Psí příběh "Andělské oči"

24. prosince 2012

Leoškovi se neustále honilo hlavou jedno a to samé. Nedokázal pochopit, co se stalo a proč se to stalo. Vlastně si toho ani moc nepamatoval. Ten den byl velmi zvláštní. Jeho dvounohá kamarádka, se kterou byl tak dlouhou dobu, toho dne nemohla vstát. Bál se o ni. Moc se o ni bál.

Nemohl ji dlouho probudit, přitom vždycky, když ji šel přivítat do nového dne, otevřela svoje andělské oči, které tolik miloval, pohladila ho a pochválila, že ji tak krásně vítá. Pak společně posnídali a šli na procházku. Tentokrát ale nic. Rozhodl se tedy volat o pomoc. Štěkal na sousedy tak hlasitě a dlouho, že pomoc nakonec opravdu přišla. Přijeli divní lidé, jeho kamarádku naložili na zvláštní postel, kterou pak odnesli pryč. Pak ji už neviděl. Bylo to tak dlouho.

 

Sousedka byla sice také moc hodná, ale ne tolik, jako jeho kamarádka. Dávala mu jíst a chodila s ním ven, ale budit ji nemohl, to měl zakázané. Jednoho dne mu tedy došla trpělivost a rozhodl se, že už čekat nebude. Rozhodl se najednou a také jednou provždy. Bude ji hledat!

 

Využil procházky, čekal, až bude puštěný z vodítka a pak vzal tlapky na ramena. Utíkal a utíkal. Pak už neslyšel ani volání. Najednou byl sám venku. To se mu ještě nestalo. Zastavil se a zkoušel najít nějakou stopu. Nic. Ale nevzdával to. Prostě šel. Kolem byli lidé, ale naštěstí si ho nikdo nevšímal. Měl tolik práce s hledáním kamarádky. Došel až k silnici, kde se to jen hemžilo auty, musel ji přejít. Nevěděl jak, trochu se i bál. Ale jeho touha vidět zase ty andělské oči byla tak silná, že strach nebyl tak velký. Proto se také rozhodl rychle utíkat. Pak ucítil náraz, moc to zabolelo. Ležel na zemi a sténal bolestí. Pokoušel se i vstát, ale nešlo to.

 

Nakonec se mu to podařilo, musel, žádná pomoc nikde nebyla. Utekl tedy od silnice a schoulil se v křoví, když byl dostatečně daleko. Všechno ho bolelo, nemohl se udržet na tlapkách, nevěděl, co bude dělat. Sebral ale nakonec veškerou sílu a šel dál. Začal foukat silný vítr a z nebe se na zem sypal sníh. Že studí do tlapek, vůbec necítil. V dálce viděl domky a rozhodl se jít blíž, stále doufal, že potká svou kamarádku s andělskýma očima.

 

Došly mu síly, i když byl už tak blízko. Bolest byla tak silná, že mu nedovolila jít dál. Schoulil se pod hustým porostem a vysílením usnul. Ze spánku ho probudil štěkot a pak i lidské hlasy. Ale nebyl schopný utéct, podívat se, nic. Jen odevzdaně ležel. Čísi ruce ho zvedly a někam nesly. Pak ví, že jel autem. Pak už nic. Probudil se až v kleci. Vyděšeně se díval kolem sebe, bolest ale nebyla tak silná. Prohlédl si ovázanou tlapku a podivil se divné hadičce, která mu vedla od tlapky. Ale opět usnul.

 

Ta zvláštní klec mu vadila, ale na druhou stranu, bolest ustupovala, už ji vlastně skoro necítil. Zotavoval se rychle. Měl jídlo i pití, občas se mohl venku projít. Lidé kolem byli moc hodní.

 

Pak se stalo něco zvláštního, přišli další lidé. Někam ho odváděli. Nebránil se, určitě ho chtěli vzít za jeho kamarádkou s andělskýma očima. Pokorně šel tedy s nimi. Jenže po krátké cestě v autě se zase ocitl v kotci. Zůstal sám, kolem byla spousta psích kamarádů, kteří stále někoho vyhlíželi. Bylo mu k pláči.

 

Venku připadl další sníh, byla mu zima. Lidé tu byli hodní, měl i boudičku, kam se mohl schovat, ale stesk a žal se nedaly vůbec zvládnout. Často si také vyčítal, že tak hloupě utekl. Bůh ví, kde teď jeho kamarádka je.

 

Přišel další den, dostal jídlo a vodu. Věděl, že pak půjde na procházku a bylo mu dobře s jedním psím kamarádem Čertíkem, který si Leoška velmi oblíbil. Na procházkách si spolu hráli, to zapomínal na všechno špatné. Moc se na to těšil.

 

Leošek už začal být i trochu nervózní, ani netušil pořádně proč. Možná proto, že se nějak protáhlo čekání na oblíbenou procházku s kamarádem Čertíkem. Už měli být už dávno venku. Pobíhal po kotci a poštěkával. Netušil, co se v něm odehrává. Když v tom spatřil něco neuvěřitelného. Postavil se na zadní nohy a předníma se opřel o drátěnku, aby lépe viděl. Nepletl se! Spatřil známé andělské oči! Byly tu, šly přímo k němu. Byly zalité slzami, ale moc dobře poznal právě ty nádherné oči, které patřily jeho skvělé kamarádce.

 

Leošek byl šílený radostí. Nikdy se tak necítil. Nevěděl, jestli má štěkat, sedět, běžet, tak dělal vše dohromady. Pak se otevřely dveře kotce a on spočinul své kamarádce v náručí. Plakala a hladila ho. Samým štěstím by ji snad snědl. Vítali se dlouho.

 

Kamarádka se pak chystala ho odvést. Ale, musel se rozloučit s Čertíkem. Utíkal k jeho kotci a radostně vrtěl ocáskem. Tlapičkou ho chtěl přes drátěnku alespoň pohladit. Čertík měl sice radost také, ale zároveň mu bylo tak smutno. Zaštěkal na rozloučenou. „Kamarád? Má krásné jméno a vůbec je celý hezký!“ pochválila Čertíka kamarádka s andělskýma očima. Položila ruku na drátěnku a tiše se dívala na to smutné stvoření, které upíralo oči na Leoška. Chvíli tak vydržela a pak se rozhodla.

 

Konečně jeli domů autem. Čertík se nemohl dočkat nového domova. Žádný nikdy neměl. Leošek vedle něj nepřestával radostí vrtět ocáskem. Šťastnější snad nikdy nebyl. „Budeme mít krásné Vánoce,“ prohodila při pohledu na šťastné psy kamarádka s andělskýma očima.

 

Autorka: Naďa Kučerová

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?