Příběh nekonečné lásky

23. června 2012

Dne 17. prosince 2008 jsem dostala svého prvního koně jménem Adélka. Přivezli mi jí až z Brna, byla krásná. Už když jí vykládali jsem pocítila pocit, že naše setkaní, a to že nás osud svedl dohromady, nebude jen tak. Po čase jsme zjistila, že Adélka není takový kůn jak nám majitelé řekli.

 

 

Že je nemocná a zlá. Máma mi tenkrát ten první měsíc, co jsme ji měli říkala, jestli jí nechci vrátit. Ale moje srdce už tenkrát pro ni začelo být, snad i žít. Nikdy jsem neměla žádného přítele, či kamaráda nebo dokonce známého, kterým bych si mohla popovídat či svěřit nebo trávit společné chvíle. Až do chvíle než přišla Adélka.

 

Nebyl to jen kůň, ale přítel, ten co nikdy nezradí, ten jehož oči jsem si zamilovala a tak i její čistou duši. Bývalí majitelé ji týrali, což jsme zjistili až po čase. Dokázala jsem jí dát svoje srdce a ona mi dala to svoje. Nikdy mě nekousla, nekopla, což běžně na ostatní dělala. Milovala mě, jen já jsem jí mohla hladit, čistit, pusinkovat nebo na ní jezdit.

 

Jezdili jsme spolu bez sedla tryskem. Nikdy jsem z ní nespadla, nikdy se mě nepokusila sesadit. Vždy jela kupředu, vždy stála při mém boku, protože byla věrný přítel nebo spíše úplně ten nejvíc nejlepší přítel. Přišlo léto a poprvé i první komplikace.

 

Nemohla dýchat, přišerně zhubla, zjistila jsem, že jí píchali kortikoidy, takže její srdíčko nebylo tak silné jako u jiných koníku. Bála jsem se, že ji ztratím, tak jsem začala bojovat a hledat různá řešení. Chodila jsem s ní dokola několik hodin, jen aby nestála, aby měla zase chuť k jídlu. A moje snaha se vyplatila.

 

Adélka začela jíst jako dřív, začela mi tloustnout a já se dne 23.10. zúčastila Hubertovi jízdy 2010. Dokázali jsme to! To, co s ní nikdy nikdo nedokázal. I s nemocným koněm jsem zvládla tuhle náročnou cestu bez jediného zdravotního problému. Byla mým hrdinou!

 

Její oči se třpytili ve svitu slunce, její srdce rychle bilo, její kopyta byla rychlá jako letní vichřice. Byla šťasná, poprvé ve svém životě mohla dělat to, co ji bavilo, mohla být s tím, kdo ji miluje a nikdy jí neubliží. Dvě těla, avšak jedna duše. Lidé chodili se dívat za plot a jen kroutili hlavami a říkali: "Nech ji utratit, dyt to nepřežije! K čemu je ti tak zlý kůň? A k tomu ještě nemocný? Ani ven jet nemůžeš!"

 

Ale mi jsme odjeli Hubertovu jízdu a všichni KOŇÁCI koukali s otevřenou pusou! Nikdy bych jí nechala zemřít, když chtěla žít! Přišlo léto a potíže se vrátily, ale mi jsme to úspěšně vzládli, dokonce už to bylo i lepší. Oplácela mi to tou hromadou lásky a pochopení a moc dobře věděla, že jsem pro ni začala žít.

 

Přesto jsme potkávali lidi, kteří se mi pokoušeli mojí lásku vzít snad i pokusem otrávit ji, nebo přemlouvaním, ať ji dám pryč než mi prý CHCÍPNE! Přestala jsem se s takovými lidmi scházet. A říkala jsem: "Dyt mi je k životu nepotřebujeme, máme sebe! Přišel březen 2012, vše bylo v pohodě, nevím, co se to stalo, Adélka upadla a nemohla se zvednout!

 

Byly to nejhorší chvíle v mém životě, tryskem jsem běžela, né Adélka, ale já domů pro telefon. Naťukala jsem číslo nejlepšího veterináře v kraji. Ten přijel asi za 2 hodinky se slovy: "Byl jsem ještě na kafi." S tím, že Adélka má jen Jarní Únavu, že to chce jen vitaminy a dal jí kapačku s různými víživami. Adélka se zvedla.

 

Já jsem jen uplakaná celá od bláta řekla: "Bála jsem se, že mi umře." Pan veterinář se usmál, kdepak neumře! A já jsem chytla svoji lásku za ohlávku a zavtipkovala: "Budeš mít otravovat ještě 20let !" A celá štasná jsme ji políbila. Ale za nedlouho přišla další rána, Adélka zase spadla. Moje srdce doufalo v zázrak, ale rozum ten na ně nevěřil.

