Věřte - nevěřte 2. Kočičí příběhy - Kočičí spravedlnost.

21. července 2016

Druhý příběh z kočičích příběhů „věřte nevěřte, ale život je prapodivný“! Inu někde jsem jej zaslechl při nočním kočičím mroukání a tak jej předávám dál, mňau. Je to jen důkaz, že my národ kočičí nejsme nikdy nikomu nic dlužny a pokud učiníme chybu, tak ji napravíme třeba i ze záhrobí. Tak se posaďte, příjemně nalaďte a čtěte, příběh druhý začíná. Mňau:

… Začíná svítat, lidé ještě v nedaleké vesnici spí, světla domků jsou temné. Avšak na samotě dále od vesnice se v tomto domku rožnulo světlo! Zde na samotě žila osamocená starší paní, kdy její manžel zemřel před dvěma roky (kdy jak pravil lékař v pokoji a klidu, šťasten ve spánku). Přestože však na pohled vypadala žena osamoceně, bylo to jen klamné zdání, neboť se starala o více jak 16 koček, kdy byla již mnoho let v důchodě.

Její rituál začínal každé ráno stejně, kdy brzo vstala posbírala misky kočiček, umyla je a některé naplnila mlíčkem a do některých dala granulky či kousky masa které dostávala pravidelně od zdejšího řezníka. Její kočiny už byli na tento rituál zvyklé a tak vždy v danou ranní hodinu seděli na dvorku a trpělivě čekali až jim stará paní nachystá tu každodenní ranní dobrotu. Toto vše se pak s pravidelností opakovalo i vždy navečer.
Vždy po jídle nastal druhý úkol dne, kdy stará paní po jménu volala kočiny a kontrolovala zda nemají zranění, vyčesávala je a mazlila se s nimi. Její kočiny vždy trpělivě čekali na zavolání a málokdy se stalo že by nepřišly. Několikráte v měsíci za starou paní zajížděl místní veterinář a pomáhal ji ošetřovat nové přírůstky, povětšinou zraněné kočiny, nosil léky.
Stará paní se o kočiny starala již po mnoho let, nejprve se svým mužem a pak v tomto poslání pokračovala dále i po jeho smrti. Na samotu se přestěhovali s mužem z velkého města, když muž byl poslán do důchodu vdomění že konečně na sebe budou mít více času, ale byl to právě opak. Muž byl celý život zvyklý pracovat a najednou nevěděl co dělat, lidi zde neznal a samotná samota moc neposkytovala kontaktu s místními. Vše vypadalo že samotu opustí a vrátí se zpět do města, což stará paní v té době těžce nesla – milovala klid a přírodu. Avšak osud se rozhodl jim nadělit celoživotní úkol.

Jednoho dne když tak spolu muž se starou paní seděli u kávy před domkem a opět se bavili o možném návratu do města, zaslechl pán nějaké žalostné kvikání a zvuk jako by plakalo dítě. Zvuk se nesl kousek od jejich vstupních vrátek na dvorek a tak muž se šel podívat co se děje. Za vrátky našel černého kocoura s bílou náprsenkou a bílou přední pravou i levou tlapkou, hodně zakrváceného a s poraněnou levou tlapkou, která mu bezvládně vysela. Bylo vidět že kocourek hodně trpěl a tak muž ani na chvíli nezaváhal.
Kocourka zabalil do deky, nastartoval motorku a s kocourkem v košíku který celou cestu držela stará paní vezli kocourka k zvěrolékaři. Zvěrolékař dělal co mohl a přestože mnoho naděje starým manželům nedával, kocourek se začal zotavovat. Jistě díky péči těchto lidí s velkým srdcem, kteří mu poskytli dočasný a později i celoživotní domov. Dali mu jméno Matyášem a stal se snad nejvíce operovávaným kocourkem v té zemi, kdy doslova přirostl k srdci těmto manželům zvláště pak staré paní.
Bylo jasné že kocourka by nemohli ve městě chovat a tak skončili i dohady o návratu do města. Matyášem se stal králem této samoty a také jako král se měl. Jednoho dne se u nich na samotě zastavil zvěrolékař, který Matyáska zachránil s dotazem zda by nemohli poskytnout i dočasnou péči další kočině, které někdo záměrně zmrzačil nohu a odřízl jí tlapku. Manželé ani na chvíli neváhali a tak se rozvinula spolupráce s tímto zvěrolékařem, kdy jaksi manželé kočiny přijímali ale už tyto u nich pak našli nový domov.
Mezi těmi všemi kočkami a kočičáky pak vždy asistoval a neochvějně vládnul kočičí král Matyáš I, jak s oblibou manžel staré paní říkal. Matyáš byl totiž britský kočičí aristokrat (britská kočka), který rád se svými páničky i kočinami čile komunikoval zvláštním hvízdavým vrněním, které bylo nezaměnitelné a vždy rozpoznatelné. Miloval svou starou paní a nedovolil nikomu z návštěvníků nebo kočinám aby jen zavrčeli nebo zdvihli na paní hlas, to hned byl v pozoru a vedle ní připraven ji bránit. „Inu soukromý bodyguard“ jak pravil manžel staré paní „s ním se nemusíš bát že by ti někdo někdy ublížil“ pravil.

