Příběh kocoura Tedíka

22. září 2011

Krásné jasné letní ráno. Teplý vzduch tiše ševelí v korunách ovocných stromů na naší zahradě, ptáci z nedalekého lesa zpívají jako o závod, slunce pomalu nabírá na síle a vysouší poslední zbytky ranní rosy a já už jsem samozřejmě vzhůru od úsvitu (nebo spíše od noci, to je totiž ten pravý kočičí čas). Dnes v noci jsme spolu s dalšími kočičími kamarády tradičně „terorizovali“ celou ulici, náležitě jsme vřískali a překvapovali náhodné noční chodce rychlými výpady a splašeným sprintem odnikud nikam. Za rozbřesku však noční legrace a dobrodružství skončily a my jsme se vydali do domovů, tak jak nám určují naše vnitřní hodiny.

Sedím na terase domu svých páníčků, kteří se po ránu hekticky hemží po celém domě, chvátají a pak každý den někam odjíždějí. Zaujatě pozoruji zavřenými balkónovými dveřmi ten rodinný chaos uvnitř a hlasitě si žádám o něco k snědku. Jsem zcela neuvěřitelně ignorován (jaká drzost!), a prosto musím zvýšit hlasitost svých proseb (a že mi to jde!). Konečně se dostávám dovnitř! Spolu s lidmi zde bydlí i pes Míša, jehož miska granulí je sice také plná, ale se kterým se předháníme, kdo vyprosí více chutných lahůdek od lidské snídaně. Samozřejmě jsem toho hloupého psa jako vždy přechytračil, neboť po spěšném odchodu našich páníčků (asi zaspali?) jsem si elegantně vyskočil na stůl, kde jsem se mezi nedojedenými zbytky od snídaně nejdříve vyzývavě procházel (tak, aby mě Míša viděl ze všech úhlů), a pak jsem si pomalu a labužnicky začal pochutnávat na lidském jídle (tedy chutné to příliš nebylo, ale vše jsem snědl a mlaskal jsem tak, aby mě Míša slyšel). Okolo deváté hodiny mi vnitřní hlas zavelel očistit si mourovatý kožíšek a uvelebit se ke spánku. Instinktem jsem cítil, že počasí bude pěkné, a tak jsem se v krásně krkolomné poloze uvelebil k odpočinku na terase (i během spánku jsou však moje šelmovské smysly v pohotovosti – to jsem ještě nevěděl, že právě dnes se to velmi vyplatí).

 

Páníčkové se poté během odpoledne začali opět trousit domů. Pes Míša se ihned dožadoval lidské pozornosti, avšak já jsem všechny (po rychlém uvítání) s nadhledem ignoroval a předstíral spánek doufaje, že si mě dnes nevšimnou. (Aby bylo jasno – své lidské kamarády nazývám páníčky, ale já jsem svým pánem a dělám si v tomhle domě prakticky, co chci. Dokud mě lidé krmí a pečují o mě, tak je to v pořádku a já se někdy za odměnu s nimi přijdu pomazlit – tedy samozřejmě pouze, když se mi chce). Vzhledem k bezpečnému místu svého odpočinku jsem se ponořil do hlubšího spánku (co si budeme povídat, v noci jsem pořádně řádil, a přestože jsou mi teprve dva roky, už mě tyhle prohýřené noci také unaví). Zdál se mi zrovna živý sen o mé krásné siamské kočičí kamarádce Míně, co má velké modré oči, elegantní tělo, ladné pohyby a … a v tom můj bystrý nos ucítil známou vůni…vůni kočky…ne, to musí být teprve kotě!

 

Otevřel jsem oči a spatřil jsem dvojici mužů kráčející po ulici a nesoucí krabici od bot. Žádná kočka nikde a to jsem svým bystrým zrakem během vteřiny zkontroloval celou ulici včetně skrytých zákoutí (co vy lidé dosud nevíte o kočičích smyslech!). Třeba se mi to jen zdálo. Přesto jsem instinktivně vstal a šelmovsky potichu vykročil vpřed. Cítím vetřelce na svém území nebo ne? Kotě tedy není vetřelec, ale tohle se každopádně musí prověřit. Pach intenzivně vanul od dvou mužů, kteří prošli ulicí. Třikrát jsem mňouknul na znak varování a během vteřiny se objevil sousedův kocour jménem Tom, silný kočičí vůdce naší party. Černý obrovský kocour Tom se přiřítil rychlostí blesku. „Čichám, čichám kočičinu, Tedíku“ pravil místo pozdravu (my kočky se dorozumíváme myšlenkami, kočičí mňoukání je pro výstrahu anebo je to spíše takové malé divadélko pro vás lidi – všimli jste si vlastně vůbec někdy, že velké kočkovité šelmy vůbec nemňoukají?), „neznámou kočičinu,“ doplnil. „Já také“, odpověděl jsem, „proto tě volám na pomoc, možná se jedná o nový kočičí přírůstek do našeho revíru, a to se musí urychleně prověřit.“

