Profilovka NIKOLA C

NIKOLA C

Nástěnka

Nástěnka a informace

Deníček
27 srpna 2011, 23:19:58

HAF KAMARÁDI,TAK JSME SE VČERA VRÁTILY Z DOVOLENÉ.BYLY JSME VE SLOVINKU-LETOVISKO PORTOROŽ.STESNĚ KRÁSNÉ JAKO CHORVATSKO.PLULY JSME NA LODI PODÉL POBŘEŽÍ.NAVŠTÍVILY JSME POSTOJNOU JAMU-KOMPLEX JESKYNÍ,1000 LET STARÝCH.PODLE PANIČKY BYLA MOC KRÁTKÁ.BYLO KRÁSNÉ POČASÍ,TEPLÁ VODA A SLUNÍČKO MĚ HŘÁLO DO KOŽÍŠKU.NA SLUNÍČKU BYLO 41,5.ALE JÁ S NELLYNKOU JSME MĚLY POD STROMEM ASI 30.DOCELA BYLO HORKO.ALE PANIČKA VYBRALA DOVOLENKU,ABY VYHOVOVALA,TAKÉ NÁM.HODNĚ MOC MÍSTA NA BĚHÁNÍ A HODNĚ MOC STROMŮ,ABY NÁM NABYLO TOLIK TEPLO.MĚLY JSME SE MOC HEZKY.A CO VY KAMARÁDI,JAK JSTE SE MĚLI VY?VAŠE ASHINKA.

7 srpna 2011, 12:12:19

HAF KAMARÁDI,JEŠTĚ JEDNOU BYCH VÁM CHTĚLA PODĚKOVAT ZA KRÁSNÝ ZLATÝ POHÁREK.MÁM Z NĚHO VELKOU RADOST.JSTE MOJE ZLATÍČKA.TAKÉ BYCH VÁM CHTĚLA ŠTĚKNOUT,ŽE 14.8-26.8.JEDEME NA DOVOLENOU.NEBUDEME MOCT VRACET KOSTIČKY,MYŠKY ANI JABLÍČKA.MOC NÁS TO MRZÍ,ALE TAM KAM JEDEME NEBUDE ASI NET.BUDETE NÁM MOC CHYBĚT A BUDE SE NÁM MOC STÝSKAT.VAŠE KAMARÁDKA ASHINKA.

6 srpna 2011, 19:50:55

HAF KAMARÁDI,OD 14.8.DO 26.8.JEDEME NA DOVOLENOU.NEBUDEME MOCT VRACET KOSTIČKY.JE NÁM TO MOC,ALE JAK SE VRÁTÍME,HNED TO NAPRAVÍME.TAKÉ JSEM VÁM CHTĚLA HAFNOUT,ŽE MÁM 17.8.NAROZENINKY.PŘEDEM DĚKUJI ZA VAŠE GRATULACE.MĚJTE SE MOC KRÁSNĚ A UŽIJTE SI POSLEDNÍ MĚSÍC PRÁZDNIN.VAŠE KAMARÁDKA NELLYNKA.

1 července 2011, 00:58:34

HAF MOJI VĚRNÍ KAMARÁDI,CHCI VÁM JEN HAFNOUT,ŽE JSTE MI UDĚLALI VELIKOU RADOST,HLAVNĚ PANIČCE.JÁ BUDU MÍT POHÁREK.JÁ VÍM,ŽE TO NIC NENÍ,ALE JAK PRO KOHO.KDO HRAJE OPRAVDU PODCTIVĚ,TAK JE TO VELKÁ VĚC.PANIČKA SKORO NESPALA,BYLO TO HODNĚ TĚŽKÉ A VY JSTE MI POMOHLY.JSTE OPRAVDU PRIMA KAMARÁDI S VELKÝM K.MOC VÁM VŠEM DĚKUJEME.PANIČKA NEBUDE DĚKOVAT KAŽDÉMU JEDNOTLIVĚ.MY DOBŘE VÍME KDO TO BYL A VY TO URČITĚ VÍTE TAKÉ.JSTE OPRAVDU FAJN.UŽÍVEJTE SI SLUNÍČKA A HEZKÉHO POČASÍČKA,NĚKDE U VODIČKY A JEŠTĚ JEDNOU MOC DĚKUJI.POZDRÁVEK POSÍLÁ KAMARÁDKA ASHINKA.

1 července 2011, 00:45:18

MOC BYCH VÁM ZLATÍČKA CHTĚLA HAFNOUT,ŽE VÁM MOC DĚKUJEME ZA POHÁREK PRO ASHINKU.MÁME Z NĚHO VELKOU RADOST.A JEŠTĚ VĚTŠÍ RADOST JE TA,ŽE JSTE NÁM HO VYBOJOVALY VY,KAMARÁDI,ŽE JSME SI HO NEVYHRÁLY SAMI SOBĚ,JAKO NĚKTEŘÍ.PANIČKA SE OPRAVDU MOC NEVYSPALA,BYLO TO HODNĚ TĚŽKÉ.MOC DĚKUJEME A MĚJTE SE MOC PRIMA.SLUNÍČKO AŤ VÁS HŘEJE DO KOŽÍŠKŮ,A AŤ VÁM VYJDE POČASÍČKO.POZDRÁVEK POSÍLÁ VAŠE KAMARÁDKA NELLYNKA.

16 června 2011, 01:32:35

BETTYNEČKO,ZLATÍČKO NAŠE MILOVANÝ,DNES TOMU JE 5 LET,CO JSI NÁS OPUSTILA A ODEŠLA JSI ZA DUHOVÝ MOST.POŘÁD NA TEBE MYSLÍME A MOC TĚ MILUJEME.MOC NÁM CHYBÍŠ.DOUFÁME,ŽE SE TAM NA OBLÁČKU MÁŠ DOBŘE A MÁŠ TAM KAMARÁDY SE KTERÝMI SI HRAJEŠ.KLACÍKY A MÍČKY,TO BYLO TVOJE.MOC SI MILOVALA VODU A APORTOVÁNÍ.MĚJ SE TAM MOC HEZKY A NEBOJ,NIKDY NA TEBE NEZAPOMENEME,BYLA JSI NEJLEPŠÍ PŘÍTEL A PARŤÁK V TOM USPĚCHANÉM SVĚTĚ.MILUJEME TĚ,MILÁČKU NÁŠ.PŘEJEME TI KRÁSNOU DOBROU NOCIČKU A MOC TAM NEZLOB.PUSINKY A POHLAZENÍČKO TI NA OBLÁČEK POSÍLÁ PANIČKA,DRUHÁ PANIČKA A PÁNÍČEK.TAKÉ NELINKA,KTERÉ BYLY 3 ROKY,KDYŽ JSI ODEŠLA A ASHINKA,TU JSI NEPOZNALA,ALE URČITĚ BYSTE SI ROZUMĚLY. MILUJEME TĚ MIŠIČKO NAŠE MILOVANÁ.

16 května 2011, 02:16:52

HAF KAMARÁDI,DNES SLAVÍM SVÉ 3.NAROZENINY.PANIČKA MI SLÍBILA,ŽE JE POŘÁDNĚ OSLAVÍME.HROZNĚ MOC SE TĚŠÍM NA DÁREČČKY,PŘÁNÍČKA OD SVÝCH KAMARÁDŮ.ALE ÚPLNĚ NEJVÍCE SE TĚŠÍM NA POHÁREK,KTERÝ BOHUŽEL NIKDY NEDOSTANU.MUSÍM SE S TÍM BOHUŽEL SMÍŘIT.NIKOHO UŽ PROSIT NEBUDEME,PŘOTOŽE NECHCEME NIKOHO NUTIT,ABY MI DÁVAL KOSTIČKY.PANIČKA MĚ MILUJE A PRO NI JSME S NELINKOU TY NEJKRÁSNĚJŠÍ PSÍ HOLČIČKY.JSME MOC HODNÉ A ŠIKOVNÉ A PANIČKA JE NA NÁS MOC PYŠNÁ.JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJI VŠEM KAMARÁDŮM,KAMARÁDKA ASHINKA.

6 května 2011, 01:22:42

MILÝ DENÍČKU,PANIČKA JE HODNĚ MOC ZKLAMANÁ,BUDU MÍT NAROZENINY,NIKDY JSME NIC OD NIKOHO NECHTĚLY,KOSTIČKUJEME PRAVIDELNĚ A KDYŽ MÁ NĚKDO VÍCE PROFILOVÝCH ZVÍŘÁTEK,VŽDY OHODNOTÍME ALESPOŇ POLOVINU.BOHUŽEL SE TÍM ASI NEDÁ NIC DĚLAT.MY ŽÁDAT UŽ NEBUDEME,PANIČKA BUDE KOSTIČKOVAT DÁL,ALE V ČERVNU UŽ TU BOHUŽEL NEBUDEME.JE TO HODNĚ NESPRAVEDLIVÁ STRÁNEČKA.TADY VŮBEC NEJDE O TO KDO SE KOMU LÍBÍ,ALE KOLIK KDO DOSTANE OD KOHO KOSTÍ.MOC TO PANIČKU MRZÍ.JE NÁM TO MOC LÍTO.ASHINKA.