Během let tak na samotě vzniklo kočičí království, avšak povětšinu s kočkami které byli nějakým způsobem postiženy a mrzačeny. Jak řekl zvěrolékař šlo vždy o sadistické zvrhlé chování zlých lidí. Lidi ve vesnici měli podezření na jistého výrostka, ale nemohli mu nic dokázat nebo snad ani nechtěli. Jeho otec byl alkoholik a matka od nich odešla když byl kluk ještě velmi malý, to však neopravňovalo tohoto kluka ubližovat nevinným tvorům.
Toto se však naší dvojice na samotě netýkalo, měli svůj svět v kterém našli svůj nový společný úkol – pomáhat těmto postiženým kočinám z okolí. Avšak i k nim měl osud ukázat cestu tomuto výrostkovi a zasáhnout citelně do života této dvojice.

Jednoho dne když se dvojice vrátila na svou samotu do svého kočičího království z nákupů, zjistili že Matyášem je nevítá. Nevítal je ani následující den ani dny po nich, což bylo neobvyklé. Zaběhnout se nemohl a i kdyby, měl obojek jako pejsek na kterém byla adresa majitelů a rolnička která plašila ptáky, myslivci z vesnice věděli že je zde kočičí farma a kočiny nejsou nebezpečné (ani vlastně nelovili – proč taky, jídla měli dost).
Za několik dní dvojici na samotě navštívil zvěrolékař a donesl jim velmi špatnou zprávu – Matyášem je už za duhovým mostem a nic jej už nebolí. Tato zpráva starou paní skoro sklátila a nebýt péče jejího manžela a nutnost starat se i o další kočiny, kdo ví jak by to s ní dopadlo. Měla k Matyáskovi neobyčejně silné pouto. Až po několika dnech se dozvěděla celou pravdu co se Matyáskovi stalo a jak asi přišel o život, a to bylo podruhé kdy myslela že tuto zprávu neunese.

Zvěrolékař jim povykládal to co mu řekl místní sedlák. Bylo těsně před žněmi, venku horko a sucho. Kousek za vesnicí vyhnal tento sedlák nějakého kluka, který tam u lesa měl rozdělaný oheň a když jej sedlák uhasil a kontroloval okolí ohniště našel pověšené tělo Matyáska, silně zmučené, pořezané a opálené. Dle obojku poznal o koho jde a protože dvojici ze samoty znal, obojek odevzdal zvěrolékaři i s tělem Matyáska. Kluka bohužel sedlák nepoznal, protože utekl dříve než k ohni stačil dorazit. Všichni však si ihned pomysleli o koho jde ale opět mu nic nemohli dokázat.
Tělo Matyáska spolu s obojkem na kterém chyběla rolnička pochovala dvojice ze samoty na své zahradě za chaloupkou, kde mu postavili metrovou mohylu v místě kde rád sedával a vše pozoroval. Život pak pokračoval dále jak už to tak bývá a jak to osud naplánoval, ale jizvu v duši nikdy nikdo nezahojí a zbude vždy jen vzpomínka.

