Profilovka Dušan

Nástěnka

Nástěnka a informace

Deníček
14 ledna 2017, 13:32:12

Mňau, všem kamarádům děkujeme, všechny zdravíme! Dvounožec mi natlapkoval deník, ale byl z Micin automaticky odhlášen a vše je v čudu. Je mu to líto, hodně se zlobí, protože si dal na písmenkách záležet. Ale znovu sem psát nebude! To jsou prostě Miciny >:-( https://www.facebook.com/jmccatsvideo/ Julinka

11 října 2016, 20:09:39

Velký mňaudík za narozeninová přání! Jen se ke mně hned nedonesla, neboť já i můj horský dvounožec máme pořád na pilno. Ale jeden dárek jsem dostala ještě předem!:-) To když jsme tady měli jednu vzácnou a moc prima návštěvu. Konečně mám také vlastní mňauvideo! Je z doby, kdy jsem byla na léčení u psacího dvounožce. Tehdy mne vzal s sebou do lesa a právě o tom to mňauvideo je. A protože jsme spolu navštívili ještě jiné místo, slíbil, že také z druhé výpravy umontuje něco na památku. Hvězdička

13 září 2016, 12:57:59

Mňau, venku je stále nadmíru teplo a tak není divu, že jsem při další venkovní procházce s dvounohými skončila v řece. Tentokrát to bylo v místě, kde chodíme jen velice zřídka. Řeka je tam natolik mělká, že se přes ní lze dostat téměř suchou packou. Říká se tomu brod. Když mne dvounožec postavil na kámen, který tvořil malinký ostrůvek, cítila jsem se zprvu jako trosečník. Všude kolem mne totiž tekla voda a ani trochu jí neubývalo. Ke břehu to bylo tak na deset skoků. Jenže jak se tam dostat suchou tlapkou? Bylo mi jasné, že bez namočení to nepůjde. V přemýšlení mne rušili cizí dvounožci, kteří ve svém věčném spěchu uháněli na šlapacích samohybech po cestě, vinoucí se podél řeky. Pár se jich ale zastavilo a udiveně koukali na mne, kočičího trosečníka. Jako by snad kočku ve vodě nikdy neviděli. Naštěstí jsem na kamenném ostrůvku nebyla sama. V řece se mnou byl můj dvounožec a s ním se nemusím bát. Ostatně umím plavat. I když jsem to vlastně nikdy pořádně nezkoušela, jsem o tom přesvědčena. A i kdyby, chci-li se dostat na druhou stranu, naučím se to! Odvahy mi dodalo i to, že mně dvounožec namočil kožich a já si uvědomila, že to znám a že to není nic hrůzostrašného. Odměřovala jsem vzdálenost k nejbližšímu kameni, přes který se voda jen tak tak přelévala. Byl však příliš daleko a věděla jsem, že když nedoskočím, nejenže se ve vodě pořádně vyráchám, ale ještě se natluču. Tudy cesta nevede. Mňau, být ta voda klidnější! Proč jen tak rychle teče!? Vidím dno a támhle se ve vodě dokonce něco hýbalo. Ryba! Jak se musí snažit, aby jí proud nestrhl! Co to udělá se mnou? Nejistotu, pramenící z nezkušenosti, mi opět pomohl překonat můj dvounožec. Zvedl mne a jednoduše mne do vody postavil. Hned jsem vyhupla zpátky na kámen, ale už jsem věděla: "To dám! Zvládnu to!" Dvounožec mne ještě trochu namočil, ale už jsem pravou tlapkou zkoušela, kde je dno. Jedna, druhá, teď břicho, mňau to studííí! Ale stojím a můžu dál! Krok za krokem, pomalu jsem se brodila ke břehu. Byla bych se ráda rozběhla, ale dvounožec mi dával najevo, že spěchat se má