dost těžké. I přes veškerou snahu zachytit obraz toho malého stvoření jí do nemocnice dorazilo jen několik obrázků rezavých šmouh. Drobeček nebyl totiž vůbec vystrašený z nového prostředí, naopak.

 

Okamžitě po příjezdu zhltl plný talířek masíčka, pelíšek zběžně prohlédl a odsoudil za nevyhovující, vyzkoušel můj polštář v posteli, prozkoumal celý byt, věci, které usoudil, že mu zbytečně zavazí poshazoval dolů z polic, pak ještě použil záchodek, přesvědčil se, že na talířku už opravdu nic není, prozkoumal hračky a škrabadlo, ustlal si v posteli a usnul. Všude zavládl klid a mír. Konečně jsme si oddechli.

 

Když jsem se plížila podívat do ložnice, jestli spinká, samozřejmě pohodlně rozložen na mém polštáři, tak na mě jen pohoršeně mě pohlédl, že ho ruším v odpočinku. Během necelého týdne už ten drobeček ovládl celou domácnost a velení drží dodnes pevně v tlapkách. A my jsme rádi, že s ním můžeme sdílet společnou domácnost a sloužit mu.

 

 

 

Přidáno: 80 bodů.

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?