Život Tutika

Takže já vím, je tu Valentýn a já píšu smutný příběh, ale nedalo mi to napsat něco jiného. Začnu od začátku, ať je příběh delší. Tutika si rodiče přinesli, když jsem ještě nebyla na světě. Až jsem se pak za rok nebo dva narodila, Tutik si mě zamiloval.

Chodil poslušně u kočárku, hlídal mě, bránil, prostě věrnej přítel. Byl moc hodný, celá naše rodina ho milovala, byl vycvičený a věrný. Občas se popral s jinými psy, ale vždy byl statečný a nikdy nic horšího než malé jizvičky nebylo. Jak šel čas, všichni jsme dospívali, i Tutik, ale on spíše stárnul. Začínal být na tom hůř. Byl to německý ovčák a selhávali mu nohy, ale ještě běhal. Později se doma začal počůrávat, atd. Jednou, když jsme s nim šli ven, spadnul ze schodů. Mysleli jsme, že nemá cenu jezdit k veterináři, stejně je starý a nepomohlo by mu to.

Za den se to začalo lepšit a poté dokonce chodil. Ale najednou jsem další den přijela domů a zjistila jsem tu hroznou věc. Tutik zemřel, vůbec jsem to nechtěla brát vážně a pochopit, a tak jsem vzala svého psa a šla daleko do polí a sedla si tam na jeden balík a brečela snad dvě hodiny. Pak jsem začala chápat, že přišel jeho čas a říkat si, že by nechtěl, abych se trápila kvůli němu a že ví, že ho budu mít v srdci. Pomohlo mi odříznout se od civilizace v poli a přemýšlet a klidně se i vybrečet. Tutiku, moc mi chybíš, nikdy na tebe nezapomenu.

Přidáno: 30 bodů.

laura