Život až do konce

9. listopadu 2012

Když jsem se narodil, nebydlel jsem se svými budoucími páníčky, ale u jedné paní na dvoře mezi slepicemi. Pamatuji si, že jsem je rád strašně honil - byla to zábava. Pak jsem, ale uviděl přijíždět auto, kde seděl můj budoucí páníček a já jsme hned věděl, že budu mít novou rodinu i s dětmi.

 

 

První den, co jsem přišel do nového domu, jsem byl celé odpoledne v bedýnce v kuchyni. Ale potom jsem měl připravenou nádhernou boudu venku na zahradě, tak jsem se stěhoval. Nebyl jsem žádný hrabač, takže jsem mohl být puštěný na zahradě i bez dozoru. Na cvičák jsem nechodil, zřejmě jsem to podle páničků nepotřeboval. Stačilo abych dokázal chodit bez vodítka na procházce a poslouchat příkazy na zavolání.

 

Dokonce jsme měly na zahradě pískoviště, kde jsem ukradl malou bábovičku (hračka v podobě rohlíku). Ale moc mi to nevyšlo, zloděj by ze mě nebyl. Byl jsem totiž přistižen. Když jsem se nastěhoval do boudy na zahradu, měl jsem tam také malý plot, abych měl svůj klid. Ale jelikož jsem byl dobrý skákač, hned jsem plot přeskočil - byl totiž docela malý.

 

Tak jsem musel dostat větší plot, abych to nemohl přeskočit. Zato můj následovník Dasty má tak těžký zadeček, že by mu stačil i malý plot, protože by ho nepřeskočil. Ale dostal taky velký plot, protože si páníčci mysleli, že bude skákat tak jako já. Také jsem měl na boudě plastový pelíšek, abych si tam mohl lehnout, ale po stranách byl celý okousaný, to víte abych se měl čím zabavit.

 

Strašně jsem se rád bavil tím, že když byli páníčci v práci nebo ve škole, měl jsem v kotečku cihly a hrál jsem si s nimi. To byl takový veliký rachot, že jsem někdy i rušil sousedy. No to víte zabavit jsem se musel. Páníčci mi také koupili kobereček, který jsem si moooc oblíbil a rád jsem si s ním hrál. Moje finta spočívala v tom, že jsem kobereček rychle rozkousal, abych mohl dostat nový. Ale jedinou hračkou, kterou jsem neměl rád byla pískací hračka.

 

Když jsem přišel do této rodiny, děti byly ještě trochu malé, a proto jsme se chodily sáňkovat. Také si dělali kopečky sněhu na zahradě, aby se mohli sáňkovat i bez dozoru. A když se šlo sáňkovat ven, šla celá rodina. Já jsem byl při sáňkování puštěný - bez vodítka a utíkal jsem za dětmi, když se sáňkovali. Měl jsem totiž strach, aby se jim nic nestalo, a tak jsem vždycky utíkal před ně, abych je chránil, a pak až dojeli tak jsem je celé opusinkoval (to šlo jen tehdy pokud se sáňkovali na břichu).

 

Ale jak už to tak bývá mé starosti a hlavně radosti museli jednoho dne skončit. Mí páníčkové nevěděli, že jsem od narození nemocný a proto jednoho dne přišel můj den odchodu. V době kdy už jsem byl nemocný zavolali páníčkové veterináře – „ach“ jak já je neměl rád, dostal jsem nějaké léky na utlumení a pár nocí jsem spal jinde – v teple, hlavně ne v zimě, ale dvěře jsem měl otevřené, abych mohl ven na zahradu. Stalo se to v den, kdy páníček nebyl doma a já věděl, že přišel můj čas – šel jsem proto do své boudy, abych umřel tam, kde jsem se cítil dobře.

 

 

 

 

Přidáno: 70 bodů.

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.

Další podobná témata

Pro psy doporučujeme

Zobrazit předchozí produkty.
Zobrazit následující produkty.
Staňte se součástí programu

HelloSandy Family

a získejte pro sebe i svého mazlíka řadu výhod.
Více o HelloSandy Family
Šťastná rodina se psem

Potřebujete poradit?

Napište nám, v pracovní dny běžně odpovídáme do 24 hodin
Poradna není určena pro řešení akutních případů. V případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, neváhejte a navštivte veterinárního lékaře!
Hlavní menu
x

Skvělé, máte to v košíku

fotka produktu

Opravdu chcete smazat tento inzerát?