 

A znovu jsem tryskem utíkala pro telefon se slovy Adélka mi zase upadla. Pan veterinář přijel a řekl, to se stává a dal jí kapačku, Adélka se ale nezvedla. Celou noc jsme ji obraceli, aby neměla proleženiny, celou noc jsme ji přikrývali, aby nenastydla, dávala ji pít, jíst ,kontrovali jí tep. Nenaspala jsem ani hodinu. Nebo jí nestrávila jinak než prosením, ať se zvedne.

 

Přišel pan doktor s další kapačkou. Nepomohla. Adélka ležela. Byla jsem nešťastná. Řekl, jestli se nezvedne, zemře. Utekla jsem pryč, snad jsem chtěla i umřít. Co si bez ní počnu? Prosila jsem boha, aby mi odpustil, aby jí dal šanci žít ať si vezme mě, že za nic nemůže, chtěla tak žít, pokoušela se zvednout každou chvíli. Nešlo to. Položila na mě hlavu a jen oddychovala a jako by říkala: "Pomoc mi, já chci žít!"

 

Zpívala jsem jí a říkala jsem ty neumřeš. Na to si moc silná, zavřela oči, nikdy nezapomenu na její pohled. Na to, když jsem k ní přišla a ona v leže zařechtala, na to, jak dostala vždy sílu, když mě viděla a pokusila se vstát. Kapačky nepomohli, rada pana doktora zněla, postavte ji! Tak přišla na řadu vejtřaska, protože to jediné jí prý pomůže.

 

Nevěřila jsem tomu, když ji zachytli, že vstane. Utekla jsem, ale oni volali, ať tam jdu, že tam chce mě, že se nechce zvednout. Přiběhla jsem k ní, ona zase zařechtala. Políbila jsem jí a letmo jsem řekla: "Lásko, zvedni se." Stroj jí začal zvedat a a její nohy dostaly sílu, tu sílu, aby se zvedla. Bylo to krásné.

 

Zvedla se! Mami, ona se zvedla. Co když upadne, já mám strach! Víte, ten strach cítím doteď. Cítím to zoufalství, tu beznaděj, ten pocit, když ztracíte někoho, koho milujete, ale nepřipouštíte si to. Doufáte. TO je to jediné, co můžete dělat. Doufat v zázraky. Musela jsem jí dostat do stáje po svých, ale jak?

 

Došli jsme tam lásko! Dokázali jsme to, zakřičela jsem štěstím. Jen po cestě jednou málem upadla. Nohy se mi klepaly, ruce se mi klepaly. Plakala jsem, snad jsem i tušila, co se stane. Přišel další pád. Pan doktor hlásal: "Utraťte ji!" NE! Já ji neutratím, ona chce žít! Přišly noci plné strachu a beznaděje, jestli přežije do rána, obracení, stálé stráže.

 

Nemůže zemřít, ona ne. Proč existuje bůh, když tohle dopustí? Zavěsili jsme jí tak, jak pan doktor tedy ještě poradil. Starala jsem se o ní. Nejhorší bylo to, že ona chtěla žít. Neustále bojovala. Nestále jsem se o ní starali. Celé dny, celé noci. Za měsíc jsem naspala tak 12 hodin. Byla jsem unavená, špinavá, psychicky na dně. Ale moje srdce doufalo, že se uzdraví, stále doufalo.

 

I ona doufala. Doufala, že budeme spolu jako dřív. Poběžíme spolu bez sedla po louce. Pojedeme spolu na hubertku. Někoho nakopne, protože jí chtěl sebrat jídlo. Bůh jí volal k sobě. Usínala v mém náručí, slyšela jsem tlouknout její srdce, citila jsem její dech, její vůni. Nevěděla jsem, jak dál. Nechtěla jsem bez ní žít.

 

Byla můj život, moje štěstí. Můj sen, že jednou bude líp, spousta lidí nám závidělo naší lásku, náš vztah. Jen to neřekli nahlas. Člověk si řekne, co blázníš, dyt je to jen kůň, jen zvíře. Ale ona nebyla zvíře či kůň. Ona byla součást mého života, druhá půlka mého srdce. Něco, co potřebujeme k životu. Jako jídlo či vodu nebo vzduch.

 

Víte, že když labuť ztratí svoji drahou polovičku, střemhlav padá dolů. Může se kdykoliv zastavit, ale neudělá to, protože miluje?! Ona byla moje labuť, a já bez ní padám stále níž, a níž. Říká se, že když zemře vás kůň, že je to jako kdyby zemřela vaše duše? Můžu to potvrdit. Moji duši si vzala sebou do nebe.

