Tragický příběh vesnického Vořecha

29. března 2013

Bylo to před téměř dvaceti lety, když jsem jako malá holčička bydlela s mamkou ve starém kamenném baráku z roku 1836 po prababičce. Dům byl téměř v původním stavu, takže to tam připomínalo spíše historický skanzen, než obytný dům.

 

 

Topilo se v kamnech dřevem a uhlím, na velkých kuchyňských kamnech stál velikánský hrnec s vodou, kterou jsme tam nanosily v kýblech od studny, abychom měly teplou vodu na mytí. Myly jsme se s mamkou ve starých kovových neckách, do kterých jsme vodu nalévaly střídavě z obřího hrnce na kamnech a z kýblů se studenou vodou ze studně. Záchod tam nebyl, takže jsme chodily přes den do stařičké dřevěné kadibudky na konci dvora až skoro u zahrady.

 

V noci se pak chodilo na uhlí, protože to bylo v té tmě nejblíže a nebo na kovový kýbl na chodbě, který se pak vyléval do naší nově udělané kanalizace – ani ta tam totiž původně nebyla. Na mytí rukou tam byl připraven starý lavor, do kterého jsme velikými litrovými kovovými hrnky nalévaly horkou vodu z hrnce a studenou z kýblů a nádobí se mylo dvakrát týdně také ve stařičkém kovovém lavoru, ale tento byl jen k tomu určený, čemuž odpovídal i jeho tvar a velikost.

 

Spalo se v horním patře v jedné ze tří místností, kde mamka nechala zavést elektřinu. Ale to vypadalo tak, že byla ve zdi žárovka a pod ní vypínač a zásuvka na televizi vedla z kuchyně prodlužovákem až nahoru. V protějším pokoji to bylo stejné a dole v kuchyni bylo navíc několik zásuvek a kuchyňský starožitný lustr a to byla jediná elektřina, kterou jsme měly. Pak ještě žárovka na verandě, nic víc.

 

Takže jsme na chodbě svítily svíčkama nebo petrolejkou a potom, co jsem málem podpálila barák postavením hořící svíčky na dřevěné schůdky na půdu, mamka pro mě pořídila baterku. V místnostech, kde nebylo světlo a všude kolem byla většinou úplná tma, protože v naší vesnici bylo jen několik pouličních lamp, ale ani jedna z nich nestála v naší ulici, takže pokud jsem šla domů po setmění, musela jsem se orientovat jen podle svítících oken domů.

 

Ale v létě, když jsme nezavíraly na noc těžké dřevěné okenice, milovala jsem, když těmi malými starými okýnky prosvítaly stříbřité paprsky měsíce v úplňku. Pouhá vzpomínka, jak mě něžné bílé proužky těch kouzelných úplňků jemně hladily po tváři, když jsem usínala za doprovodu nočního orchestru cupitajících nožek malých myšiček, chroupání červotočů a divokých hrátek lesních kun na půdě, mě uvádí zpět do mých naivních dětských let...

 

Jak jsme v zimě zamotané ve vlněných dekách, přikryté velkou a těžkou péřovou duchnou usínaly za hučení a praskotu v kamnech. A ráno jak jsem se oblékala a zahřívala pod tou duchnou ještě chvíli po tom, co už jsem byla převlečená v oblečení do školy, protože po vyhasnutí kamen během noci byla ráno v tom starém kamenném baráku v zimních mrazech taková zima, že mi na stole jednou zamrzl nedojedený jogurt od večera úplně na kámen.

 

Ten barák stál ve vesnici, které tady raději budu říkat třeba Náves a v téhle Návsi žili lidé velmi prostí, tvrdí, ale se srdcem ze zlata. Nelze to ovšem říci také o těch několika málo chatařů, kteří sem jezdili až z Prahy, Mostu a Rakovníka za odpočinkem. V Návsi jeden čas běhal středně velký pejsek s delší hrubou, rozcuchanou a ušmudlanou srstí. Byl to pejsek trochu plachý, ale hodný a na kus dobroty se nechal lehce pohladit i od cizího.

 

Sice měl blechy a žil polodivoce, ale nebyl zlý, ani nikomu nezabíjel drůbež ani králíky, tak se o něj místní usedlíci starali, jak uměli. Někteří mu nechávali za vrátky mlíko od kravičky, jiní zbytky od jídla - hlavně kosti a někteří mu kupovali dokonce psí konzervy a pejsek tak chodil od domu k domu a co kde našel, tím se živil. S námi – dětmi, byl velice trpělivý, byl na nás vždycky hodný a milerád si s námi hrál.

 

A i když nám rodiče vždycky vyčinili, ať na něj nesaháme, že chytneme blechy a bůhvíco ještě, stejně jsme neodolaly a tajně si s ním hrály a mazlily ho. Jednou jsem dokonce sundala našemu psovi protibleší obojek a dala ho Vořechovi, jak jsem mu říkala. Taky jsem ho občas učesala kartáčem na panenky, aby byl fešák. A Vořech spokojeně ležel, ožužlával trávu kolem a nechal se. Trávila jsem s ním víc času, než doma...tedy hlavně na jaře a v létě, když bylo venku teplo.

 

Dokonce jsem se ho i jednou pokusila seznámit s našim Bobíkem, ale ten ho ode mě odháněl, tak už jsem se o to víckrát nepokoušela. Jednou, bylo ta na pálení čarodějnic, se po vesnici už od večera rozléhal bujarý ryk místních mladíků s chalupáři. Chlastali, co hrdlo sneslo a tak šly zábrany stranou. Sem tam šlo zaslechnout i dívčí vzdechy, jak se děvčata u ohně muchlovala se svými chlapci. A když to pak v noci všechno utichlo, náhle mě vzbudil vzrušený povyk zvenčí, jak poslední bdělí opilci cosi naháněli.

 

Bylo to daleko, asi na kopci u velkého ohně, ale jedno jsem jim rozuměla: „Mám ho!“ a vzápětí už byl slyšet jen srdceryvný a velmi úpěnlivý psí nářek, který se dlouho stupňoval, až náhle ustal. Nedalo se to vydržet, plakala jsem tehdy, jak želva a měla jsem veliký strach, co kdyby to byl můj Vořech, vždyť který jiný pes se v noci toulá po vesnici? Ještě dnes, když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech a svírá se mi žaludek. Ten jeho nářek nikdy nezapomenu.

 

Bylo to předsmrtné volání o pomoc a nikdo mu nepomohl. Následující víkend si pak chlapi v hospodě povídali, že chataři sežrali psa a ještě se tím chlubili místním děvčatům, která z toho byla pochopitelně znechucena. A já, tehdy asi šestiletá holčička v naivní naději, že to snad byl jiný tulák, marně jsem ještě dlouho hledala a volala mýho Vořecha, než jsem pochopila, že to on tak bolestně naříkal.

 

Ještě teď se neubráním slzám... Vážně nedokážu pochopit, jak může být někdo tak strašně bezcitný a pro pouhé pobavení umlátit a sežrat nejlepšího přítele člověka: psa - vlastně jakéhokoliv živého tvora. I když to byl toulavý zablešený vořech neznámého původu.

 

 

 

Přidáno: 80 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?