5 května 2011, 00:01:46

MILÝ DENÍČKU,JE NÁM TO MOC LÍTO,ALE PANIČKA MI VYPÍNÁ HODNOCENÍ.BUDETE MI VŠICHNI MOC CHYBĚT.PŘEJI VŠEM KRÁSNÝ MĚSÍC KVĚTEN A MĚJTE SE RÁDI.A NEBUĎTE SMUTNÍ,ALE JINAK TO NEJDE.CHTĚLA BYCH ASHINCE POMOCI K POHÁRKU.PANIČKA STEJNĚ VÍ,ŽE TO NEVYJDE,PROTOŽE VŠICHNI KAMARÁDI NEJSOU TAK HODNÍ,ALE BUDEME SE SNAŽIT,ABY ASHINKA MĚLA POHÁREK K NAROZENINÁM.TOLIK BODÍKŮ UŽ NASBÍRALA,TAK BY SI HO URČITĚ ZASLOUŽILA.MĚJTE SE MOC KRÁSNĚ.HAF NELINKA.

1 května 2011, 04:04:39

KRÁSNÝ 1.MÁJ,LÁSKY ČAS.MĚJTE SE MOC RÁDI A BUĎTE NAŠI MILÝ KAMARÁDI.KRÁSNÝ MĚSÍC KVĚTEN PŘEJÍ NELINKA A ASHINKA S PANIČKOU. Karel Hynek Mácha - Máj 1.část 1 Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá – ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléze šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor. Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá; Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. – Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. „On nejde – již se nevrátí! – Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje. Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle – kde jezero se v hory níží – po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ. Karel Hynek Mácha - Máj 2.část bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí. „Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé za dub je skryta. – Vstříc mu běží, zaplesá – běží – dlouhý skok – již plavci, již na prsou leží – „Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví. „Kde Vilém můj?“ „Viz,“ plavec k ní tichými slovy šepce praví: „Tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže květou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanbu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!“ Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“ Je pozdní večer první máj – večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“ 2 Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda siný svit; padá v neskončené říše padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl. Kol bílé věže větry hrají, při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář; však hluboko u věži je temno pouhé; neb jasna měsíce světlá moc uzounkým oknem u sklepení dlouhé proletši se změní v pološerou noc. Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Z venku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání, vlasami vězně pohrává. Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá. „Hluboká noc! ty rouškou svou teď přikrýváš dědinu mou, a ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? pouhý sen! Ta dávno neví o mně. Sotvaže zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven, a ona – jak v můj první den – vesele, jasně vzplane.“ Umlknul; po sklepení jen, jenž nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá; až – jakby hrůzou přimrazen – na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé. Hluboké ticho té temnosti zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve svých snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To vzpomnění mladistvých let mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; – marná to touha v zašlý svět. Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam – zdá se mu – si v temném boru posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán, v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván, dovede činy neslýchané, všude jest jméno jeho znané, každémuť: „Strašný lesů pán!“ Až poslez láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho, a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven již zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den. Teď na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá; po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou, myšlenka myšlenkou umírá. Karel Hynek Mácha - Máj 3.část „Sok – otec můj! Vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůli svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas –“ Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín, a paměť vězně nový sen. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? Má kletba –“ Léč hluboký žal umoří slova. Kvapně vstal; nocí řinčí řetězů hřmot a z mala okna vězně zrak zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, než nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín; i po jezeru hvězdný svit, co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, a v srdce bolný vodí cit. „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach – zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá! A jako venku šedý mrak dál – dál se rozestírá: tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak, řetězů řinčí hřmot, a pak u tichu vše umírá. Již od hor k horám mraku stín – ohromna ptáka peruť dlouhá – daleké noci přikryl klín, a šírou dálkou tma je pouhá. Slyš! za horami sladký hlas pronikl nocí temnou, lesní to trouba v noční čas uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, i noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk, tak hudba ucho jímá. „Jak milý život sladký hlas v krajinu noční vdechne; než zítřejší – ach – mine čas, tu ucho mé ach nikdy zas těch zvuků nedoslechne!“ Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk kobkou se rozestírá; – – hluboké ticho. – V hloubi muk se opět srdce svírá, a dálné trouby sladký zvuk co jemný pláč umírá. – – – „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem, a co neměla šírá zem, zítřejší den mi zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví.“ – A opět mlčí. Tichá noc kol kolem vše přikrývá. Zhasla měsíce světlá moc, i hvězdný svit, a kol a kol je pouhé temno, šírý dol co hrob daleký zívá. Umlkl vítr, vody hluk, usnul i líbý trouby zvuk, a u vězení síni dlouhé je mrtvé ticho, temno pouhé. „Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mně nastává – – – Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc myšlenku překonává. Hluboké ticho. – Z mokrých stěn kapka za kapkou splyne, a jejich pádu dutý hlas dalekou kobkou rozložen, jako by noční měřil čas, zní – hyne – zní a hyne – zní – hyne – zní a hyne zas. „Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – však delší mně nastává. – – – Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas svým pádem opět měří čas. „Temnější noc! – – – Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí – – tam – jen pustý stín, tam žádný – žádný – žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl – vše bez konce – tam není chvíl, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. – Tam žádný – žádný – žádný cíl – bez konce dál – bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé – nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. – Bez konce ticho – žádný hlas – bez konce místo – noc – i čas – – – to smrtelný je mysle sen, toť, co se ‚nic‘ nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. – – –“ Vězeň i hlas omdlívá. A lehounce si vlnky hrají jezerní dálkou pode věží, s nimi si vlnky šepotají, vězně uspávati se zdají, jenž v hlubokých mrákotách leží. Strážného vzbudil strašný hřmot, jejž řetězů činí padání; se světlem vstoupil. – Lehký chod. Karel Hynek Mácha - Máj 4.část nevzbudil vězně z strašných zdání. Od sloupu k sloupu lampy svit dlouhou zalétá síní, vzdy bledší – bledší její kmit, až vzadu zmizí její moc, a pustopustá temná noc ostatní díl zastíní. Leč nepohnutý vězně zrak – jak by jej ještě halil mrak – zdá se, že nic nezírá; ač strážce lampy rudá zář ubledlou mu polila tvář, a tma již prchla čírá. On za kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl znovu v mdlobách umírá; a jeví hlasu šepot mdlý, že trapnýť jeho sen i zlý. „Duch můj – duch můj – a duše má!“ Tak slova mu jednotlivá ze sevřených ust plynou. Než však dostihne ucho hlas, tu slova strašná ničím zas – jakž byla vyšla – hynou. Přistoupí strážce, a lampy zář před samou vězně vstoupí tvář. Obličej vězně – strašný zjev – oko spočívá nehnuté jak v neskončenost napnuté, – po tváři slzy – pot a krev; v ustech spí šepot – tichý zpěv. Tu k ustům vězně ucho své přiklonil strážce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vzdy se níž a níž ku vězni kloní – blíž a blíž, až ucho s usty vězně spojí. ten šepce tíše – tíš a tíš, až zmlkne – jak by pevně spal. Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. – Dlouho tak stojí přimrazen, až sebrav sílu kvapně vstal, a rychlým krokem spěchá ven. On sice – dokud ještě žil – co slyšel, nikdy nezjevil, než navzdy bledé jeho líce neusmály se nikdy více. Za strážným opět temný stín zahalil dlouhé síně klín; hlubokou nocí kapky hlas svým pádem opět měřil čas. A vězeň na kamenný stůl složený – klečí – sedí půl. Obličej jeho – strašný zjev – oko spočívá nehnuté, jak v neskončenost napnuté, po tváři slzy – pot – a krev. A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv vězňovi blízký hlásá skon, jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, a nad ním půlnoc bije zvon. Intermezzo I Půlnoc: (krajina) V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, nad jezerem pahorek stojí. Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá, nad tím se bílá lebka míhá, kol kola duchů dav se rojí; hrůzných to postav sbor se stíhá. Sbor duchů: „V půlnočních ticho je dobách; světýlka bloudí po hrobách, a jejich modrá mrtvá zář svítí v dnes pohřbeného tvář, jenž na stráži – co druzí spí – o vlastní křížek opřený poslední z pohřbených zde dlí. V zenitu stojí šedý mrak a na něm měsíc složený v ztrhaný mrtvý strážce zrak, i v pootevřené huby přeskřípené svítí zuby.“ Jeden hlas: „Teď pravý čas! – připravte stán – neb zítra strašný lesů pán mezi nás bude uveden.“ Sbor duchů: (sundávaje lebku) „Z mrtvého kraje vystup ven, nabudiž život – přijmi hlas, buď mezi námi – vítej nám. Dlouho jsi tady bydlil sám, jiný tvé místo zajme zas.“ Lebka: (mezi nimi kolem se točíc) „Jaké to oudů toužení, chtí opět býti jedno jen. Jaké to strašné hemžení, můj nový sen. – Můj nový sen! –“ Jeden hlas: „Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ Sbor duchů: „Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ Jeden hlas: „Rozlehlým polem leť můj hlas; pohřeb v půlnoční bude čas! Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“ Čekan s kolem: „Mrtvému rakví budu já.“ Žáby z bažiny: „My odbudem pohřební zpěv.“ Vichr po jezeru: „Pohřební hudbu vichr má.“ Měsíc v zenitu: „Já bílý příkrov tomu dám.“ Mlha po horách: „Já truchloroušky obstarám.