Lidé na zlé, často zapomínají a zůstává jen to dobré a ve vzpomínce ti jenž jsme milovali – ti tu vždy s námi zůstávají v našich srdcích. My však plánovač kočičích osudů nezapomínáme a víme že splatit dluh či křivdu vyžaduje čas a tak se i mělo stát a stalo.
Po několika letech manžel staré paní zemřel v pokoji, ve spánku a tiše bez jakékoli nemoci či bolu. Bol pouze přinesl staré paní, ale nutnost starat se o kočiny a plnit poslaní jenž si předsevzali spolu ji vedlo dál. A tak vše dělala jako dříve když ještě manžel žil a nenapadlo by ji, že zlo obchází okolo její samoty. A ani to že nadchází čas kočičí odplaty.

… Byl večer a stará paní opět chystala misky kočinám k večernímu jídlu. Tento večer měl být měsíc v úplňku a pokud je měsíc v plném úplňku považuje se noc za magickou (kdy někteří tvrdí že se propojuje na krátkou dobu, most mezi živými a mrtvými). Ten večer byl opravdu zvláštní a něco bylo ve vzduchu?!

Stará paní rozdala misky s jídlem a mlíčkem kočinám, pak opět postupně volala jednu za druhou – kdy je ošetřovala a pročesávala či se s nimi mazlila. Pak vstala a šla se projít na zahradu za chaloupku, kde měl svůj náhrobek kočičí král Matyásek, aby mu zapálila svíčku a krátce zavzpomínala na něj i na svého zesnulého manžela. Mezitím se setmělo a stará paní vešla do domu si nachystat věci na druhý den a později ulehnout k spánku.
Neví se jak dlouho spala, ale měsíc se dostal do své nejvyšší fáze úplňku a magie dnešního večera v podání kol osudu se rozeběhla a začala působit. Najednou starou paní probudil divný zvuk, zlý svíravý pocit a cítila dech na své tváři.
Ihned se probudila a když otevřela oči prudké světlo baterky ji oslnilo a ozval se hlas „Hele podívejte, ta stará čarodějnice se probrala! Aspoň nám řekne kde schovala ty své naspořené tisíce!“ Nato někdo silný vytáhl starou paní z lůžka a smýkl s ní směrem do kuchyně k žídly. Klouby a svaly na jejím starém těle prudce zabolely, ale oči ji sloužili dobře.Poznala v šeru že se po domě pohybují tři mladíci snad ještě nedospělci.

Ten největší ji vzal a posadil na žídly a chtěl ji přivázat, ale starší mu řekl ať to nedělá že stejně nemá kam utéct než to s ní skoncují a sem na samotu že takhle pozdě v noci stejně nikdo nechodí. Stará paní se této věty pranic nezalekla, v životě si už prožila mnoho a byla připravena odejít za svým manželem a milovaným Mariáškem, život jim bohužel děti nenadělil. Jen ji zabolelo u srdce, když si pomyslela co bude s její kočičí farmou, kdo se o kočinky jí milované postará.

