Velké štěstí Pepiny

27. srpna 2010

Bylo sobotní ráno jako každé jiné.Sluneční paprsky mi jemně pohladily sametový kožíšek barvy létem prohřáté břidlicové střechy a tahaly mě z pelíšku, ale já se svého měkkého stanoviště jen tak nevzdám.

Snad jen, že by panička vařila něco dobrého a já bych jí musela jít pomáhat. Panička totiž nemá rozum a vůbec se neohlíží na linii..Já jí to očima říkám pořád – kdybych dostala já a můj věrný kamarád a teď už vlastně i brácha Bandit aspoň polovinu, to by naše panička jinak vypadala! Ale co naplat, lidé bývají neúplatní. A někteří dovedou být i pěkně zlí a krutí, to vám tedy povím.

 

Vidíte, poštěkávám tu a ani jsem se vlastně nepředstavila. Tak víte co, abyste neřekli, že nejsem dáma – jmenuji se Pepina, celým jménem Pepina von Heřmanice. Klidně bych vám udělala i pukrlátko, ale ono se to přes počítač dělá dost těžko. Panstvo odpustí. Doma mi říkají docela prozaicky Pepka nebo Pepíšek. Na cizího bych se třeba zlobila, ale na paničku ne.Lidé sice umí být pěkné skety, ale já jsem poznala, že jsou i lidé dobří. Možná vám to přijde asi tak uvěřitelé jako Yetti procházející se po Staromáku, ale já to můžu dosvědčit. No vážně! Tak vám pěkně od začátku povím, jak jsem lidem odpustila. Zachumlejte se do deky a už ani kňuk – vypravuju!

 

Asi se divíte, odkud jsem vzala panské způsoby, když na první pohled vypadám jako – promiňte mi ten výraz – vořech.Je to vlastně prosté – moje maminka byla velká dáma, byla „von“, jak se říká. Byla to vévodkyně jorkšírská a měla na to papíry. No vážně! Moje maminka byla vždy samá noblesa, vybrané způsoby, srst podle poslední módy...Měla před sebou oslňující budoucnost a ani její páníčci nepochybovali, že až přijde čas, najde si ženicha sobě rovného. Jenže máma byla trochu rebel a v nestřeženém okamžiku si udělala menší romantický výlet s Brokem od sousedů. A že to byl páni pes! Postavou sportovec, duchem lev, jen způsoby měl poněkud nízké. To však hravě vyrovnala zdravá pouliční genetická výbava. Máma s ním prožila svou velkou amour fou – tak se to říká v lepších kruzích. Nakonec se jí ale přeci jen zastesklo po polštářku a porcelánové mističce a poslušně přiklusala zpět do paláce svých nóbl páníčků. Těšila se na radostné uvítání, ale tentokrát se přepočítala. Nóbl pán chodil zasmušilý a nóbl paní kvičela něco o hnusných obludách (myslela tím Broka) a společenskému skandálu. S nebohou maminkou už nepromluvili.

 

Smutná a zlomená se uklidila pod postel za dvacet tisíc a sledovala, jak se jí kulatí bříško. Zanedlouho jsem přišla na svět já a ještě bráška. Tulili jsme se k mámě a pod postelí poslouchali jorkšírské pohádky. Svět byl krásný, nekomplikovaný a plný slunce. Jenže konec idylky na sebe nedal dlouho čekat. Přesně si pamatuji ten den, kdy se ve škvíře mezi zemí a postelí objevila kamenná tvář nóbl paní. Pěstěnou rukou s dlouhými rudými drápy vytáhla na světlo boží první brášku a potom mě. Pevně nás sevřela mramorovou rukou a pohrdlivě sykla: „No to ses teda vytáhla..tenhle malý vypadá jako malá krysa, jako ten odporný bastard od sousedů..tenhle je zadarmo drahý!“ Jediným rychlým pohybem hodila bratříčka do rukou Nóbl Pánovi a striktně přikázala: „Toho se někde zbav. Třeba ho hoď do kontejneru. Co s ním. A pospěš, ať ti nevystydne večeře.“ To jsem viděla bratříčka naposledy. Byla jsem ještě hloupé štěně a nevěděla jsem přesně, co to ten kontejner je, ale myslela jsem, že je to třeba takový internátní cvičák pro psíky z dobrých rodin. Naše mamka měla přece papíry.