“ Noc: „Já černá roucha doručím.“ Karel Hynek Mácha - Máj 5.část Hory v kolo krajiny: „Roucha i roušky dejte nám.“ Padající rosa: „A já vám slzy zapůjčím.“ Suchopar: „Pak já rozduji vonný dým.“ Zapadající mračno: „Já rakev deštěm pokropím.“ Padající květ: „Já k tomu věnce uviji.“ Lehké větry: „My na rakev je donesem.“ Svatojánské mušky: „My drobné svíce ponesem.“ Bouře z hluboka: „Já zvonů dutý vzbudím hlas.“ Krtek pod zemí: „Já zatím hrob mu vyryji.“ Čas: „Náhrobkem já ho přikryji.“ Přes měsíc letící hejno nočního ptactva: „My na pohřební přijdem kvas.“ Jeden hlas: „Slavný mu pohřeb připraven. Ubledlý měsíc umírá, Jitřena brány otvírá, již je den, již je den!“ Sbor duchů: „Již je den, již je den!“ (zmizí) 3 Nad temné hory růžný den vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol – lehká co mlha – bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají; a v břehu jeho – v stínu hory – i šírým dolem – dál a dál – za lesy – všude bílé dvory se skvějí; až – co mocný král, ohromný jako noci stín v růžový strmě nebes klín – nejzáz vrchů nejvyšší stál. Ledvaže však modré temeno hor brunatné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj, z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv mísí se u hlasy dolem bloudících děv; veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. A větru ranního – co zpěvu – líbé vání tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, tam řídí nad lesy divokých husí let, tam zase po horách mladistvé stromky sklání. – Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá, z nějž města malého i bílé věže stín hlubokoť stopený v zelený vody klín, náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá, a valný zástup se z bran mala města valí. Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten – vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk; nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk. Nešťastný zločinec má býti vyveden. Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, povolným krokem on zločince doprovází, jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. Utichl množství hluk – leč znovu počne zas, a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: „To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí! Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“ Tak lidem ode všech voláno bylo strán; a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod – čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod. Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak, z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň. Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak. Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň. Na břehu jezera malý pahorek stojí, na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí, komentáře 0 19.05.2007 19:26 - Básničky - trvalý odkaz Karel Hynek Mácha - Máj 6.část na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá. U volném průvodu ku kapli přišel sbor; všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám. Posledněť vyveden v přírody slavný chrám, by ještě popatřil do lůna temných hor, kde druhdy veselý dětinství trávil věk; by ještě jedenkrát v růžový nebe klín na horu vyveden, před bílé kaple stín, nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk. Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nyní zločinec, v přírody patře říš, před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál. Vyšlého slunce rudá zář zločince bledou barví tvář, a slzy s oka stírá, jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá až posléz v bledé jasno splyne. Bílé dvory u velkém kolu sem tam jezera broubí břeh. V jezeru bílých ptáků sbor, a malých člůnků rychlý běh, až kde jezero v temno hor v modré se dálce níží. Loďky i bílé v břehu dvory – věž – město – bílých ptáků rod – pahorky v kolo – temné hory – vše stopeno v lůno vod, jak v zrcadle se zhlíží. Tam v modré dálce skály lom květoucí břeh jezera tíží, na skále rozlehlý je strom – starý to dub – tam – onen čas, kde k lásce zval hrdliččin hlas, nikdy se nepřiblíží. – Nejblíže pahorek se zdvíhá, na něm se kůl a kolo míhá. Po hoře – na níž stojí – háj mladistvý hučí – smutný stesk – nad šírým dolem slunce lesk, a ranní rosa – jitřní máj. To vše zločinec ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl, a hluboký srdce mu žel uchvátí; hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – ještě jednou – posledně – vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! – A až běh váš onu skálu uhlídá, kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“ Umlkl již, slza s slzou se střídá. Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk širokou stezkou v středu mlada borku, doleji – dole – již jsou na pahorku – a znovu ztichl šíra množství hluk. Přichystán již popravce s mečem stojí, jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, pohlédl vůkolím – povzdechl – pak spustiv je zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle – pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – i tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, i hlava nad kolem svůj obdržela stán; tak skončil života dny strašný lesů pán; na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen. Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den nesmírné množství v kol mala pahorku stálo; teprv až k západu schýlivši slunce běh veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo, utichl jezera šírý – večerní břeh. Nad dálkou temných hor poslední požár plál; v hluboké ticho to měsíce vzešla zář, stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk! Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. Je pozdní večer – druhý máj – večerní máj – je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“ Intermezzo II Stojí hory proti sobě, z jedné k druhé mrak přepnutý je, co temný strop klenutý, jednu k druhé pevně víže. Karel Hynek Mácha - Máj 7.část Ouvalem tím v pozdní době ticho, temno jako v hrobě. Za horami, kde pod mrakem ve vzdálí se rozestupují – v temné dálce, něco blíže než hory se sestupují, takže siným pod oblakem skály ouzkou bránu tvoří. Za tou v dálce pode mrakem temnorudý požár hoří, dlouhý pruh v plamenné záři západní rozvinut stranou, po jehožto rudé tváři noční ptactvo kola vedší, jako by plamennou branou nyní v dálku zalétalo. Hasnul požár – bledší – bledší, až se šírošíré nebe noční rosou rozplakalo, rozesmutnivši zem i sebe. V hlubokém ouvalu klínu, ve stověkých dubů stínu, sbor u velkém kole sedí. Zahalení v pláště bílé jsou to druzi noční chvíle. Každý před se v zemi hledí beze slova, bez pohnutí, jak by kvapnou hrůzou jmutí v sochy byli proměnění. Večerních co krajin pění. tichý šepot – tiché lkání – nepohnutým kolem plynul, tichý šepot bez přestání: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – V kotouči jak vítr skučí, nepohnutým kolem zvučí: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Jako listů šepotání pode skálou při ozvěně, znělo kolem bez přestání, jednozvučně, neproměnně: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Zachvěly se lesy dalné, ozvaly se nářky valné: „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ 4Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ, a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas, podzim i zima též – i jaro vzešlo zas; až mnohá léta již přenesl časů let. Byl asi sedmý rok, poslední v roce den; hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok právě se počínal. V vůkolí pevný sen, jen blíže jezera slyšeti koně krok. Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel; a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán dávno již obdržel přestrašný lesů pán, po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel. Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo, po dole, po horách, lesy, jezerem, polem, co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo, co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem. V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil, časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění, a větrem na kole kostlivce rachocení, že strach i ňadra má i mého koně oužil. A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm, i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal: starý mi hospodský ku pahorku ukázal, a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm. Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět, mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil; leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět, až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil. S západem slunce jsem tam na pahorku seděl, nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá; smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl, až tam, kde po horách mlha plynula šedá. Byl opět večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas; hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol, co sestru brat ve hrách dětinných. A kolem lebky pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bílou barví tvář i s pod bradu svislou jí kůží. Vítr si dutou lebkou hrál, jak by se mrtvý z hloubi smál. Sem tam polétal dlouhý vlas, jejž bílé lebce nechal čas, a rosné kapky zpod se rděly jako by lebky zraky duté, večerní krásou máje hnuté, se v žaluplných slzách skvěly. Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář i mou i lebky té bledší činila tvář, a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá po dole – po lesích – po horách v dál se táhla. Časem se z daleka žežhulčino volání ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně; z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání. V kol suchoparem je koření líbá vůně, pahorkem panny jsou slzičky zkvétající. Tajemné světlo je v jezera dálném lůně; a mušky svítivé – co hvězdy létající – kol kola blysknavé u hře si kola vedou. Časem si některá zasedši v lebku bledou, vbrzku zas odletí co slza padající. I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk Nynější ale čas jinošství mého – je, co tato báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, jak zajde za onou v obzoru skalinou, nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj. Kdo srdci takému utěchy jaké dá? Bez konce láska je! – Zklamánať láska má! Je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! Viléme!! Jarmilo!! NELINKA A ASHINKA S PANIČKOU VÁM PŘEJÍ KRÁSNÝ MĚSÍC KVĚTEN A MĚJTE SE MOC RÁDI.