pomalu. Mňau, vždyť má vlastně pravdu. Je to jen kousek a vody mám sotva po břicho! Když jsem vstoupila na břeh, dvounožec mne zvedl a nechal vše zopakovat. Samosebou, že mi to šlo lépe. A zatímco dvounozí v slunečním žáru sotva dýchali, mne příjemně chladil promočený kožíšek. A hlavně už vím! Jsem opět o zkušenost bohatší a chytřejší! Proč bych se tedy měla zlobit? Nesyčela jsem, nevrčela ani neškrábla. Viděla jsem rybu, přeletěl nade mnou plovací opeřenec, jiný se zase potápěl a další se pro změnu věnoval hygieně. Na Veliké kaluži však nic. Nikde ani píp, ani známé: "Ga! Ga!" Slunce svými ostrými paprsky již brzy vytáhne z Veliké kaluže i poslední kapku vody. Tady bych se již neschladila, ba co je mnohem horší, ani nenapila. Kdo mohl, odtáhl. Mičulka se mne skrz deník ptala, proč se Veliká kaluž smrskává. Sama kus pravdy ví. Že dvounozí, po mém člověci, se montují do věcí, do kterých jim nic není a kterým vůbec nerozumí. Oni totiž často nerozumí ani sami sobě. Jak mají velikou hlavu, nevědí jak ji používat. A protože v ní neradi mají prázdno, vytvořili si vlastní svět, který však má s tím skutečným pramálo společného. Pak dělají věci, které vlastně nikdo nepotřebuje. Přitom jsou jako my, kočky a ostatní zvířata. Jen to nevidí či nechtějí vidět a konají tak, že poté sami dělat nemohou. Hromadí zbytečnosti a myslí si, že jsou nej. Viděla jsem to takřka hned, když jsme se s dvounohými vrátili z výletu. Byla bych si odpočinula s Mikim a Čertíkem na balkóně, ale najednou přijely malé, ale hrozně řvoucí potvory. Tohle nás vždycky znechutí. Tentokrát ještě o něco víc, neboť když jsme se pokusili přesunout na opačnou stranu našeho brlohu, tak tam bylo těch potvor ještě více a ještě k tomu pilouni. Na každé z těch zbytečností seděl jeden člověčák a kroutil jakýmsi kolečkem. Snad pro ten rámus a kroucením oním kolečkem žádný z nich jakoby neviděl a neslyšel. Mňau, jak jsou ochuzeni! Vím, že tohle jsem nabroušeně přemňoukala do deník již několikrát. Jenže špatnosti se nemají přehlížet, nýbrž napravovat, ne? Potvory válcovaly zemi všemi směry a sežraly všechnu trávu, která tak nadějně vyrazila vzhůru, když nedávno konečně zapršelo. A to je část odpovědi, proč už není ve Veliké kaluži žádná voda. Místo aby se člověčáci snažili stále vzácnější vodu zachytit, dělají všechno možné, aby jí bylo méně a méně. To nebo co vlastně chtějí? Vždyť právě tráva zachytí spoustu vody a všelijakých nečistot! A oni se jí snaží zadupat do země! Proč? My kočky, původem z pouště víme, že sucho se živí suchem! Proč si člověčáci stěžují, že je příliš horko, sucho a nedá se dýchat? Proč se snaží předpovídat počasí, když se tím neřídí? To pro těch pár zelených papírků nemohli pár dní počkat? Proč si stěžují, že jsou tlustí a pak místo aby pohybem a svýma prackama kultivovali mysl i tělo vysedávají na smradlavé rachotící potvoře? Kdyby to, co takoví člověčáci páchají nebylo tak nebezpečné, mňoukla bych, že to dělají pro to, aby nám ostatním ukázali, jak se to dělat nemá. Tak ale nevím ... Julča

