Torpedo-opravdová láska koně a člověka

9. října 2013

Tento příběh není pravdivý. Měla jsem pouze chuť napsat něco dojemného. Je však ale možný. Napsala jsem ho, aby všichni viděli, že zrada může přijít odkudkoliv a co dokáže skutečná láska mezi koněm a člověkem...

Ahoj, jsem Nela a příběh, který vyprávím, se stal v době mých třináctých narozenin. Mí rodiče jsou rozvedení a táta žije v Pardubicích. Celý život jsem si přála vlastního koně. Ale máma si myslí, že je to hloupost a že bych se o něj nedokázala postarat a navíc nemáme na ustájení.

Blížili se mé třinácté narozeniny a já pořád nevěděla, co si přát. Koně asi těžko. To by mi nikdy neprošlo, tak jsem to vzdala. Škemrám každý rok. Dělo se ale pár divných věcí. Před naší terasou se začala stavět jakási dřevěná bouda. Za domem zase ohrada. Začala jsem mít podezření, že přeci jen dostanu koně. Zeptala jsem se mámy, ale ta řekla, že bouda bude kvůli tomu, že nemá kam dávat své zahrádkářské potřeby a ohrada pro slepice, které budeme mít. Ale to nevysvětlovalo, proč již asi týden večer máma někomu volá. Jediné, co jsem zaslechla bylo: ,,..Ano, v den dceřiných narozenin si pro něj přijedeme, to je 15.7.."


Byla jsem zmatená a šla jsem spát.Ráno mě probudily paprsky slunce a pějící skřivani. Den mých narozenin. Ale ještě než jsem vyběhla ze svého pokoje, dveře se rozletěly a vešla máma. ,,Hodně stěstí a zdraví, moje holčičko!"řekla a položila přede mne velikou krabici.Vrhla jsem se k ní. Trvalo dlouho, než jsem se dostala až dovnitř.A to co tam bylo, mě vyrazilo dech. Ve velké kartonové krabici se skvělo hnědé sedlo se stejnobarevnou uzdečkou. Až po chvíli jsem byla schopna vykoktat: ,,K čemu jsi mi to dala?" Máma se široce usmála a ukázala na okno.

Opatrně jsem vykoukla a málem omdlela. Před ,,kůlnou" stál koňský přívoz. Ozvalo se z něj zaržání. Na tváři mi vykvetl ten nejradostnější úsměv v mém životě. Potom mi vytryskly slzy radosti a s jásotem jsem vyběhla z domu.Za mnou přišla máma a nesla vodítko, které mi podala a otevřela rampu přívozu.

Z temnoty vevnitř majestátně vyšel vysoký anglický plnokrevník a zvědavě se rozhlédl.Byl to hnědák, s dlouhou černou hřívou a ocasem, nosním pruhem a dvěma bílými podkolenkami na zadních nohou. Když mě spatřil, napřímil uši, natáhl ke mně hlavu a očichal mi rameno. Já jen padla kolem krku a začala ho hladit po nádherném hřbetu. On ke mně znovu otočil svou hlavu, zafrkal a začal mi žužlat pyžamo. Hned z prvního setkání jsem poznala, že budeme nejlepší kámoši. ,,To je Ror la Torpedo. Je mu osm let. Měl jít na překážkové dostihy, tak jsem se rozhodla, že ti udělám radost. Pokud se ale o něj nebudeš dobře starat a budeš mít špatné známky, tak ho dám hned pryč, rozumíš?" zeptala se máma. Já horlivě přikývla.,,To je dobře. Ale to není všechno, tady máš ještě dárky od tety, strýce, babičky, dědečka a ostatních!" řekla s úsměvem máma.



Dřepla jsem si a začala rozbalovat další balíčky. Dostala jsem tyrkysovou čabraku a bandáže, sadu kartáčů, krmení, příručky péče o koně, všelijaké vitamíny a mnoho dalšího, zkrátka vše, co potřebuji k péči o koně. Ale ani jsem se nestihla z toho všeho těšit, když máma prohlásila: ,,Tak co? To tady necháš Torpéda jen tak stát?! Copak se na něm ani neprojedeš?" Než to mám dořekla, už jsem Torpéda čistila a sedlala. Nasedla jsem a užasla. To byl ten nejhodnější kůň, co jsem kdy poznala.

Šli jsme lesem, kopyta klapala a já nic nedělala. Torpedo šel sám. Jen na rozcestí jsem ho navedla, kudy má jít. Došli jsme k louce. Na jedinou pobídku Torpedo naklusal. Hned vzápětí jsem se rozhodla nacválat, Torpedo mi četl myšlenky a rozcválal. Byl rychlejší než vítr. Letěli jsme rozkvetlou loukou zalitou slunečními paprsky. Byla jsem jako ve snách. Cítila jsem se jako v nebi. O můj obličej jemně pleskala Torpedova vlající hříva. ,,Vooohooo!!"vykřikla jsem z plných plic. Torpedo ve stejné chvíli hlasitě zařehtal.