1 května 2011, 03:45:56

KRÁSNÝ 1.MÁJ ,LÁSKY ČAS,KAMARÁDI NAŠI MILÝ.MĚJTE KRÁSNÝ MĚSÍC KVĚTEN A AŤ VÁS SLUNÍČKO HŘEJE DO KOŽÍŠKŮ A MÁTE HO VŽDY SUCHÝ A NE MOKRÝ OD DEŠŤOVÝCH KAPIČEK.MĚJTE SE MOC RÁDI.ASHINKA A NELINKA S PANIČKOU. Karel Hynek Mácha - Máj 1.část 1 Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá – ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléze šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor. Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá; Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. – Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. „On nejde – již se nevrátí! – Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje. Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle – kde jezero se v hory níží – po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, Karel Hynek Mácha - Máj 2.část bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí. „Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé za dub je skryta. – Vstříc mu běží, zaplesá – běží – dlouhý skok – již plavci, již na prsou leží – „Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví. „Kde Vilém můj?“ „Viz,“ plavec k ní tichými slovy šepce praví: „Tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže květou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanbu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!“ Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“ Je pozdní večer první máj – večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“ 2 Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda siný svit; padá v neskončené říše padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl. Kol bílé věže větry hrají, při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář; však hluboko u věži je temno pouhé; neb jasna měsíce světlá moc uzounkým oknem u sklepení dlouhé proletši se změní v pološerou noc. Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Z venku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání, vlasami vězně pohrává. Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá. „Hluboká noc! ty rouškou svou teď přikrýváš dědinu mou, a ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? pouhý sen! Ta dávno neví o mně. Sotvaže zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven, a ona – jak v můj první den – vesele, jasně vzplane.“ Umlknul; po sklepení jen, jenž nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá; až – jakby hrůzou přimrazen – na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé. Hluboké ticho té temnosti zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve svých snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To vzpomnění mladistvých let mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; – marná to touha v zašlý svět. Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam – zdá se mu – si v temném boru posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán, v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván, dovede činy neslýchané, všude jest jméno jeho znané, každémuť: „Strašný lesů pán!“ Až poslez láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho, a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven již zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den. Teď na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá; po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou, myšlenka myšlenkou umírá. Karel Hynek Mácha - Máj 3.část „Sok – otec můj! Vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůli svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas –“ Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín, a paměť vězně nový sen. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? Má kletba –“ Léč hluboký žal umoří slova. Kvapně vstal; nocí řinčí řetězů hřmot a z mala okna vězně zrak zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, než nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín; i po jezeru hvězdný svit, co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, a v srdce bolný vodí cit. „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach – zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá! A jako venku šedý mrak dál – dál se rozestírá: tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak, řetězů řinčí hřmot, a pak u tichu vše umírá. Již od hor k horám mraku stín – ohromna ptáka peruť dlouhá – daleké noci přikryl klín, a šírou dálkou tma je pouhá. Slyš! za horami sladký hlas pronikl nocí temnou, lesní to trouba v noční čas uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, i noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk, tak hudba ucho jímá. „Jak milý život sladký hlas v krajinu noční vdechne; než zítřejší – ach – mine čas, tu ucho mé ach nikdy zas těch zvuků nedoslechne!“ Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk kobkou se rozestírá; – – hluboké ticho. – V hloubi muk se opět srdce svírá, a dálné trouby sladký zvuk co jemný pláč umírá. – – – „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem, a co neměla šírá zem, zítřejší den mi zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví.“ – A opět mlčí. Tichá noc kol kolem vše přikrývá. Zhasla měsíce světlá moc, i hvězdný svit, a kol a kol je pouhé temno, šírý dol co hrob daleký zívá. Umlkl vítr, vody hluk, usnul i líbý trouby zvuk, a u vězení síni dlouhé je mrtvé ticho, temno pouhé. „Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mně nastává – – – Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc myšlenku překonává. Hluboké ticho. – Z mokrých stěn kapka za kapkou splyne, a jejich pádu dutý hlas dalekou kobkou rozložen, jako by noční měřil čas, zní – hyne – zní a hyne – zní – hyne – zní a hyne zas. „Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – však delší mně nastává. – – – Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas svým pádem opět měří čas. „Temnější noc! – – – Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí – – tam – jen pustý stín, tam žádný – žádný – žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl – vše bez konce – tam není chvíl, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. – Tam žádný – žádný – žádný cíl – bez konce dál – bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé – nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. – Bez konce ticho – žádný hlas – bez konce místo – noc – i čas – – – to smrtelný je mysle sen, toť, co se ‚nic‘ nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. – – –“ Vězeň i hlas omdlívá. A lehounce si vlnky hrají jezerní dálkou pode věží, s nimi si vlnky šepotají, vězně uspávati se zdají, jenž v hlubokých mrákotách leží. Strážného vzbudil strašný hřmot, jejž řetězů činí padání; se světlem vstoupil. – Lehký chod Karel Hynek Mácha - Máj 4.část nevzbudil vězně z strašných zdání. Od sloupu k sloupu lampy svit dlouhou zalétá síní, vzdy bledší – bledší její kmit, až vzadu zmizí její moc, a pustopustá temná noc ostatní díl zastíní. Leč nepohnutý vězně zrak – jak by jej ještě halil mrak – zdá se, že nic nezírá; ač strážce lampy rudá zář ubledlou mu polila tvář, a tma již prchla čírá. On za kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl znovu v mdlobách umírá; a jeví hlasu šepot mdlý, že trapnýť jeho sen i zlý. „Duch můj – duch můj – a duše má!“ Tak slova mu jednotlivá ze sevřených ust plynou. Než však dostihne ucho hlas, tu slova strašná ničím zas – jakž byla vyšla – hynou. Přistoupí strážce, a lampy zář před samou vězně vstoupí tvář. Obličej vězně – strašný zjev – oko spočívá nehnuté jak v neskončenost napnuté, – po tváři slzy – pot a krev; v ustech spí šepot – tichý zpěv. Tu k ustům vězně ucho své přiklonil strážce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vzdy se níž a níž ku vězni kloní – blíž a blíž, až ucho s usty vězně spojí. ten šepce tíše – tíš a tíš, až zmlkne – jak by pevně spal. Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. – Dlouho tak stojí přimrazen, až sebrav sílu kvapně vstal, a rychlým krokem spěchá ven. On sice – dokud ještě žil – co slyšel, nikdy nezjevil, než navzdy bledé jeho líce neusmály se nikdy více. Za strážným opět temný stín zahalil dlouhé síně klín; hlubokou nocí kapky hlas svým pádem opět měřil čas. A vězeň na kamenný stůl složený – klečí – sedí půl. Obličej jeho – strašný zjev – oko spočívá nehnuté, jak v neskončenost napnuté, po tváři slzy – pot – a krev. A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv vězňovi blízký hlásá skon, jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, a nad ním půlnoc bije zvon. Intermezzo I Půlnoc: (krajina) V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, nad jezerem pahorek stojí. Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá, nad tím se bílá lebka míhá, kol kola duchů dav se rojí; hrůzných to postav sbor se stíhá. Sbor duchů: „V půlnočních ticho je dobách; světýlka bloudí po hrobách, a jejich modrá mrtvá zář svítí v dnes pohřbeného tvář, jenž na stráži – co druzí spí – o vlastní křížek opřený poslední z pohřbených zde dlí. V zenitu stojí šedý mrak a na něm měsíc složený v ztrhaný mrtvý strážce zrak, i v pootevřené huby přeskřípené svítí zuby.“ Jeden hlas: „Teď pravý čas! – připravte stán – neb zítra strašný lesů pán mezi nás bude uveden.“ Sbor duchů: (sundávaje lebku) „Z mrtvého kraje vystup ven, nabudiž život – přijmi hlas, buď mezi námi – vítej nám. Dlouho jsi tady bydlil sám, jiný tvé místo zajme zas.“ Lebka: (mezi nimi kolem se točíc) „Jaké to oudů toužení, chtí opět býti jedno jen. Jaké to strašné hemžení, můj nový sen. – Můj nový sen! –“ Jeden hlas: „Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ Sbor duchů: „Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ Jeden hlas: „Rozlehlým polem leť můj hlas; pohřeb v půlnoční bude čas! Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“ Čekan s kolem: „Mrtvému rakví budu já.“ Žáby z bažiny: „My odbudem pohřební zpěv.“ Vichr po jezeru: „Pohřební hudbu vichr má.“ Měsíc v zenitu: „Já bílý příkrov tomu dám.“ Mlha po horách: „Já truchloroušky obstarám.“ Noc: „Já černá roucha doručím. Karel Hynek Mácha - Máj 5.část Hory v kolo krajiny: „Roucha i roušky dejte nám.“ Padající rosa: „A já vám slzy zapůjčím.“ Suchopar: „Pak já rozduji vonný dým.“ Zapadající mračno: „Já rakev deštěm pokropím.“ Padající květ: „Já k tomu věnce uviji.“ Lehké větry: „My na rakev je donesem.“ Svatojánské mušky: „My drobné svíce ponesem.“ Bouře z hluboka: „Já zvonů dutý vzbudím hlas.“ Krtek pod zemí: „Já zatím hrob mu vyryji.“ Čas: „Náhrobkem já ho přikryji.“ Přes měsíc letící hejno nočního ptactva: „My na pohřební přijdem kvas.“ Jeden hlas: „Slavný mu pohřeb připraven. Ubledlý měsíc umírá, Jitřena brány otvírá, již je den, již je den!“ Sbor duchů: „Již je den, již je den!“ (zmizí) 3 Nad temné hory růžný den vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol – lehká co mlha – bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají; a v břehu jeho – v stínu hory – i šírým dolem – dál a dál – za lesy – všude bílé dvory se skvějí; až – co mocný král, ohromný jako noci stín v růžový strmě nebes klín – nejzáz vrchů nejvyšší stál. Ledvaže však modré temeno hor brunatné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj, z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv mísí se u hlasy dolem bloudících děv; veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. A větru ranního – co zpěvu – líbé vání tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, tam řídí nad lesy divokých husí let, tam zase po horách mladistvé stromky sklání. – Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá, z nějž města malého i bílé věže stín hlubokoť stopený v zelený vody klín, náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá, a valný zástup se z bran mala města valí. Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten – vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk; nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk. Nešťastný zločinec má býti vyveden. Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, povolným krokem on zločince doprovází, jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. Utichl množství hluk – leč znovu počne zas, a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: „To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí! Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“ Tak lidem ode všech voláno bylo strán; a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod – čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod. Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak, z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň. Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak. Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň. Na břehu jezera malý pahorek stojí, na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí, Karel Hynek Mácha - Máj 6.část na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá. U volném průvodu ku kapli přišel sbor; všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám. Posledněť vyveden v přírody slavný chrám, by ještě popatřil do lůna temných hor, kde druhdy veselý dětinství trávil věk; by ještě jedenkrát v růžový nebe klín na horu vyveden, před bílé kaple stín, nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk. Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nyní zločinec, v přírody patře říš, před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál. Vyšlého slunce rudá zář zločince bledou barví tvář, a slzy s oka stírá, jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá až posléz v bledé jasno splyne. Bílé dvory u velkém kolu sem tam jezera broubí břeh. V jezeru bílých ptáků sbor, a malých člůnků rychlý běh, až kde jezero v temno hor v modré se dálce níží. Loďky i bílé v břehu dvory – věž – město – bílých ptáků rod – pahorky v kolo – temné hory – vše stopeno v lůno vod, jak v zrcadle se zhlíží. Tam v modré dálce skály lom květoucí břeh jezera tíží, na skále rozlehlý je strom – starý to dub – tam – onen čas, kde k lásce zval hrdliččin hlas, nikdy se nepřiblíží. – Nejblíže pahorek se zdvíhá, na něm se kůl a kolo míhá. Po hoře – na níž stojí – háj mladistvý hučí – smutný stesk – nad šírým dolem slunce lesk, a ranní rosa – jitřní máj. To vše zločinec ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl, a hluboký srdce mu žel uchvátí; hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – ještě jednou – posledně – vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! – A až běh váš onu skálu uhlídá, kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“ Umlkl již, slza s slzou se střídá. Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk širokou stezkou v středu mlada borku, doleji – dole – již jsou na pahorku – a znovu ztichl šíra množství hluk. Přichystán již popravce s mečem stojí, jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, pohlédl vůkolím – povzdechl – pak spustiv je zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle – pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – i tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, i hlava nad kolem svůj obdržela stán; tak skončil života dny strašný lesů pán; na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen. Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den nesmírné množství v kol mala pahorku stálo; teprv až k západu schýlivši slunce běh veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo, utichl jezera šírý – večerní břeh. Nad dálkou temných hor poslední požár plál; v hluboké ticho to měsíce vzešla zář, stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk! Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. Je pozdní večer – druhý máj – večerní máj – je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“ Intermezzo II Stojí hory proti sobě, z jedné k druhé mrak přepnutý je, co temný strop klenutý, jednu k druhé pevně víže. Karel Hynek Mácha - Máj 7.část Ouvalem tím v pozdní době ticho, temno jako v hrobě. Za horami, kde pod mrakem ve vzdálí se rozestupují – v temné dálce, něco blíže než hory se sestupují, takže siným pod oblakem skály ouzkou bránu tvoří. Za tou v dálce pode mrakem temnorudý požár hoří, dlouhý pruh v plamenné záři západní rozvinut stranou, po jehožto rudé tváři noční ptactvo kola vedší, jako by plamennou branou nyní v dálku zalétalo. Hasnul požár – bledší – bledší, až se šírošíré nebe noční rosou rozplakalo, rozesmutnivši zem i sebe. V hlubokém ouvalu klínu, ve stověkých dubů stínu, sbor u velkém kole sedí. Zahalení v pláště bílé jsou to druzi noční chvíle. Každý před se v zemi hledí beze slova, bez pohnutí, jak by kvapnou hrůzou jmutí v sochy byli proměnění. Večerních co krajin pění. tichý šepot – tiché lkání – nepohnutým kolem plynul, tichý šepot bez přestání: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – V kotouči jak vítr skučí, nepohnutým kolem zvučí: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Jako listů šepotání pode skálou při ozvěně, znělo kolem bez přestání, jednozvučně, neproměnně: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Zachvěly se lesy dalné, ozvaly se nářky valné: „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ 4Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ, a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas, podzim i zima též – i jaro vzešlo zas; až mnohá léta již přenesl časů let. Byl asi sedmý rok, poslední v roce den; hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok právě se počínal. V vůkolí pevný sen, jen blíže jezera slyšeti koně krok. Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel; a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán dávno již obdržel přestrašný lesů pán, po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel. Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo, po dole, po horách, lesy, jezerem, polem, co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo, co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem. V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil, časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění, a větrem na kole kostlivce rachocení, že strach i ňadra má i mého koně oužil. A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm, i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal: starý mi hospodský ku pahorku ukázal, a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm. Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět, mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil; leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět, až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil. S západem slunce jsem tam na pahorku seděl, nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá; smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl, až tam, kde po horách mlha plynula šedá. Byl opět večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas; hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol, co sestru brat ve hrách dětinných. A kolem lebky pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bílou barví tvář i s pod bradu svislou jí kůží. Vítr si dutou lebkou hrál, jak by se mrtvý z hloubi smál. Sem tam polétal dlouhý vlas, jejž bílé lebce nechal čas, a rosné kapky zpod se rděly jako by lebky zraky duté, večerní krásou máje hnuté, se v žaluplných slzách skvěly. Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář i mou i lebky té bledší činila tvář, a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá po dole – po lesích – po horách v dál se táhla. Časem se z daleka žežhulčino volání ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně; z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání. V kol suchoparem je koření líbá vůně, pahorkem panny jsou slzičky zkvétající. Tajemné světlo je v jezera dálném lůně; a mušky svítivé – co hvězdy létající – kol kola blysknavé u hře si kola vedou. Časem si některá zasedši v lebku bledou, vbrzku zas odletí co slza padající. I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk Nynější ale čas jinošství mého – je, co tato báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, jak zajde za onou v obzoru skalinou, nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj. Kdo srdci takému utěchy jaké dá? Bez konce láska je! – Zklamánať láska má! Je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“ KRÁSNÝ 1.MÁJ A KRÁSNÝ MĚSÍC KVĚTEN PŘEJE ASHINKA A NELINKA S PANIČKOU.