Starší muž, spíše kluk se postavil proti staré sedící paní a uhodil ji do tváře a vyštěkl „ Kde máš ty čarodějnice ty prachy, naval je! Stejně je najdeme a pak zapálíme tento dům i s tebou a tvou kočičí sebrankou!“ Stará paní podle hlasu poznala že jde o chlapce na kterého měli podezření že týral v okolí drobná zvířata a zvláště pak surově zabíjel kočky. Tak je tady pomyslela si stará paní a vzpomněla si na Matyáska a ostatní kočinky co museli vytrpět z rukou tohoto syčáka než odešly za duhový most a začala plakat.
„Jen kvič ty stará čarodějnice, ani ty tvé kočky ti nepomůžou a manžel je pod drnem. Ale hlavně mluv, kde máš prachy?!“ a starou paní uhodil do tváře znovu a znovu a znovu. „Tak ty nebudeš mluvit, ty stará čarodějnice?! Uvidíme“ řekl tento výrostek a za ruku táhnul po zemi přes schody starou paní ven na dvorek!
„Tak co kluci máte ty kočky, zapálíme jich pár a rozřežeme a ona nám vše řekne!“ Kluci byli v rozpacích, protože se jim nepovedlo najít ani jednu z koček o kterou se stará paní starala. „No víš, my jsme nenašli ani jednu“ řekli kluci tomu nejstaršímu výrostku. To udivilo i starou paní, její kočiny se vždy pohybovali i po domu volně a najednou ani jedna?!
„Nevadí, tak si pohrajeme s touto stařenou a ona stejně promluví“ řekl výrostek a vytáhl nůž jehož vystřelovací čepel se zaleskla v odlesku měsíce. „To koukáš čarodějnice na ten nůž co?! Tento můj kamarád nejedné kočce pomohl z tohoto světa! I tomu tvému, prý, kočičímu králi pomohl se dostat tam kam měl jít – do pekla!“ Stará paní se nadzvedla ze země a zvolala ! „Každý půjde jednou tam kam si zaslouží a ani tebe to syčáku nemine!“ To výrostka rozlítilo a rozmáchl se s nožem se snahou ženu pořezat v obličeji.

Tu najednou se dvorkem rozezněl podivný zvuk, zcela zvláštní, hluboký, mručivý přecházejíc do trylku, zvláštně hvízdavé vrnění. Výrostek s nožem se zarazil a i jeho komplicové se na sebe podívali a začali se rozhlížet. Tento tajemný zvuk se přibližoval a opět vzdaloval v kruhu, jako by okolo nich tančil. Stará paní zpozorněla a na chvíli zaváhala s myšlenkou že to přece není možné, že ten zvuk poznává ale tomu komu patří tu již ve světě lidí a zvířat není. Takový zvuk vydával nezaměnitelně pouze její kočičářem Matyásek.
Najednou se mihl v záři měsíce stín na zídce za výrostkem s nožem. Výrostek i stará paní tam pohlédly a oba ztuhly překvapením. Na vyvýšeném sloupku zídky seděl černý kocourek s bílými předními tlapkami a bílou náprsenkou a hbitě jazykem se operovával, přitom vydávajíc tyto podivné zvuky. Oba, stará paní i výrostek věděli že i když to není přece možné je to Matyásek, kocourek který byl již dávno díky výrostkovi za duhovým mostem.
Matyásek se přestal čistit a podíval se na výrostka a jeho trylkující hvízdavý hlas přešel v zlověstné mručení, seskočil a posadil se vedle staré paní. Nebylo pochyb, byl to Matyásek!

„Co to má znamenat, vždyť vlastní rukou jsem jej zabil!“ vykřikl výrostek. To však v tuto chvíli starou paní vůbec nezajímalo, měla i když na krátkou chvíli svého milujícího Matyáska u sebe. Najednou protnulo ticho tmy ostré zavrčení hřmící z mnoha hrdel. Výrostci se rozhlédli a opět ztuhli! Všude kolem na plotě, zídce, stříšce domu seděli kočiny, spoustu kočin a byli notně rozrušené v bojové náladě. V tu chvíli zavrčel Matyásek a zvýšil svůj hřmící hlas britské arokratické kočky – znělo to jako povel – povel odplaty.