 

Bolí mě u srdíčka, když na to pomyslím. Tehdy jsem milovala všechny a všechno, ale přesto mi trochu zatrnula, když se pátravý pohled Nóbl Paní zabodl i do mě. „Ta fenka vypadá skoro jako čistokrevný pes. Uvidíme, co z ní vyroste. Třeba se bude dát zpeněžit..Prodáme ji nějakému prosťáčkovi jako jorkšíra bez papírů!“ Já nevím, co to je zpeněžit, ale tehdy se mi to líbilo, protože jsem se mohla vrátit k mámě pod postel. Maminka ale byla smutná a v noci kňučela. Měla jsem strach – proč maminka kňučí a přijede bráška ještě někdy? Jak se asi má sám v temné noci? Starosti zahnal až milosrdný spánek.

 

Od toho dne jsem prožila ještě pěkné časy. Máma byla zase veselá, byla jsem její radost a potěšení a protože jsem vypadala pořád jako jorkšírek, i paní mě vzala na milost. Měla jsem ji moc ráda. Dávala mi napapat a občas si se mnou i pohrála. Jenže jsem rostla. Srst se mi zbarvila do břidlicova a narostly mi dlouhé hubené nožky a taky dlouhý ocásek, po tátovi. Přišel čas opustit maminku. Jen jsem doufala, že mi najdou nějaký pěkný domov hodný mladé šlechtičny. Místo toho řekl Nóbl Pán: „Hele, vona by se třeba dala ještě protlačit a prodat, dokud není úplně velká, ale co ten hnusnej vocas?“

 

Než jsem se vzpamatovala, ucítila jsem obrovskou bolest. Bylo to, jako by mi někdo trhal ocásek. Trhal, ale neutrhl, jen zlomil. Moc mě to bolelo a vůbec jsem nechápala, jak mohli, proč mě máma nebránila a co jsem vlastně provedla. Asi jsem byla moc zlý pes, možná za to mohla ta rozkousaná bota, protože Nóbl Paní otráveně utrousila: „Tak to je v pytli. Takovýho chudáka škaredýho už nikdo chtít nebude..a co nás stála peněz! Pepo, vem ji ven..“ A už mě táhli z bytu. Já nikdy venku nebyla, ale máma chodila na procházky a říkala, že to je moc fajn, tak jsem se vlastně i trochu těšila. Jen jsem nevěděla, proč máma pod postelí vyje. Nóbl Paní ji okřikla: „Ticho tam bude..však ty budeš mít LEPŠÍ štěňata.“ Dveře bytu se za mnou definitivně zabouchly.

 

Venku to bylo zajímavé. Pán mě pustil na trávník – tam vám bylo různých zajímavých zpráv! Když jsem zvedla hlavu, Nóbl Pán nikde nebyl. Dostala jsem obrovský strach, plakala a hledala ho všude, ale marně. Začalo mi docházet, že už neuvidím ani maminku, ani brášku. Byla tma, zima, bříško mi kručelo hlady a můj zhmožděný ocásek trčel do pravého úhlu a žaloval na lidskou krutost. Tehdy jsem na lidi zanevřela.

 

Ráno jsem se probudila. Odkudsi přiletěl kámen. Zas ti lidi. Schovala jsem se do takové zděné budky. Všude kolem to divně vonělo. Na betonové podezdívce se válel kelímek od pribináčku. Opodál jsem objevila ještě kus rozmoklého chleba. Bylo to odporné, ale hlad byl silnější. Nakonec jsem si zvykla. Takhle jsem poznala, co jsou to kontejnery.

 

Několik měsíců jsem se toulala po sídlišti a skrývala se před lidmi. V létě to šlo, ale přišel podzim a s ním déšť a plískanice. Moje pětikilové tělíčko se chvělo pod nánosy bahna na promoklé srsti. Stočená do klubíčka jsem čekala za popelnicí, až si pro mě přijde brácha. Svět mě zklamal a nic jiného jsem si nepřála.