 

Tedy budu pokračovat, jak to bylo dál. Adélka už neměla sílu stát na vlastních nohách. Celé noci jsem jí nohy masírovala a prosila je, ať začnou fungovat tak, jak mají, ale ne. Nezačaly. Srdíčko už také pomalu přestávalo plnit svoji funkci tak, jak mělo. Moje umírající duše tedy zavolala jíné paní doktorce, která přijela zdaleka, aby se na ní podívala a řekla mi, co dál.

 

Když ji viděla, rozplakala se. Viděla tu naději, tu snahu. Jen řekla něco takového jsem v životě neviděla. Neviděla jsem někoho, kdo by bojoval takhle za svého kamaráda! Zvířecího kamaráda. Zjistila jen, že umírá, že není ani sebemenší naděje na uzdravení. Zhroutila jsem se. Tahle slova bylo to, co jsem nechtěla slyšet.

 

Bývalí majitelé moc dobře věděli, že má před sebou rok, dva života, ale my jsme jí prý, jak říkala paní doktorka, proudloužili život o dva roky. Bylo to hezké slyšet, ale spíše a určitě raději bych slyšela, že bude žít dál. Jenže nemoc, ta je silnější. Řekla mi to nejhorší, co mohla říct, a také jsem v ten den musela udělat to největší rozhodnutí v mém životě.

 

Uspíme ji nebo do zítřka zemře, ale bude se trápit. Rozhodni se, Simi! Nevěděla jsem, co dělat. Jen vím, že jsem jí slibila, že už se nikdy nebude trápit a že až nadejde její čas, udělám vše, co bude v mých silách, aby zemřela důstojně v mém objetí.

 

Dívala se na mě. Řekla jsem jen: "Udělejte to." Ani jsem to nemohla říct, spíš to bylo takové pískání. Obejmula jsem jí a řekla: "Lásko, je čas, počkej tam na mě. Setkáme se. Tam tě už nic nebude bolet, nikdo ti už neubliží. A jednou to bude tak, jak jsme si vysnili v našich nejtajnějších snech.

 

Paní doktorka přinesla stříkačku, pořád jsem ji objímala a se slzami v očích, řekla Adélce: "To bude dobrý, broučku." Stále jsem jí objímala. Její tamně černé oči se na mě podívali. Říkali Děkuji můj příteli brzy na shledanou, Miluji tě. Bylo to jen pár sekund. Nejhorších sekund v mém životě. Přestala dýchat, její srdce se zastavilo, stále jsem ji objímala. Nepustila jsem ji.

 

Chtěla jsem utéct. Utéct někam daleko. Ale zmohla jsem se jen na to, abych jí zazpívala. Chtěl bych být víc než jen přítel tvůj... Kamarád mi schází čím dál víc.. Všichni plakali, ale já jsem plakala ze všech nejvíc. Nebo-li moje duše odešla s ní. Zemřela jsem tam uvnitř, už to nejsem já, ta holka. Bez tebe už nejsem Simča, ale jen člověk.

 

Jsi anděl, co na mě čeká tam u nebeských bran. A kdykoli se podívám na nebe, vidím tě, citím tě, a slyším tě a vím, že tam na mě čekáš. Že jsi se stala mým opatrovníkem, co nade mnou bdí. Teď vím, že až zemřu, ty tam budeš. Budeš tam stát zdravá, krásná, zařechtáš a moje oči se rozsvití jako dvě sluníčka.

 

Byla jsi můj sen, pak realita. A teď už jen vzpomínka. Pravý přátel, jen ten, co přijde, když všichni odejdou. A co je smrt? Jen začátek další kapitoly. Nikdy jsem tě, Adélko, nepřestala milovat a i přesto, že jsi zemřela, žiješ. V mých vzpomínkách jako hrdina, hrdina, který zemřel a jeho činy se staly legendou. Naše láska se zapíše do dějin.

 

Protože ten, kdo nás znal, ví, jaké to bylo, ví, že taková láska se nerodí jen tak. Rodí se jen tehdy, když se setkájí dvě duše, které k sobě patří. Zanechala jsi stopy v mém srdci a já už vím, že to nikdy nebude jako dřív, že už nikdy nebude stejná, když se nevratíš. Stejně nechávám pootevřená vrátka, a ty tam zezhora snad vidíš, že stále doufám, že to byl jen zlý sen.

 

Tenhle příběh se opravdu stal, jmenuju se Simuška a ztratila jsem lásku a úplně to nejvíc nejlepšího přítele v mém životě. Moje duše doopravdy zemřela a pan veterinář si opravdu spletl nemoc. Opravdu jsme byli celé noci vzhůru a převraceli jsme Adélku, střídali jsme se, aby jsme aspoň hodinku spali, byli celí zablácení. A ten, kdo řekne, že jsem ji nemilovala, je jen prostý člověk.

 

 

 

 

Přidáno: 100 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro koně doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?