REK a DON

26. září 2011

Jednoho dne, když mi bylo asi deset let, se tatínek zdržel v práci neobvykle dlouho. Maminka se už strachovala, jestli se mu něco nestalo. Pořád stála u okna a vyhlížela. Když konečně u vrat zastavilo auto, oddechla si, ale jen na chvíli.

 

 

„Proboha, co to je?!“ zaslechla jsem její vylekaný hlas a honem se běžela podívat, co se děje. Na chodbě stála hlava rodiny s vodítkem, na kterém se krčil nádherný pes – německý ovčák. Pes byl překrásný, ale hrozně vystrašený a třásl se po celém těle. A potom začal tatínek vyprávět. Jak se náhodou ocitl v kasárnách. Viděl tam vojáka, jak na vodítku vleče vyděšeného psa.

 

Prý to byl skvělý pes, ale jednou byl ve službě postřelen a od té doby se bál. Vojákům se nepodařilo jej zbavit strachu, tak ho jako nepoužitelného chtěli zastřelit. Dlouho je tatínek přemlouval, aby mu psa nechali, proto se vrátil tak pozdě. A teď stál na chodbě a pes se mu krčil u nohou.

 

„Ty si ho chceš nechat?“ zeptala se maminka opatrně tatínka. „A co na to Rek?“
„Ráno je seznámíme, ale přes noc zůstane v chodbě. Jo, říkali mu Don.“ Ráno jsem nemohla dospat. Byla jsem zvědavá na nového psa i na to, jak se na něj bude tvářit můj psí kamarád. Všechno proběhlo hladce. Rek na nového psa zavrčel a ten se mu pokorně podřídil. Od té doby jsme měli dva psy.

 

Radovala jsem se, že mám nového kamaráda, ale bylo to jinak. Don si nechtěl hrát a vyhýbal se mi. Ale tatínka miloval, asi věděl, že mu zachránil život. Chodil mu neustále v patách jako stín. Když jsme hledali tátu, stačilo se podívat, kde je Don. Dokonce s tatínkem jezdil i do práce a brzy z něj byl nejznámější závozník. Seděl na sedačce pro spolujezdce a sledoval okolí náklaďáku. Běda, kdyby chtěl někdo sáhnout dovnitř.

 

Několik prvních dní i spal v domě, ale jen do té doby, než dostal novou krásnou boudu. Pak bydlel na dvoře s Rekem. Ti dva se spolu nikdy neprali, jako by si řekli, že nemají důvod. Lidé se domnívají, že psi neumí mluvit. Já jsem přesvědčená, že ano, to jen my jim nerozumíme.

 

Don se postupně přestával bát a po čase se choval jako každý jiný pes. Štěkal za plotem na kolemjdoucí, kterých ale bylo pomálu. Bydleli jsme na samotě za městečkem, takže okolo šli občas jen houbaři a někdy hajný. Byl věrným a oddaným společníkem tatínkovi, stejně jako Rek mě.

 

Jenže na posádce se doslechli, že pes je v pořádku a chtěli jej nazpět. Otec rezolutně odmítl s argumentem, že kdyby psa neodvedl, byl by po smrti. Přesto jednoho dne u branky zazvonili dva vojáci, že si jdou pro psa, který je majetkem armády. Dlouho se s tatínkem hádali a nakonec odešli bez psa. Ale druhý den přišli i s velitelem, který měl Dona u posádky na starost.

 

Vidím to jako dnes. Voják, co pyšně vkráčel do kuchyně a panovačně zavolal na psa. A ten se rozklepal jako ratlík a strachem se počůral. Maminka plakala, já taky, Rek nenávistně štěkal na dvoře a tatínek se do krve hádal s vojákem, že mu psa prostě nedá. Pes se bojí, do služby se nehodí, přesto má právo žít.

 

Dokonce tloukl pěstí do stolu a to jsem do té doby ještě nikdy neviděla, musel být hrozně rozzlobený. Nakonec podepsal nějaký papír a vojáci odešli. Ten papír byl kupní smlouva. Konečně byl Don náš i před zákonem.

 

 

 

 

Přidáno: 80 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?