9 září 2016, 14:50:09

Mňau, představte si, že jsem se nechala vyčvachtat v Bobří řece! Prostě je to podobné jako ve vaně. Jen ta voda pořád někam teče, je jí hrozně moc a studí. Stála jsem jen na skok od břehu, takže jsem se vůbec nebála. Ale jestli budu plavat jako Miki, to si ještě rozmyslím. On v řece ještě nebyl, takže jsem jej vlastně trumfla! I když v řece voda je, Veliká kaluž se smrskla tak, že je na ni žalostný pohled. Tohle se dosud nikdy nestalo. Tristní pohled podtrhuje jediná dvojice plovacích opeřenců, kachen. Tatam jsou stovky ostatních pernatců, z nichž nemálo jsme vám s dvounožcem ještě nedávno představili. Najednou zde pro ně není místo k životu. Najednou se zde nezastavuje téměř stejné množství dvounohých, kteří se zde chodili kochat pohledem na tu krásu. Mňau, snad si někteří z nich teď uvědomí, že jen dívat se nestačí. Ale už nejsem kotě a vím, že mnozí dvounozí, člověci, jsou nepoučitelní. Jeden z nich se zrovna prohnal kus ode mne na malé, ale o to hlasitěji řvoucí potvoře, čtyřkolce. Zrovna jsem lovila myšici. Už byla má, jen jsem ji dopřávala ještě pár chvil a vybízela ji, jestli dokáže být tak mrštná, ať mi uteče. Skokem se vrhla do vysoké trávy a já hned za ní. Už už jsem ji držela, když se kdesi za mezí přehnala ta řvoucí potvora! Okamžitě jsem zanechala lovu, protože hluk byl tak silný, že naráz vyplňoval vše okolo. Rychle se blížil a sílil. Vrčela jsem a dostala jsem zlost. V tom nelze lovit, nelze odpočívat, nelze spát, nelze být! Tak jako já předtím vystartovala na myšici, vyrazil není můj dvounožec přímo proti tomu rachotu. Být větší a silnější, běžela bych mu po boku. Tady je rezervace a my se na její poškozování jen tak dívat nehodláme! Bídák na čtyřkolce se hnal po poli do kopce docela nedaleko. Z dřívějška víme, že se nezdráhá jet všude, rezervace nerezervace. Tentokrát zamířil k Pazourkové mezi. Snad zahlédl, že si jej můj dvounoha obrázkuje, ani krapet nezpomalil, zatočil na pole a zmizel za mezí. Hluk se však tak rychle nevytratil a ještě dlouho jsme jej slyšeli. Podle směru bídák zamířil do lesa. Jeden z klasických člověčích zbabělců, kterým je zákeřnost vlastní. Ale na každého z nich dojde! To díky němu mně utekla myšice! Hlodavec, který ač do přírody patří jako každý, dokáže, když na to přijde, napáchat docela velké škody. A je na nás, kočkách, abychom to nepřipustily. Teď kvůli jednoho bezohledného člověka bude mít myšice malá myšátka a dohromady mohou poškodit více. Co když teď zrovna její potomci uhlodají kořínky vzácného prstnatce májového, který zde po dlouhých letech opět vyrostl. Máme tady jen tři rostlinky! Kdo ví, kolik takových jako já ten bídák vyrušil a co všechno způsobil! Toho sobce to však vůbec nezajímá. Stejně jako mu je jedno, že Veliká kaluž je bez vody a že s vodou zmizelo mnoho zvířat. Ta všechna se na rozdíl od něj starala, aby zde bylo příjemné místo k životu. Společně s rostlinami zajišťovali, aby zde voda zůstávala. To vše dokáže rozbít jeden jediný hloupý člověčák, který ani neví, že by nikdy nespatřil světlo světa, kdyby zde všichni ostatní tu složitou krásu nepomáhali vytvořit. Také proto se zde zabydleli jeho rodiče. Že je zde hezky. Ale ani úcta ke svým vlastním předkům takovému individuu nic neříká. Mňau, nezbývá než být chytřejší než onen jednoduchý člověčák. Pak budeme vědět, jak na to. Julča

28 srpna 2016, 01:28:20

Mňau, mám nové čvachtací mňauvideo a spoustu nových zážitků. Také Miki s Čertíkem. Dvounožec však písmenkuje hrozně pomalu a mám podezření, že než to stihne, spoustu zapomene a nakonec to všechno poplantá. Ještěže nás obrázkuje a montuje hýbací obrázky, to mu naše zážitky připomene. Julča

24 srpna 2016, 01:41:27

Mňau, tak už jsem zpět ve své horské domovině! Psací dvounožec jel se mnou a zdržel se pár dní. Zdejší dvounožčí brloh ale potřebuje neustálé opravy a úpravy, tudíž nikdo z dvounohých se mi nemohl věnovat tak, jako tomu bylo ve velkém městě u Julinky, Mikiho a Čertíka. Bylo to tak trochu jako hození do vody. Okénko kočkotašky se otevřelo a já se rázem ocitla na volnosti, kde se v první řadě musím umět postarat sama o sebe. Inu takový je život na horách. Já si však dokážu poradit. Na nic jsem nečekala a vyrazila na obhlídku svého teritoria, abych zjistila, jak se věci mají. A když jsem se vrátila, málokdo by poznal, že jsem zde měsíc nebyla. No a když mňoukám o měsíci, ten pravý právě zářil v úplňku na noční obloze. To mi chybělo. Noci, kdy se mohu jako pravá šelma kočičí vydat na dobrodružné lovecké výpravy. Dějí se při nich věci o nichž vědí jen jejich přímí účastníci a my kočky si je občas sdělujeme na našich tajných shromaždištích. První noc jsem ale prospala v bezpečí u svých dvounožců, protože hlavně ten psací měl poněkud obavy, že těch změn je na mne až moc. Tu další jsem však již z poloviny strávila venku, protože již jen krásně vybarvený západ slunce k tomu přímo vybízel. Mňau, závěrem chci poděkovat všem, kdo mně držel palce a drápky. Hvězdička