30 dubna 2011, 02:57:59

HAF KAMARÁDI,PŘIŠLY JSME VÁM POPŘÁT KRÁSNÉ PÁLÉNÍ ČARODEJNIC A HLAVNĚ BEZ UJMI NA ŽIVOTECH.POŘÁDNĚ SI JE UŽIJTE A BUĎTE NA SEBE OPATRNÍ.HAF ASHINKA A NELINKA S PANIČKOU. Blíží se 30. duben, který je významným dnem Čarodějnic. Přejeme všem čarodějnicím, abyste při sletu čarodějnic dobře a bezpečně zvládly řízení koštěte a jiného pometla. Dále přejeme příjemnou zábavu při večerním reji a pálení na stohu!Nelinka s paničkou. Přišel zas ten slavný den, největší svátek všech žen, kdy stará, mladá, spolek žen, se dostaví na velký sněm. Při tom velkém sněmování, nekonečné rokovaní, shrnuly své názory že muži jsou potvory. Jak bychom si krásně žily, kdybychom je vyhubily, křičí ze všech nejvíce ty nejstarší babice. Svobodné a krátce vdané, ty zas křičí: BA NE, BA NE! Třebaže je potýráme, vyhubit je nenecháme. My muži jsme přitom klidní, poslušni a na vás vlídní víme, až přejde váš réj, bude mužům zase hej! Připrav koště, poletíme, ať ten svátek oslavíme. Vysavače nejsou v módě, ty jsme pustili již k vodě. Pěknou oslavu a dobrý let přeje čarodějnic slet! Přeji ti vše nejlepší, dnes svátek je tvůj největší. Jedovatosti měj dosti, nepolámej si dnes kosti. Každá čarodějnice utrpení skýtá, ať ti to dnes v noci lítá! Moje milá děvčata, připravte si košťata. Nadešel ten slavný den, kdy je nám let povolen. Přeletíme hory, lesy, rybníky a palouky, ukrutnou to rychlostí, připravte si klobouky. Milá kolegyně, přeji Vám v den vašeho svátku hodně bez úhony nalétaných kilometrů a ať vás večer moc neusmaží. Váš Harry Potter Koncem dubna jak se praví, všechny ženské svátek slaví. Podle staré tradice zapalují hranice. Než nastoupí vládu květen proletnete ještě světem. K svátku přeju vína litr a koštěti dobrý vítr. Jestli se teď nepletu, dneska je sraz na sletu. Bude nás tam více, přijď i ty, čarodějnice. Budem tančit s koštětem, chlapům hlavy popleteme. Drahá přítelkyně, vše nejlepší k dnešnímu svátku a miliony dalších bezpečných letových hodin na Tvém koštěti! Heslo dne: Ani letos nás nevyhubí! Dneska je tvůj velký den, připrav koště, vyleť ven. Hoď na sebe kousky látky, ať nemáš let příliš krátký. Startuj rychle, hlavně včas, ať slavný let nezmeškáš... Vše nejlepší v létání a hlavně hladké přistání! To Ti přeje kolegyně z oddílu "Připálení". KRÁSNÉ PÁLENÍ ČARODEJNIC,HROMADU ZÁBAVY,HUMORU A HLAVNĚ ŽÁDNÉ ŠRÁMY NA TĚLE ANI NA DUCHU.TO VŠEM PŘEJE NELINKA A ASHINKA S PANIČKOU.