Začali jsme trénovat. Milovala jsem Torpedův cval. Milovala jsem Torpeda. Nevnímala jsem nic jiného než jeho.Dokonce jsem se v jeho stáji i učila. Potom jsme zajeli své první závody a byli jsme třetí.Ale ty další jsme vyhráli. Dokonce jsme se dopracovali až na mistrovství ČR v parkuru, které jsme museli ukončit díky mému zánětu slepého střeva. Nastala zima. Každý den po škole jsem Torpeda nasedlala a vyrazila s ním řádit.

Ale stalo se něco, co vše změnilo a co jsem ani v tom nejhorším snu nečekala.Byl Březen. Já jako vždy přišla ze školy a hned jsem běžela za Torpédem, že půjdeme na vyjížďku, když je tak krásně.Ale Torpedo v boxu nebyl. Myslela jsem, že ho máma odvedla na pastvinu, tak jsem tam běžela.

Ale to, co jsem viděla, mě zarazilo. Torpedo stál uprostřed pastviny osedlaný, seděl na něm nějaký muž a vedle stáli tři páni v saku. Torpedo měl uši položené na krku a divoce vyhazoval.

Rozběhla jsem se k nim, mávala jsem rukama a křičela: ,,Co to děláte?!Okamžitě z něj slezte!!" Torpedovi se povedlo muže shodit a cvalem pádil ke mně a řehtal. Vykulila jsem oči, když jsem zjistila, že ze země se zvedá můj otec.,,Tati?" zeptala jsem se nechápavě. ,,Co si jako myslíš? To si ho úžasně rozmazlila! Teď na sebe nenechá sednout nikoho jiného! A opovaž se mi takhle nadávat!!"odsekl. ,,Ale ty na něm nemáš co dělat!"zavrčela jsem. Otec se ušklíbl a řekl:,,Že ne? Je to můj kůň! Máma ho má jen v pronájmu! To se divím, že to ještě nevíš!Tohle je komise Velké Pardubické!Dnes odpoledne ho stěhuji do Pardubic, jde trénovat na další ročník ať se ti to líbí nebo ne, to mě nezajímá!" Spadla mi brada.Stála jsem jako opařená. Svět mi potemněl a nohy se mi podlomily. Jediná má opora byl Torpedův čumák.

,,To,to, to nemůže být!To se přece stává jen v románech o koních! To ne!!"vykoktala jsem roztřeseným hlasem. Panicky jsem běžela do kuchyně za mámou. Z očí se mi valily proudy slz. Stačil jediný pohled do máminy tváře a věděla jsem, že je to pravda. ,,Promiň mi to," zašeptala máma a objala mě. Také neměla daleko k pláči.


Nastala chvíle se rozloučit. Vyšla jsem před dům, kde již stál přepravník a nějaký tátův kamarád zrovna vedl Torpeda dovnitř.Torpedo byl stejně nešťastný jako já. Hlavu i ocas měl svěšenou, nohy tahal po zemi.Když mě spatřil, rázem jí zvedl a dlouze a láskyplně zařehtal.Padla jsem mu kolem krku a brečela. Brečela tak dlouho, dokud neměl na šíji mokrý flek. Torpedo měl po celou dobu položený nos na mém rameni. Když jsem se mu zadívala do očí, leskl se v nich náznak bolesti.


Vytáhla jsem nejlepší jablíčko, co jsme měli a chtěla mu ho dát, když v tom přiběhl táta a zařval:,,Co to zase děláš?!Kolikrát ti mám opakovat, aby si toho koně nerozmazlovala!!To není žádnej čokl!!" A vyrazil mi jablko z ruky, popadl Torpeda za vodítko a násilně ho nacpal do přepravníku. Za chvíli jsem se již jen dívala na černou tečku mizící v dáli. Hlavou se mi honily všechny vzpomínky na krásné vyjížďky, na společné parkury, které jsme vyhrávali, na ježdění bez sedla, na hrátky ve vodě...A přitom jsme spolu byli tak krátce.

Celá odpoledne jsem brečela v pokoji, prohlížela společné fotky, tulila se k jeho podsedlové dečce, což bylo jediné, co mi po něm zůstalo.Nemyslela jsem na školu, na učení, nanic, jen na Torpeda. Dostávala jsem jednu pětku za druhou. Ale to mi bylo jedno.Přála jsem si jedinou věc:aby mi vrátili Torpeda a zahladili ten kráter v mém srdci.Každý večer jsem myslela, jak se asi má a jestli ho nebijí, nemá hlad a tisíc dalších věcí...Uplynulo léto a já pořád byla smutná.Ale potom máma přišla s něčím, co mě rozveselilo. Máma mi řekla, že když nedostanu ani jednu pětku do Října, tak sežene lístky na Velkou Pardubickou.