 

Najednou cítím podivné teplo. Otevřu oči a k mému zděšení stojí nějaká lidská sketa přímo nade mnou. Kousat nechci, mladé šlechtičny přece nekoušou a navíc se tolik bojím. Tak se snažím udělat co nejmenší, ale paní nade mnou nereaguje. Promlouvá jemným, klidným hlasem a její dlaně jsou příjemně hebké. Dušičkou se mi rozlil příjemný pocit – tohle jsem už zažila u mámy. Naložili mě do podivného vrčícího kontejneru a někam vezli. Musím přiznat, že se mi to moc líbilo. Bylo tam teploučko. Jen ta paní byla nějaká smutná. „Já si tě nemůžu nechat,malá, víš? Ty teď musíš do útulku.“ Bylo mi podivně smutno, ale chtěla jsem ještě věřit. Jenže i ta hodná bytost mě zradila. Odjela v tom řvoucím kontejneru a mě – tehdy ještě bezejmennou – mě tam nechala, v tom útulku, nebo jak tomu říkali. Všude kolem byli psi – štěkali jeden přes druhého. Někteří rezignovaně, jiní ještě energicky a docela přátelsky, ale já jsem měla stejně nahnáno. Já, maličká, hladová mezi těmi obry tam. Zalezla jsem do nejzaššího kouta a modlila se k psímu Pánubohu, aby mě sežrali pokud možno rychle, aby to moc nebolelo. Nakonec jsem se přece jen trochu otrkala. Došlo mi, že tihle mají co dělat sami se sebou. Nebyla to šťastná smečka a já se radši držela z dohledu.

 

Tak plynuly dny, jeden za druhým ve svém neměnném melancholickém tempu. Neměla jsem moc chuti žít. Nikdy jsem nepoznala opravdu milující náruč člověka. Tu noc bylo moc zima. Ležela jsem na betonu a bolelo mě bříško. Proč mě tehdy maminka nezachránila? Už to bylo přes rok... Zavřela jsem oči a dováděla po loukách s tátou a bráškou. Už žádné trápení, žádné bití. A budu tam mít zase zpět svůj krásný ocásek. Bolest pomalu ustupovala a já byla poprvé po dlouhé době šťastná.

 

Z krásného snu mě vytrhlo řinčení nástrojů a hrubé hlasy. Ležela jsem na bílém pelíšku a nade mnou se skláněl takový velký chlap – taky v bílém. Ale nevypadal, že mi chce ublížit. Přesto jsem se roztřásla. Ve vzduchu viselo něco chmurného, co mi psí hlavička nebrala. Ten velký povídá: „Tahle to má spočítaný. Vůbec jste ji neměli nechávat v tomhle stavu v mínus dvaceti venku. Teď je pozdě. Chudinka...,“ dodal a třepl mě něžně po hlavičce. Sotva jsem ji zvedla. Co je to chudinka? Co je to spočítaný? Upřela jsem na Velkého Bílého prosebné oči..

 

Já nechci zpět, nech mě tu ležet, je tu teplo a ten bílý pelíšek nestudí tolik jako beton. Můžu? Velký Bílý mi rozuměl a já mohla ležet. Byla jsem tak unavená...Hlavička mi klesla.Zdálo se mi o velkých teplých dlaních a o pelíšku, kde je teplo a taky o tom, že už mě nic nebolí. Když jsem otevřela oči, setkal se můj pohled s laskavou lidskou tváří. Já se lidí bála, ale tahle člověčice byla jiná. Opatrně mě vzala do náruče – bylo tam teplo a já byla příliš slabá, než abych se bránila. Zašeptala mi do ouška: „Tak co, malá, zkusíme tuhle válku vybojovat?“ A já si řekla, že teda jo.

 

Pak jsem byla u té hodné paní doma. Taky tam bylo hodně psů, ale všichni měla napapaná bříška a nikdo nebyl na mraze. Všichni měli radost, že mě vidí, i když na mě nebyl příliš hezký pohled. Té paní se říká paní Synková a to ona mě naučila, že jsou i dobří lidé. Půl roku mi léčila rány na těle i na duši. Za chvíli jsem byla fit, jen pravoúhlý ocásek už mi zůstane napořád.