30 dubna 2011, 02:42:58

HAF KAMARÁDI,PŘIŠLY JSME VÁM POPŘÁT KRÁSNÉ PÁLENÍ ČARODEJNIC.HLAVNĚ NA SEBE DÁVEJTE POZOR,AŤ SE VÁM NIC NESTANE A NEJSOU NĚJAKÉ UJMY NA ŽIVOTECH.POŘÁDNĚ SI TO UŽIJTE BUĎTE NA SEBE A SVÉ BLÍZKÉ OPATRNÍ.HAF ASHINKA A NELINKA S PANIČKOU. Přišel zas ten slavný den, největší svátek všech žen, kdy stará, mladá, spolek žen, se dostaví na velký sněm. Při tom velkém sněmování, nekonečné rokovaní, shrnuly své názory že muži jsou potvory. Jak bychom si krásně žily, kdybychom je vyhubily, křičí ze všech nejvíce ty nejstarší babice. Svobodné a krátce vdané, ty zas křičí: BA NE, BA NE! Třebaže je potýráme, vyhubit je nenecháme. My muži jsme přitom klidní, poslušni a na vás vlídní víme, až přejde váš réj, bude mužům zase hej! Připrav koště, poletíme, ať ten svátek oslavíme. Vysavače nejsou v módě, ty jsme pustili již k vodě. Pěknou oslavu a dobrý let přeje čarodějnic slet! Přeji ti vše nejlepší, dnes svátek je tvůj největší. Jedovatosti měj dosti, nepolámej si dnes kosti. Každá čarodějnice utrpení skýtá, ať ti to dnes v noci lítá! Moje milá děvčata, připravte si košťata. Nadešel ten slavný den, kdy je nám let povolen. Přeletíme hory, lesy, rybníky a palouky, ukrutnou to rychlostí, připravte si klobouky. Milá kolegyně, přeji Vám v den vašeho svátku hodně bez úhony nalétaných kilometrů a ať vás večer moc neusmaží. Váš Harry Potter Koncem dubna jak se praví, všechny ženské svátek slaví. Podle staré tradice zapalují hranice. Než nastoupí vládu květen proletnete ještě světem. K svátku přeju vína litr a koštěti dobrý vítr. Jestli se teď nepletu, dneska je sraz na sletu. Bude nás tam více, přijď i ty, čarodějnice. Budem tančit s koštětem, chlapům hlavy popleteme. Drahá přítelkyně, vše nejlepší k dnešnímu svátku a miliony dalších bezpečných letových hodin na Tvém koštěti! Heslo dne: Ani letos nás nevyhubí! Dneska je tvůj velký den, připrav koště, vyleť ven. Hoď na sebe kousky látky, ať nemáš let příliš krátký. Startuj rychle, hlavně včas, ať slavný let nezmeškáš... Vše nejlepší v létání a hlavně hladké přistání! To Ti přeje kolegyně z oddílu "Připálení". Poslední den dubnovej čarodějky maj svůj rej. Třikrát se ještě vyspíme a večer všechny poletíme. Náš den se nachyluje, jen se některá ještě pomiluje. Přijď k ohni večer v pondělí, to bude dlouhé veselí. Oheň se již připravuje a ono se zatahuje. Nezapomeň sklínku i koště, obojí bude třeba ještě. O půlnoci na koštěti odletíme, po žáru ohně se navrátíme. S ostatními řádíme do rozbřesku v doprovodu hromu, blesku. Vypijem hodně vína, píva, dokud kohout nezazpívá. Vaše věrná čarodějka 30. duben je ten den, kdy své metličky nastartujem. Duben končí, je to sen, poletíme opět ven. Vezmi svoje koště, drahá, dnešní noc bude vlahá. Ví to přeci celý svět, že mají dnes čarodějnice slet. Košťátko už leskem září, a naší noc nic nezmaří. Tak se přidej mezi nás, už nastal ten pravý čas. Obleč se do svůdných látek, nastává náš velký svátek. Ani já na nic nečekám, a na ten slet pospíchám. A tak tedy, drž se pevně a nespadni, přistaň pěkně na zadní. Krásný let. Posílám v dnešní poště jedno motorové koště. Až se setmí, klidně na něj sedni. Emise jsou v pořádku! Hezký let na ten čarodějnický slet. K svátku přeji dobrý let, na koštěti velký turbolet! Blíží se 30. duben, který je Tvým významným dnem. Přeji Ti, abys při sletu čarodějnic dobře a bezpečně zvládla řízení koštěte, dále Ti přeji příjemnou zábavu při večerním reji! Ať máš na tento den nádherné vzpomínky! Připrav koště - startuje se, ježibaby, veselme se. Obleč se do svůdných látek, nastává tvůj velký svátek. Startuj koště, neváhej, čeká na tě velký rej, jídla bude do sytosti, vybereš si dle libosti. Koncem dubna, jak se praví, všechny ženské svátek slaví. Podle staré tradice zapalují hranice. Než nastoupí vládu květen, prolétněte ještě světem. K svátku přeju vína litr a koštěti dobrý vítr. Moje milá děvčata, připravte si košťata. Nadešel ten slavný den, kdy je nám let povolen. Přeletíme hory, lesy, rybníky a palouky, ukrutnou to rychlostí, držte si proto klobouky. Nechci vám brát odhalení před tou dlouho cestou, skončíte však na hranici s propálenou vestou... Připrav koště, startuje se, ježibaby, veselme se. Obleč se do svůdných látek, nastává tvůj velký svátek. Uchop oprať ve svůj spár, připrav se a letu zdar! Připrav koště, poletíme, ať ten svátek oslavíme. Vysavače nejsou v módě, ty jsme pustily již k vodě. Pěknou oslavu a dobrý let přeje čarodějnic slet! Posílám Ti v dnešní poště motorové koště. Až se dneska setmí, klidně na něj sedni, emise jsou v pořádku, jen nelítej pozpátku. Drahá přítelkyně, vše nej k dnešnímu svátku a miliony dalších bezpečných letohodin na tvém koštěti. Heslo dne: Ani letos nás nevyhubí. KRÁSNÉ PÁLENÍ ČARODEJNIC,HROMADU ZÁBAVY,HUMORU A HLAVNĚ ŽÁDNÉ ŠRÁMY NA TĚLE A ANI NA DUCHU.TO VŠEM PŘEJE NELINKA A ASHINKA S PANIČKOU.