Učila jsem se a učila. A opravdu. Máma byla spokojená, tak sehnala lístky a jelo se. Byla jsem strašně nervozní, ale zároveň šťastná. Ještě než závod začal, tak jsem se odplížila ke stáji. Ale odkudsi přišel můj otec vztekal se:,,Co tady zase slídíš?!To si pořád myslíš, že budeš tu herku rozmazlovat? Pche!Ta už si na tebe ani nevzpomene.Koně jsou hloupí! Tak si na ní nevzpomeň ani ty!" I když jsem věděla, že můj táta je blbec, přesto mě zachvátil strach, jestli si na mě Torpedo ještě pamatuje.Přeci jenom je to dlouho, co jsme se naposledy viděli.

Musela jsem se vrátit na tribunu, neboť Velká Pardubická už začínala.Netrvalo dlouho a už bylo odstartováno!Koně vyrazili jako střely.Já však měla oči připíchnuté jen na Torpedovi.Držel si třetí místo.Byla jsem v prvních řadách od země, takže jsem na něj viděla docela dobře. Dráha koně zavedla k naší tribuně a v tom mě Torpedo spatřil.Po patnáct sekund se naše pohledy setkali.Najednou si Torpedo řekl, že se ke mně dostane za jakoukoliv cenu. Prudce štycnul, udělal tři kozly, jednou pořádně vyhodil a shodil svého žokeje.

Tryskem vyrazil mým směrem. Já jako omámená ze všech sil zakřičela:,,Torpedo!!Tady jsem!!" Ozvalo se dlouhé zařehtání jako odpověď.Černé mraky se protrhly a tribunu zalilo zlatavé slunce. Tekly mi slzy nadšením.Torpedo. Kůň mých snů.Tryskem cválal mně naproti.Jeho havraní hříva vlála ve větru, jeho nádherná kaštanová srst se leskla stejně jako jeho oči štěstím.Byl již velmi blízko.Já neměla mysl ani oči pro nic, než nádherného Torpeda.Byli jsme jako jedna mysl, jedna bytost.Nic nás nezastaví.Nic nás nepřekvapí. Nic nás nerozdělí. Jako jeden anděl v nebi.

Jediná překážka mezi námi bylo kovové hrazení kolem tribuny.Jediný skok a budeme spolu. Torpedo se mohutně odrazil.Ale po vlhké trávě trochu uklouzl a skok mu nevyšel tak, jak chtěl. Levou zadní nohou zavadil o kovovou tyč, což narušilo jeho rovnováhu. S hrůzou jsem sledovala, jak můj parťák prudce dopadá na pravý bok z výšky jednoho metru.Dav panicky uskočil. Potom se ozvalo poplašené štěbetání a nastal zmatek.Pohlédla jsem na Torpeda. Ležel na boku a nemohl popadnout dech. Násilím jsem se prodrala až k němu a dřepla jsem si k její hlavě.Upřel na mě skelný pohled a mé oči se naplnily slzami. Zašeptala jsem roztřeseně:,,Neumírej!Prosím.Jsi to nejdražší, co mám.Radši umřu místo tebe." S námahou zvedl hlavu a nosem mi čechral vlasy.Položila jsem hlavu na jeho šíji a srdceryvně brečela. Věděla jsem, že ho ztratím nadobro.

Po chvíli dav zacouval a přišli veterináři. Vše bylo jasné. Obě zadní zlámány, levá ve spěnce, pravá v hleznu, přední pravé rameno zlomené též. To se ani nemluvilo o zlámaných žebrech. Utracení bylo nevyhnutelné. To mi spustilo nový příval slz. Torpedo ke mně z posledních sil otočil hlavu a olízl mi tvář.Jako by mi říkal:,,Neplakej, to bude dobré." Dostal injekci a jeho hlava pomalu splihla do trávy a můj milovaný koníček vydechl naposledy.

Zůstala jsem tam ještě hodinu a celou dobu jsem se topila v slzách. Až po další hodině se mámě po nesmírné námaze podařilo dostat mne domů. Doma jsem zkolabovala. Skončila jsem v psychiatrické léčebně na půl roku.

Od Torpedovy smrti uplynulo již osm let.Už nejsem tak plačtivá, jako dříve, ale pořád, jakmile si na něho vzpomenu, bolí to.Pořád mám vedle postele jeho podsedlovou dečku a vzpomínám na ty krásné chvíle. Kdyby ho máma koupila, tak by byl naživu ještě dnes.Přísahala jsem, že svého otce již nikdy nechci vidět. Teď mám mladou kobylku ČT Fatru, kterou jsem zachránila z jatek a je to zlatíčko. Na Torpeda nikdy nezapomenu.Nikdy. Pořád na tebe myslím a budu myslet do mého posledního výdechu. Doufám, že se ti líbí v koňském nebi a za zhruba šedesát let se tam potkáme.

 

Přidáno: 80 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro koně doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?