(Záznam z protokolu): … Brzo ráno byli na výpadovce z obce nalezeni dva mladíci, zcela zmateni a krvácející z mnoha ran na rukou, zádech a zvláště obličeji. Zjevně šlo o napadení divokými kočkami nebo podobnými zvířaty s drápy. Jak oba tvrdili s pláčem, napadnout je měla obrovská tlupa koček z nedaleké kočičí farmy a hnát je až daleko, daleko za vesnici. Stále je napadaly a sekaly drápy a znovu a znovu až do rozbřesku. Je evidentní že jim zůstanou v obličeji trvalé následky po škrábancích touto kočičí smečkou jak tvrdí.
Zároveň se přiznali že přepadli kočičí farmu a starou paní s ještě jedním výrostkem, který však s nimi nebyl a tuto chtěli oloupit, zabít a spálit její dům i s jejími kočkami. Působili zcela zmateně, nevěrohodně a musela jim být poskytnuta péče psychiatra. Na kočičí farmu byla vyslána hlídka.

Zde stará paní potvrdila že byla napadena třemi mladíky a že jí opravdu ochránil její kočičák Matyásek a jeho kočičí parta. Příslušníci si několikrát příběh vyslechly a vzhledem k věku staré paní a nevěrohodnosti příběhu i názoru zvěrolékaře a psychiatra se rozhodli případ odložit. Třetí výrostek nebyl zatím do vypracování zprávy nalezen…

Staré paní bylo zcela jedno co si lidé o této záležitosti mysleli. Ona věděla že má pravdu a že tam někde nahoře má svého ochránce anděla a sto i mezi zvířecí říší. Její kočiny se chovaly zcela klidně jako by se nic nikdy nestalo a vše se postupně opět dostalo do starých kolejí. Tedy skoro všechno!
Vždy když byl plný úplněk měsíce, nechávala stará paní otevřené okno! To proto že se v temnotě noci v záři měsíce, tiše přehouplo přes plot kočičí tělíčko a plavně vkročilo do domu k staré paní. Kočina usedla staré paní na klíně v křesle, a spustila své nezaměnitelné hvízdavé vrnění. Stará paní pak kočinku hladila po její černé srsti s bílou náprsenkou a předními býlími packami. Dělala to vždy než přišel ranní rozbřesk, to pak kočičák Matyásek se musel vrátit opět zpět za duhový most. A takto to vchodilo každého úplňku.

A to je přátelé konec našeho kočko-lidského příběhu. Inu věřte – nevěřte, ale co svět světem bude, bude platit že čistá neúplatná láska nezná překážek a ani hranic mezi světem zde a za duhovým mostem. Co dodat kočičáci a kočiny, i Vy lidská chásko. I my velký Kočičák tvůrce kočičích osudů napravujeme své chyby osudu a chyby mých kočin a chráníme Ty jenž chránili, ošetřovali a dali lásku všem těm potřebným v době kdy to nejvíce potřebovali.

Tak zase příště Váš kočičák Lumpík a zapisovatel Zdéňa

Aha, skoro jsem zapomněl, mňau. Chcete vědět jak to dopadlo s tím třetím výrostkem?! Inu zle, velmi zle. Tak jak kdo s čím zachází, tak i tím schází!

Jistý sedlák po několika dnech nalezl kousek od svého pole na louce u lesa, obličejem k zemi mrtvého výrostka (spíše dítě) s rozdrápaným obličejem vedle vyhaslého ohniště. Obličej byl rozsápán k nepoznání a na hrudi bylo znát mnohočetné škrábance, na rukou pokousání od přesně neidentifikovaného zvířete. Chlapec držel v pevně zaťaté pěsti rolničku a v druhé ruce měl nůž který si při pádu zabodl do hrudníku. Příčinou úmrtí tak bylo podle pitevní zprávy oficiálně vykrvácení. Kdo ví?!

…Tento příběh se ve vesnici již po mnoho let traduje a má náramné dozvuky. I když jej lidé zlehčují nám kočinám to pomohlo, lidé si nás více váží a nepronásledují nás. V této vesnici jsme ctěné a netrpíme hladem či nepřízní bídy tohoto kočičího světa. A na to vše stačilo, aby se našlo několik slušných lidí s velkým srdcem, začít něco dělat i pro život zvířecích tvorečků, neboť i tito jsou součástí tohoto světa …

 

Uděleno: 100 bodů

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?