 

Naši kočičí rozpravu zachytili další členové skupiny – starý rezavý kocour Rex a krásná siamská kočka Mína – také ti přispěchali na pomoc. „Navrhuji sledovat dvojici mužů,“ pravil rozvážně Rex, „samozřejmě já budu držet hlídku zde a vy půjdete s nimi.“ Rexovu pověstnou lenost jsme nekomentovali a poslechli ho, protože ve svých 10 letech už má na jistý odpočinek právo. Já, Tom a Mína jsme pomalu následovali lidskou dvojici. Každý z jiného úhlu pohledu, zvuku a pachu (zde velmi záleží na směru a síle větru) jsme zjistili, že objekt našeho zájmu se nachází v krabici od bot, kterou muži nesli. Zamířili do blízkého lesa. Les je náš revír a perfektně jej známe, a proto jsme muže dále neslyšně následovali, polštářky našich tlapek jsme kladli opatrně na lesní jehličí. Co zamýšlí? Muži pokračovali stále hlouběji do lesa. „A sakra, mám dojem, že míří k Lomnické rokli a mám neblahé tušení, že kotě v krabici je nechtěné a dnes bude mít letecký den!“ uvědomil jsem si a kvapně to sdělil ostatním. „Musíme zasáhnout!“, zařvala Mína, jejíž mateřské sklony se právě probudily na maximum, když si uvědomila, že bezbranné malé kotě v krabici je v přímém ohrožení života. Naše zuřivost vůči bezohledným lidem, nervozita i odhodlanost zachránit nevinného tvorečka rostla s tím, jak se lidé přibližovali k rokli.

 

Těsně u rokle, aniž bychom se domlouvali, zakročili jsme zcela synchronně jako rozzuřená smečka hladových lvů. Tom (se vzhledem malého černého pantera) se vyřítil sprintem z křoví a skočil jednomu z mužů přímo na záda! Tohle kočky dělají, jen když se v nich probudí pořádně silné volání divočiny! Mína rozdivočená svými mateřskými pudy nebojácně jako lvice napadla druhého muže! A já pobíhal okolo a řval spolu s kamarády svým silným hlasem (který údajně lidem někdy připomíná řev z hororu nebo vraždění neviňátek)! Šokovaní lidé zařvali několik nepublikovatelných výrazů, pustili krabici, hystericky setřásli Toma a Mínu, vzali nohy na ramena a utíkali zpátky do městečka. Zřetelně jsme slyšeli, že běželi plnou rychlostí až k první ulici, tam popadali dech a pokračovali nejen v přívalu nadávek, ale také v otázkách. Větu „co to sakra bylo?“ jsme zřetelně slyšeli až k rokli (vzhledem k intenzitě řevu si tak zřejmě mysleli, že je překvapilo stádo vřešťanů).

 

My tři jsme se shromáždili nad ztichlou krabicí. Několik vteřin ticho pokračovalo a nikdo ani nedutal. Svým bystrým sluchem jsme slyšeli jen tlukot naši srdcí a tlumený tlukot jakéhosi malého srdíčka. Vtom se nadzvedlo víko a spatřili jsme velké oči dosud plné strachu. Tříbarevná hlavička bázlivě vykoukla ven. „Už jsi v bezpečí, nemusíš se bát,“ klidným hlasem pravila Mína. Vyhublé kotě májových barev se nemotorně vysoukalo z krabice. Na hlavičce mu mezi všemi barvami svítila v srsti bílá hvězda. „Vítej u nás, Hvězdo,“ řekl Tom. Kotě se na znamení vděčnosti přitulilo k Míně. A tak k nám do kočičí party přibyla májová kočička jménem Hvězda. Toho večera na obloze musela svítit opravdu šťastná hvězda, díky které jsme společnými silami zachránili jeden cenný kočičí život.

 

Autorka: Iveta Šafaříková

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?