VYPRÁVĚNÍ STRAKATÉ KOČKY – PODRAZ

13. prosince 2011

Začalo mrznout. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, mám hustý kožich, teplý dům, tak co. Ale když mi panička dá k jídlu konzervu nebo maso, zmrzne to. Tak přišla panička na nápad, že mi bude dávat krmení do dílny, je tam tepleji. Moc se mi to nezamlouvá, podezíravě si prohlížím dveře a při sebemenším pohybu zdrhnu.

 

 

Ale panička nechá otevřeno a jde pryč. Nakonec se odvážím a převelice opatrně vejdu dovnitř. Jím, ale stále sleduji dveře. Nic se nestalo, tak se mi ulevilo a jdu si lehnout. Od toho dne dostávám krmení v dílně. Jsem z toho strašně nervózní, ale co se dá dělat, hlad je hlad. Nikdy ale nezapomenu hlídat dveře, a jakmile postřehnu něco podezřelého, vypálím ven.

 

Včera jsem ale udělala osudovou chybu. Snídaně byla skvělá, panička koupila uzená křidýlka, a aby se mi to líp jedlo, maso umlela. Byla jsem tak zabraná do jídla, že jsem na úplně malinkou chviličku přestala dávat pozor. A to stačilo. Prásk. Dveře se zabouchly a mě okamžitě popadla panika. Začala jsem lítat po místnosti a hledat cestu ven. Marně.

 

Skáču po zdech i na dveře, ale jsem uvězněná. Nakonec jsem to vzdala a celá vyděšená zalezla za ponk, kde jsem usnula. Po neklidné noci přišlo ráno a do dílny přišla panička. V ruce drží bednu a mě je jasné, že ji má na mě. To teda ne!

 

Já se jen tak nedám! Sedím schovaná ve škvíře a ječím jako dračice. Paničce je jasné, že to myslím vážně, tak si navlíkne kožené rukavice až k ramenům a už mě táhne ven. Koušu, škrábu, ječím, ale není mi to nic platné. Panička mě nacpala do bedny a zaklapla víko. Potom mě naložila do auta a někam jedeme.

 

Bojím se, nikdy jsem autem nejela, natož v bedně, tak celou cestu naříkám. Panička na mě mluví a snaží se mě uklidnit, ale já křičím dál. Na veterině, kam jsme přijeli, panička podá bedýnku chlápkovi v bílém plášti. Zdá se, že on ví, co má dělat, na nic se neptá a hned mě odnese někam do tmy.

 

Z dálky slyším, jak mu panička říká, aby byl opatrný, že jsem OPRAVDU divoká. A chlapík se směje a říká: „Takových jsme tu měli…“ V duchu si říkám zase já: „Jen počkej, já ti to osladím!“ Panička doktorovi i přes jeho nesouhlas nechala na stole kožené rukavice, a se slovy: „Budou se Vám hodit!“ odešla.

 

A pak to začalo! Veterinář přišel a v ruce držel injekci. Odjistil víko přenosky, aby mě mohl vyndat, ale já byla rychlejší. Vypálila jsem ven jako raketa, bedýnka spadla na zem a já se proběhla, či spíš proletěla po ordinaci. Veťák se mě sice snažil chytit, ale na kočičí rychlost prostě neměl. Tak si zavolal pomoc. Přiběhli další dva chlápkové a společně mě zatlačili do kouta.

 

Když po mě doktor natáhnul ruku, tak jsem ho do ní pořádně sekla a pro jistotu ještě kousla, a když jsem ho přeskakovala, tak jsem mu pro výstrahu prskla do obličeje. A honička mohla začít nanovo. Zatímco si doktor ošetřoval zkrvavenou ruku, jeho pomocníci někam odešli a vrátili se se sítí. Ajaj, jde do tuhého! Zahnali mě do kouta a když jsem zkusila zopakovat svůj předchozí manévr, vletěla jsem do sítě a zamotala se do ní.

 

Jeden z asistentů si navlékl rukavice, co jim tam nechala panička a pevně mě chytil. Nemohla jsem nic dělat, byla jsem svázaná a tak jsem alespoň ječela, jako siréna. Poslední co jsem viděla, byl veterinář s injekcí, potom mě něco píchlo a byla tma.

 

Z velké dálky slyším paničky hlas. Napomíná Kima, aby něco nedělal, ale nevím co. Snažím se poslouchat, ale jsem hrozně unavená a zase usnu. Zdají se mi divoké sny. Honí mě chlap v bílém plášti s obrovskou jehlou a já utíkám, utíkám, až do něčeho narazím. Chci vyskočit, ale nejde to, plácám se na zemi a najednou otevřu oči a ono to je doopravdy. Jsem v místnosti, kterou znám.

 

Je to paničky kuchyň. Ležím u dveří, do kterých jsem narazila, jak jsem v polospánku utíkala. A dveře se malinko pootevřou a škvírkou dovnitř nakukuje panička. „Tak co Divoško, jak je?“, ptá se mě. „Jak asi, blbě, co jsi mi to udělala?!!!“ chce se mi odpovědět, ale místo toho jenom zasyčím. Panička se opatrně protáhla dovnitř.

 

Sleduji každý její pohyb a teprve teď vidím, že vedle kamen, co tu dřív nebyly, leží můj polštář. Panička mě opatrně zvedá a pokládá mě na něj. Chci ji kousnout, ale jsem tak slabá, že to nejde, tak alespoň vrčím. Ale paničce to je jedno, jak se zdá. Natočí mi do mističky čerstvou vodu a vedle položí misku s granulema. Taky mi ukáže, že tam je nádoba s pískem- prý na záchod.

 

Ještě přiloží do kamínek, abych tam měla teplo a zase jsem sama. Je tu příjemně teplo a mě se chce tak hrozně spát… Tak zavřu oči a usínám. V duchu si ještě říkám, že až se vyspím, tak ať se panička těší, za to co mi provedla. Ukážu jí, zač je toho kočka….

 

 

 

Přidáno: 80 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro kočky doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?