Psí věrnost a oddanost

7. srpna 2016

Když jsem byla ještě dítě tak jsme měli psa. Byl to pes ne příliš známého plemene a to Černého Ruského teriéra. Toto plemeno u nás tenkrát nebylo vůbec známé a náš Ron (jak se náš čtyřnohý přítel jmenoval) byl jeden z prvních psů tohoto plemene v České Republice. Opravdu jich tu bylo jen pár a to asi pod deset a našeho Rona nám dali vojáci.

Byl tedy perfektně vycvičený a poslouchal na slovo. Jen byl podle mých rodičů nebezpečný. Zažil si toho opravdu hodně, a když se cítil v ohrožení nebo cítil, že jsme v ohrožení my tak kousal. Takže když k nám přišla návštěva, dávali mu náhubek, aby je nekousl. Když totiž vycítil nebezpečí ať už svoje nebo u nás, dokázal ošklivě kousnout a bránit svého majitele i když bezdůvodně.
Jediný kdo se k němu mohl opravdu bezpečně přiblížit, jsem byla já. Rodiče absolutně nechápali, jak můžu být tak nebojácná se k takhle ostrému psovi přiblížit, ale já jsem se nebála. Furt jsem za ním chodila, furt jsem si s ním hrála a zlobila ho.
Často se stávalo, že když mě rodiče večer šli zkontrolovat, jestli spím, mě nenašli spát u sebe v posteli ale u něj v pelíšku jak jsem spala s hlavou opřenou o jeho. Byli jsme skuteční kamarádi a on mi nikdy neublížil.
Vždy ať jsem ho třeba tahala za uši nebo ocas, jak už to malé děti dělají, na mě byl hodný a nikdy na mě ani nezavrčel. Maximálně do mě opatrně strčil čumákem, a i když to bylo jen malinko, jsem vždycky na svých vratkých nožičkách zavrávorala a spadla. Ale nikdy jsem nezačala brečet jenom se smát a zase se nemotorně postavila.
Jak šel čas tak jsme oba stárli. Já už nebyla to malé děťátko a už jsem dávno chodila do školy. Ale Ron už na tom nebyl nejlíp. Zestárl. Už špatně chodil, nemohl se zvednout, sotva vyšel schody a to jsme mu většinou museli pomoc, neslyšel už tak dobře a se zrakem to už taky nebylo, co bývávalo. Jeho kdysi uhlíkově černá srst už byla prorostlá šedivými chlupy a už ztratil takové to nadšení do života. Teď už spíš jen spal a spal.
Ale jednoho dne se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Šla jsem na zahradu a chtěla jsem, aby Ron šel se mnou, ale jemu se nechtělo tak jsem šla sama, ale nechala jsem otevřené dveře, kdyby si to rozmyslel.
Chvilku jsem tam trhala rybíz a angrešt pro babičku na koláč, ale pak jsem zaslechla nějaký rámus z garáže. Opatrně jsem tam nakoukla a zjistila, že v té garáži je zloděj co nám tam krade věci. Asi si myslel, že v baráku nikdo není, protože naši ráno odjeli a vrátí se až zítra večer. V tu chvíli jsem zpanikařila a roztřesenýma rukama vytáhla mobil a začala volat na policii.
Začala jsem couvat, ale při tom jsem šlápla na větev, které pode mnou praskla. Byl to celkem paradox, protože tohle se ti stane jen v takových situacích. Ten zloděj to ale slyšel a otočil se přímo proti mně.
Nejdřív strnul, ale vzápětí se vydal mým směrem. Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem začala křičet a utíkat.
Když v tom se z otevřených dveří vyřítil Ron. Náš Ron, který už sotva chodil, nemohl se zvedat, se plnou rychlostí vyřítil ze dveří a hnal se přímo proti zloději. Ten se lekl při pohledu na našeho mohutného a vysokého Rona a začal utíkat pryč. Ale dvě nohy člověka jsou mnohem pomalejší než čtyři nohy mého věrného přítele a tak pro Rona byla hračka ho dohnat.
Ron se odrazil ze všech sil a na útočníka skočil a povalil ho na zem. Ten se ještě snažil vymanit z Ronova sevření, ale neměl šanci… Chvíli na to přijela policie a zatkli ho. Podle policie to byl člověk hledaný za několikanásobné krádeže, takže to nebyl žádný začátečník.
Nebýt Rona tak už bych nejspíš nepsala tento příběh. Toto je příběh o věrnosti a oddanosti psa, který mi zachránil život nasazením toho svého. A nic za to nechtěl, nic nepožadoval nazpátek. Snad jen to abych s ním byla. Abych s ním byla až do konce jeho života.
Pes je jediné stvoření na světě co tě miluje víc než sám sebe a zarmoutí tě jen tehdy, když odejde do psího nebe… Ron zemřel o dva roky později ráno na Štědrý den. Přestalo mu správně fungovat srdce.
Bylo mu deset let, což není moc, ale prožil si toho opravdu hodně.
V životě jsem nikdy neměla takového přítele a nejspíš ani nikdy mít nebudu. Pouto mezi člověkem a psem je něco co nejde popsat, není to vidět, nemůžeš se toho dotknout, ale když ho máš, máš něco, co se nedá koupit a jeho hodnota se ani nedá vyčíslit penězi. Máš přítele, co tě nikdy nezradí, nikdy ti neublíží, nikdy tě neopustí. A až budeš cítit, že tvůj život ztratil smysl, koukni se do očí někomu, pro koho jsi smyslem života ty.

 

Uděleno: 100 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?