20 dubna 2011, 18:11:50

Hafínky naši milí kamarádi,přišly jsme vám s paničkou popřát krásné svátky velikonoční,sluníčko ať vás hřeje do kožíšků a ať máme za každého počasí dobrou náladu.Krásné jarní dny vám přeje Nelinka a Ashinka s paničkou. Hody, hody zajíček, ať mám plný košíček, vajíček a čokolád, za rok přijdu znovu rád. Velikonoce už jsou tady, a tak přejeme Vám všichni dohromady, bohatou pomlázku a hodně štěstí, hlavně však radost, jež jaro věští. Malá žlutá kuřátka veselá jak jarní zahrádka přejí Vám mnoho hojnosti, štěstí, zdraví a radosti! Veselé velikonoce Vám přejí Nelinka a Ashinka s paničkou. Kuřátka pípají, sluníčko jása. Jaro je tady! To bude krása! Veselé Velikonoce Vám přejí Nelinka a Ashinka s paničkou. Hody hody doprovody, já jsem malý zajíček. Přines jsem Vám ze zahrady plný košík vajíček. Bohatou pomlázku všem přejeme Hodně dnů plných sluníčka, radosti, úsměvů, štěstíčka i zdravíčka. Veselé velikonoce. Tráva zatím neroste... Tráva zatím neroste, vody plné sklepy, místo slunka pro zahřátí nutno dělat dřepy. I skřivan má ztuhlý zobák, těžko se mu vrzne a kdo v noci nemiluje, tak ten jistě zmrzne. Přesto všichni doufáme, že se slunko vrátí a ta zima, svině jedna, nebude nás sráti. Veselé velikonoce. Tak to je moje tradice... Tak to je moje tradice, opět přeji veselé Velikonoce a taky bohatou pomlázku. Vlastně ještě otázku: Dostanu za tohle vajíčka? Vlastně já si dám i zajíčka! No, prostě hodně dnů plných sluníčka, radosti, úsměvu, štěstíčka i zdravíčka! Upletl jsem pomlázku... Upletl jsem pomlázku, je hezčí než z obrázku, všechny holky, které znám, navštívím a vymrskám, než mi dají vajíčko, vyplatím je maličko... Krásné prožití... Krásné prožití svátků Velikonočních, bohatou pomlázku a po celý rok sluníčko v duši přeje svojí veliké lásečce .... S jarním úplňkem přišel zas... S jarním úplňkem přišel zas sluníčkem prozářený velikonoční čas. My vám k tomuto svátku posíláme přání po kuřátku a s ošatkou barevných vajíček přibalujeme spoustu jarních písniček. Pomlázka ať vám zdraví přinese, pohodu a štěstí to s sebou ponese. To vám ze srdce přejí, ať je vám stále jen veseleji. Sluníčko nám občas svítí... Sluníčko nám občas svítí, na zahrádkách jarní kvítí. A co bude za krátko? vylíhne se kuřátko. Taky malá housátka, utečou nám za vrátka. Uvaříme vajíčka, velká i ta maličká. Beránka si upečeme, polevou ho polijeme. Krásné Velikonoce. Veselého zajíčka... Veselého zajíčka, ať je svižná metlička, hodně pestrých vajíček a zmalovaných zadniček, pro krásu a pro zdraví, jak tradice vypráví. Báječné Velikonoce. Hodky, hodky, doprovodky... Hodky, hodky, doprovodky, dejte aspoň litr vodky, nedáte-li litr vodky, dejte aspoň čistý spodky! Veselé prožití svátků jara. Veselé prožití svátků jara, ženám hodně koledníků, dětem bohatou pomlázku a chlapům plnou sklenku ze srdce přejí Nelinka a Ashinka s paničkou. Hody, hody, doprovody... Hody, hody, doprovody, pijem všechno, kromě vody. Vezmeme si chlebíček, pár barevných vajíček. Za to, že jste přející, zmalujem vám zadnici. Ještě kousek čokolády a za rok jsme zase tady. Svátky jara, ty jsou prima, hlavně, že už není zima. Veselé Velikonoce! Hody, hody doprovody... Hody, hody doprovody, já jsem ten váš zajíček, co vám vždycky na jaře nosil spoustu vajíček. Letos nikde po okolí není žádná slípka, protože je skolila nejspíš ptačí chřipka, takže na mě nečekejte, nemám s čím bych chodil, budu ležet v pelíšku a vypnu si mobil. Kdyby se mě Bůh zeptal... Kdyby se mě Bůh zeptal, co si přeju na tyto svátky, řekla bych: "s láskou opatruj ty, kdo čtou tyto řadky." Přejeme krásné Velikonoce Když jarní květy září... Když jarní květy září a slunce náhle plá , tak příroda svou náruč každému otvírá . Krásné Velikonoce a radost z každého prožitého dne přeje Nelinka a Ashinka s paničkou. Barevné kraslice zahrada kvítí , ať jsou tu pro Tebe k šťastnému žití . Krásné Velikonoce ..!! Krásné jaro ..!! Veselé Velikonoce a bohatou pomlázku přeje Nelinka a Ashinka s paničkou.

20 dubna 2011, 17:48:20

Hafínky milí kamarádi,přišly jsme vám s paničkou popřát krásné Velikonoce,bohatou pomlázku a hlavně se mějte všichni moc rádi.To vše vám ze srdíčka přeje Ashinka a Nelinka s paničkou. Já ti přeji hošíku hodně vajec v košíku. Hodně štěstí, hodně lásky, nevycházej bez pomlázky. Vesele velikonoce. Jaro začalo, slunko svítí, na louce rozkvetlo kvítí. Velikonoce už jsou tu zas, pomlázky a vajec čas. Veselé velikonoce,kamarádi. Svátky velikonoc prožijte vesele, ať jaro hřeje Vás na duši i na těle. Na jaře, když se příroda pomalu probouzí ze zimního spánku je ten správný čas, abychom načerpali novou životní energii, která nám přináší radost, spokojenost a dobrou náladu! Krásné Velikonoce! Krásné jaro! Svátky probouzející se přírody, vonících květin a rozzářených dní to jsou velikonoce! Jejich příjemné prožití přeje Ashinka a Nelinka s paničkou. Pomlázka, kvítky a miska barevných vajíček, tak vypadá tisíc velikonočních přáníček. I já přeji zdraví, voňavé jaro a v srdci kus místa pro tichou chvíli, pro radost ze vzkříšeného Krista. Hody,hody zdravíčko, dejte klukům vajíčko, na pomlázku mašli, že k Vám cestu našli. Hody, hody zajíček, ať mám plný košíček, vajíček a čokolád, za rok přijdu znovu rád. Krásné prožití velikonočních svátků vám přeje Ashinka a Nelinka s paničkou.

17 dubna 2011, 02:00:13

HAFÍNKY KAMARÁDI,MUSÍM SE VÁM POCHLUBIT,CO JSME DNESKA DĚLALY S PÁNÍČKAMA.JELY JSME NA VÝLET NA ROZHLEDNU DIANA.KDYŽ NÁS LANOVKA VEZLA NAHORU,TROŠKU JSEM BYLA STRNULÁ A ANI JSEM SE NEHLA,MOC JSEM SE BÁLA,ALE KDYŽ JSME DOJELY A VYSTOUPILY,TAK TO BYLO UŽ LEPŠÍ.MOC SE MI TAM LÍBILO A NELINKCE TAKY.PĚKNĚ JSME SE S NELINKOU PROBĚHLY V LESE.PÁNÍČEK MI HÁZEL KLACÍKY A JÁ ZA NIMA BĚHALA JAKO BLÁZEN.UŠLY JSME 3,5 KM,ALE JÁ BYCH UŠLA KLIDNĚ JEŠTĚ VÍC.NELINKA MÁ MALINKÉ NOŽKY,TAK SE RYCHLE UNAVÍ,ALE JÁ BYCH VYDRŽELA JEŠTĚ JEDNOU TO SAMÉ.TOLIK MÁM ENERGIE KAMARÁDI.ALE UŽ JDU SPINKAT,PŘEJI VÁM DOBROU NOC.VAŠE ASHINKA.

17 dubna 2011, 01:52:45

HAFÍNKY KAMARÁDI,MUSÍM VÁM ŠTĚKNOUT,KDE JSME DNESKA S PÁNÍKAMA BYLY.BYLO TO OPRAVDU PRIMA.NEJDŘÍVE JSME JELY AUTEM NA KOLONÁDU.TAM JSME AUTO ZAPARKOVALY A VYRAZILY JSME K LANOVÉ DRÁZE,KTERÁ NÁS VYVEZLA AŽ NA ROZHLEDNU DIANA.KRÁSNĚ JSME SE PROŠLY.DALY JSME SI NĚCO DOBRÉHO NA ZUB A POMALINKU JSME ŠLY ZASE DOLŮ.CELKEM JSME UŠLY 3,5 KM.ALE BYLO TO MOC PĚKNÝ.V LESE JSME SE PĚKNĚ PROBĚHALY A PŘIŠLY JSME DOMŮ STRAŠNĚ MOC UNAVENÝ.PADLA JSEM DO PELÍŠKU A PŘEJI VÁM DOBROU NOC A SLADKÉ SNY.VAŠE NELINKA.

25 března 2011, 23:45:29

HAFÍNKY MOJI KAMARÁDI,MOC VÁS ZDRAVÍM A DĚKUJI MOC ZA POSLANÉ KOSTIČKY A PŘÁNÍČKA.VENKU JE TAK KRÁSNĚ,ŽE JSME S PANIČKOU POŘÁD VENKU NA SLUNÍČKU A HŘEJE NÁS PĚKNĚ SLUNÍČKO DO KOŽÍŠKŮ.PŘEJI VÁM KRÁSNÉ JARNÍ DNY SE SPOUSTOU LEGRACE A DOBRÉ NÁLADY.MÁM VÁS MOC RÁDA,PUSINKU VŠEM POSÍLÁ,VAŠA NELINKA.HAF.

25 března 2011, 23:31:33

HAFÍNKUJI VÁS KAMARÁDI MOJI.MOC VÁM DĚKUJI ZA POSLANÉ KOSTIČKY A PŘÁNÍČKA,VE KTERÝCH VÍTÁTE JARO.TAKÉ VÁM CHCI POPŘÁT KRÁSNÉ JARO.AŤ VÁS KAMARÁDI SLUNÍČKO HŘEJE DO KOŽÍŠKŮ A AŤ VÁS SLUNÍČKO A DOBRÁ NÁLADA PROVÁZÍ KAŽDIČKÝ DEN VAŠEHO ŽIVOTA.MÁM VÁS MOC RÁDA KAMARÁDI MOJI.A JSEM RÁDA,ŽE VÁS VŠECHNY MÁM.KRÁSNÉ JARNÍ DNY VÁM ZE SRDÍČKA PŘEJE,VAŠE ASHINKA.HAF.