 

U paní Synkové bylo všechno moc fajn, dostala jsem dokonce vlastní jméno, heč! Začali mi říkat Pepina. Ale přesto mi něco trochu scházelo. Něco nebo někdo. Vídávala jsem, jak mí chlupatí kamarádi odcházejí. Prý si je vyhlédla nová rodina. Já nevěděla, co to vlastně je, asi něco jako Nóbl Pán a Nóbl paní, akorát že tam mají rádi i psí dělnickou třídu. To jsem moc chtěla, takovou rodinu. I paní Synková mi o tom povídala, že je to prý moc fajn, že má pejsek vlastní pár rukou na hlazení, někdo si s ním povídá, hraje a tak. Jenže bude mě taková rodina vůbec chtít. Jsem přece malý pejsek bez ceny a ještě s ošklivým ocasem. Ale stejně jsem čekala, i když jen tak potichoučku. To víte, jsem dáma, nebudu se ke každému hned hnát.

 

Jednou v červencový podvečer přišla k paní Synkové návštěva. Já se návštěv spíš bojím, ale tahle mě tolik neděsila. Přišel s ní i takový zrzavý psí otrapa. Trochu mi připomněl tátu. Ta holka, co přišla, říkala, že by chtěla malou fenu. Zbystřila jsem – to bych přece mohla být já. Slyšela jsem ty dvě, jak spolu mluví. „No, je taková uťáplá, ale kdybyste to s ní zkusila..je to mazel.“ V očích mi zahořely plamínky naděje..třeba přece..Ale za chvíli jsem zase smutně schlípla. ONA a ten zrzavý drzoun odešli. Beze mě.

 

Pomalu jsem se šourala do domu. Paní Synková mě těšila: „Pepinko, třeba si opravdu přijde. Víš, ona ještě jede na dovolenou do Francie a hned potom přijede. Uvidíš.“ Trošku mě to potěšilo, ale jak mám věřit lidem? Takových už bylo, co říkali, že přijedou. Stejně jsem ale každý den vyběhla k plotu. A pořád nic. Já to věděla! Nepřijede!

 

Tentokrát jsem se však mýlila. Za nějaký čas ke mně vítr zavál povědomý pach a štěkot, který nebyl nepodobný hlasu toho zrzavého. Tak přece. Nedočkavě jsem vystartovala k brance. Kde byl konec té ostýchavé Pepinky. Skočila jsem té nové do náruče a odmítala se hnout. Ta nová vytáhla z kapsy něco tuze dobrého a já si to od ní vzala. Ta měla vůbec v kapse věcí – takovou červenou blýskavou věc z kůže a kovu a pak takovou dlouhou pletenou věc – obojí mi hned navěšela kolem krku a já se cítila moc důležitá. Nikdy jsem to na sobě neměla a trochu jsem to ostatním psům záviděla. Jako každou správnou šlechtičnu mě šperk obměkčil, takže jsem ani nevnímala slzy dobré paní Synkové a její volání, které platilo té nové: „A mějte ji moc ráda!“ Zase jsem byla opravdu šťastná. Upírala jsem na tu novou své psí oči a následovala ji i do ohromného řvoucího kontejneru, co se mu říká vlak. Celou cestu jsem jí prospala na klíně. Věděla jsem, že ta už mě nedá, i když mám křivej ocásek. Vzala si mě domů, kde teď žiju i s tím zrzkem. Jmenuje se Bandit a té nové už taky neříkám ta nová, ale Panička.Ono je to tak lepší. A s Paničkou a Banditem děláme spoustu fajn věcí. Oba máme svou misku s papáním a pelíšek. Bandit se nerad dělí, tak spává pod postelí. Já spím u Paničky v náručí, protože mi vůbec nevadí, že sebou v noci hází.

 

Tak se tu sluním pěkně na měkkém a spokojeně vrtím tím svým ocáskem. Teď teprve mi může začít opravdový psí život.

 

Přidáno: 120 bodů

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?