8 března 2011, 15:46:02

HAF KAMARÁDI,PŘEJI VÁM KRÁSNÝ SLUNÍČKOVÝ DEN.A HLAVNĚ JSEM PŘIŠLA POPŘÁT VŠEM PANIČKÁM KRÁSNÝ DEN MDŽ.HODNĚ MOC LÁSKY A NĚHY.ŽÁDNÉ STAROSTI.PROSTĚ SI HO UŽIJTE.A VY MUŽSKÝ SE JEN DÍVEJTE,NEBO SE K NÁM PŘIDEJTE A OSLAVTE HO S NÁMI.ALE NEZAPOMEŇTE,TENHLE DEN JE NÁŠ,JEN NÁŠ.HAF ASHINKA S PANIČKOU.

12 února 2011, 15:06:41

HAFÍNKY MOJI MILÍ KAMARÁDI.MOC VÁM VŠEM DĚKUJI ZA POSLANÉ KOSTIČKY A VZKAZÍKY.VŠEM MOC DĚKUJI.JINAK TAKÉ DĚKUJI VŠEM,CO MAJÍ VYPNUTÉ KOSTIČKY A PŘESTO SI NA MĚ VZPOMENOU.MÁM VÁS MOC RÁDA.CHCI VÁM TAKÉ POPŘÁT KRÁSNÉHO VALENTÝNA,HODNĚ MOC LÁSKY A NÁM ZVÍŘÁTKŮM NĚCO DOBRÉHO DO BŘÍŠKA A PODRBÁNÍ ZA OUŠKAMA.PŘEJI KRÁSNÉ SLUNEČNÉ DNY.VAŠE NELINKA.

12 února 2011, 14:59:06

HAF,MOJI MILÍ CHLUPATÍ KAMARÁDI A JEJICH PÁNÍČCI,MOC VÁM VŠEM DĚKUJEME ZA POSLANÉ KOSTIČKY A DOPÍSKY OD VÁS.MOC SI TOHO VÁŽÍME A MÁME VÁS VŠECHNY MOC RÁDI.PANIČKA TEĎ MOC NESTÍHÁ.ALE KOSTIČKY VÁM VŽDYCKY BĚŽÍME POSLAT.CHTĚLI JSME TAKÉ MOC PODĚKOVAT VŠEM CO NEMAJÍ ZAPNUTÉ KOSTIČKY A PŘESTO JE POSÍLAJÍ.JSTE MOC HODNÍ.TAKÉ VÁM PŘEJEME KRÁSNÉHO VALENTÝNA.HODNĚ MOC ZDRAVÍČKA,LÁSKY A NÁM ZVÍŘÁTKŮM NĚJAKOU TU DOBROTU NA ZUB.URČITĚ SI JI ZASLOUŽÍME A PODRBÁNÍ NA BŘÍŠKU A ZA OUŠKAMA.TO MÁME MOC RÁDI.MĚJTE MO KRÁSNĚ A UŽÍVEJTE SI SLUNÍČKA.HAF,ASHINKA A NELINKA S PANIČKOU.

1 ledna 2011, 00:34:12

HAF MOJI KAMARÁDI,MOC BYSME VÁM CHTĚLI S PANIČKOU PODĚKOVAT ZA VAŠI PŘÍZEŇ A ZA VAŠE PŘÁTELSTVÍ.MOC SI TOHO VÁŽÍME.MÁME VÁS MOC RÁDI.TAKÉ BYCHOM VÁM CHTĚLI POPŘÁT K DOVRŠENÍ DALŠÍHO ROKU.PRO NĚKOHO BYL ÚSPĚŠNÍ,PRO JINÉHO MÉNĚ.ALE NEJHLAVNĚJŠÍ JE,ŽE MÁME JEDEN DRUHÉHO A ŽE SE MÁME RÁDI.A MÁME KOLEM SEBE NĚKOHO,KDO MÁ RÁD NÁS.MĚJTE RÁDI SVÉ MILÁČKY.ZASLOUŽÍ SI TO.PROTO VÁM S PANIČKOU PŘEJEME VŠECHNO NEJLEPŠÍ,HODNĚ POHODY,ŠŤASTNÉ NÁHODY,ŽÁDNÉ NEHODY,VÝZNAMNÉ DOHODY,LEGRAČNÍ PŘÍHODY A DALŠÍ ŽIVOTA VÝHODY.TAKÉ PŘEJEME 12 MĚSÍCŮ BEZ NEMOCI,53 TÝDNŮ ŠTĚSTÍ,366 DNÍ BEZ STAROSTÍ,8784 HODIN LÁSKY A PŘÁTELSTVÍ A 527040 MINUT JEDINEČNÝCH OKAMŽIKŮ.TO VŠECHNO VÁM PŘEJEME OD SRDÍČKA.ASHINKA A NELINKA S RODINKOU.MĚJTE PĚKNÝ A ÚSPĚŠNÝ ROK 2011.

31 prosince 2010, 18:21:51

HAF KAMARÁDI A JE TO TU,JAKO KAŽDÝ ROK.PŘEJEME VÁM,AŤ TEN PŘÍŠTÍ ROK 2011 BUDE PRO VÁS STEJNĚ ÚSPĚŠNÝ,JAKO TEN LETOŠNÍ.PŘEJEME VÁM HODNĚ ZDRAVÍČKA,ŠTĚSTÍČKA A LÁSKY,ŽÁDNÉ STAROSTI A STRASTI,JEN ROK PLNNÝ RADOSTI A LÁSKY.HODNĚ ŠTĚSTÍ,NEBOŤ JE KRÁSNÉ,HODNĚ ZDRAVÍ,NEBOŤ JE VZÁCNÉ,HODNĚ LÁSKY,NEBOŤ JE JÍ MÁLO A VŠECHNO DALŠÍ,CO BY ZA TO STÁLO. TO VŠE VÁM PŘEJE ASHINKA A NELINKA S RODINKOU.

Mazlíčci

Základní informace

Jméno

NELLY-NELINKA

Pohlaví
Datum narození

17. srpna 2002

Hmostnost

6kg

Krátce o mně

AHOJKY KAMARÁDI,JMENUJI SE NELLY.NARODILA JSEM SE 17.8.2002.UŽ ŠEST LET BYDLÍM U SVÝCH DVOUNOHÝCH PÁNÍČKŮ A ČTYŘNOHÉ KAMARÁDKY ASHANTI.UMÍME SPOLU DOVÁDĚT,SKOTAČIT.PÁNÍČKOVÉ NĚKDY NEVÍ,PRO KTEROU Z NÁS SKOČIT.NO PROSTĚ JAKO HAFÍCI.NEJRADĚJI SI HRAJU S KLACKEM,NEBO KOSTIČKOU,KTERÁ JE DVAKRÁT TAK VELKÁ NEŽ JÁ A UKRADNU JI ASHANTĚ.JÍ PAK ZBYDE KOSTIČKA MALÁ,A PROTO SE POŘÁD ŠKÁDLÍME A PŘETAHUJEME,KOHO NAKONEC BUDE.PAC A TLAPKU,VŠEM.NELLY

Co umím

SEDNI,LEHNI,DEJ PAC-JENOM ZA PIŠKOTEK,VEM SI VODIČKU,JDEME VEN,NA MÍSTO

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

OVOCE,ZELENINA,KUŘECÍ JÁTRA SE ZELENINOU,JAKO ASHINKA

Oblíbená hračka

PÍSKACÍ KOSTIČKA

Co ještě zbožňuji

KOSTIČKY,PIŠKOTY,KAMARÁDKU ASHINKU A SAMOZŘEJMĚ PÁNÍKY.

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

ASHANTI KIARA Z KLEONY

Pohlaví
Datum narození

16. května 2008

Hmostnost

ZÁTÍM 38 KG

Krátce o mně

AHOJ,ZDRAVÍM VŠECHNY KAMARÁDY.JMENUJI SE ASHANTI KIARA Z KLEONY.NARODILA JSEM SE 16.5.2008,V 7:15 RÁNO V POŘADÍ TŘETÍ Z DESETI ŠTĚNÁTEK.MAMINCE ARIEL KERIN OD ALBERTOVA JEZERA A TAŤKOVI GARYMU OD CYKASU.JE TO DESET MĚSÍCŮ,CO BYDLÍM U SVÝCH DVOUNOHÝCH PÁNÍČKŮ A ČTYŘNOHÉ KAMARÁDKY NELINKY.

Co umím

VŠECHNY

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

ZELENINA,OVOCE,KUŘECÍ JÁTRA SE ZELENINOU,

Oblíbená hračka

VŠECHNY KOSTIČKY,KLACKY,PÍSKACÍ MÍČEK

Co ještě zbožňuji

SVÉ PÁNÍČKY,KAMARÁDKU NELINKU A HODNĚ DLOUHÉ PROCHÁZKY

Fotky