18 srpna 2016, 13:03:12

Mňau, dvounožec o mně říká, že jsem extratřída! Prý je na mne moc hrdý a obdivuje, co všechno jsem dokázala za krátkou dobu zvládnout. Však posuďte sami: Srdnatě jsem válčila se zánětem v tlamce a nepodlehla bacilům, jež na mne skrze ránu útočily. Bez jediného mňouknutí jsem zvládla stokilometrovou cestu z malé podhorské vísky do velkého města dvounohých. A to i za hřmotné bouře, kdy lilo jako z konve a blesk uhodil jen kousek vedle mne. Třikrát mne pohltila velká rachotící obluda v níž byla spousta úplně neznámých dvounožců. Přesto jsem se nebála a v poklidu ležela v kočkotašce. Rychle jsem se zabydlela v dvounožčím brlohu, ačkoliv jsem v něm nikdy v životě nebyla. Neskrčila jsem se bojázlivě kdesi v koutě, ale vše pečlivě prozkoumala. A vypořádala jsem se i s tím, že jsem musela být v novém prostředí několik hodin denně úplně sama. Nepanikařila jsem, když mně dvounožec navlékl postrojek a odnesl do lesa, který jsem viděla jen párkrát v životě a to ještě před dlouhými třemi lety. Neškubala jsem sebou na vodítku, ale většinou mašírovala hezky spořádaně po cestičkách. Nikam jsem neprchala, když mne dvounožec vodítko odepjal. A nejančila jsem, ani když mne vzal do míst, kde jsem nikdy v životě nebyla. Slyšela jsem hlasy zvířat, jaké nikdy předtím. Když se za loukou prohnala dlouhatánská hřmotná obluda, jíž dvounozí říkají vlak, bylo to také poprvé v životě, co jsem ji spatřila. Jen jsem se přikrčila, žádný bezhlavý úprk. Nerozhodil mne ani hlasitý rachot, který je v městě dvounohých snad všudypřítomný. Zatímco u mne doma na horách proběhne po cestě za den někdy jen pár běhacích krabic, tady je z nich nekončící proud. Ženou se s rachotem tam a zpátky a když zastaví, nevyplivnou dva či tři dvounožce jako tomu bývá v mé domovině, nýbrž pouze jediného. Doposud nikdy jsem neviděla tolik velikánských běhacích krabic, jež byly dvounožců plné. A taky spoustu takových, jež s jekotem a blikáním uháněly tak rychle, jako by je něco vyplašilo. A pak ještě větší, červené a hned celé stádo, které se jednou navečer přihnalo k obřímu dvounožčímu doupěti naproti. Hasiči, sanitky, policie. Tak se prý ti uječení jmenují. To všechno jsem dokázala pozorovat přes okno a zjistit, že oněch potvor je více než samotných dvounožců. Myslela jsem si, že jich uvidím v tak velkém městě mnohem více než u mne doma, ale kdepak. Výtečně jsem obstála také u bílopláštíků. Ačkoliv jsem žádného z nich neznala a viděla je poprvé po třech letech, moc jsem se nebála. Nemňoukla jsem, nezavrčela, nesekla drápkem ani nekousla, když na mne sahali a dokonce mne několikrát čímsi píchli. Rychle jsem se zotavila i z nepříjemně hlubokého spánku, narkózy. A stejně rychle jsem přemohla bolest, kterou mi způsobili vytržením bolavé stoličky. Bez odmlouvání jsem dvakráte spolkla protičervíkovský fujtajbl a po krátkém přemlouvání se dokonce nechala vykoupat. Bez sebemenšího problému jsem se vyrovnala i s přesunem do druhého, hlavního brlohu dvounohých. Neschovávám se, ani zběsile neskáču. Způsobile chodím na záchůdek a ještě se nestalo, že bych ucvrnkla někde jinde. Neznačkuju, i když to umím. Nebojím se, ani se neperu. Nechávám se mazlit a baštím i piji jak mám. Zesílila jsem. Je toho ještě hodně, za co by mne prý psací dvounožec mohl pochválit. Ale již jen to, co mi do deníku teď napísmenkoval je na jednu malou, drobounkou kočičku za tři týdny až až. Nemyslíte? Ze všeho nejhlavnější ale je, že už brzy, brzoučko mne odveze domů. Domů!!!! Ale asi mi bude i smutno. Hvězdička

14 srpna 2016, 10:54:28

Mňááu, už se hojím, už se hojím! A baštím! A hraji si! Ale k bílopláštíkům už ani nápad! Vzali mi zub! A ne jeden. Říkali, že mi jen odstraní tu věc, co mi způsobovala to bolení a oni mi uloupili moji stoličku! Jak teď budu kousat? A vůbec, co mi to dali za fujtajbl, že jsem se nemohla a nemohla probudit?! Mňau, spala jsem tak tvrdě, jako bych přešla přes celé hory. Dvounozí mi ale naštěstí dávají mňamku, kterou ani nemusím moc kousat. Tak to jde a tlamka mne bolí čím dál míň. Zesílím a hned si na dvounožci vymůžu, aby mne vzal ven. Již mám slíbeno, že budu mít vlastní mňauvideo. Sice žádné umělecké dílo, ale předvedu, jak jsem šikovná a nebojím se. Hvězdička

12 srpna 2016, 22:52:35

Mňau, tak jsem byla opět donesena mezi bílopláštíky. Jeden z nich mne čímsi štípnul a co bylo pak si moc nepamatuji, protože mne náhle přemohlo spaní. Vím ještě, že mi zabylo trochu zle a pak mi kdosi šťáral v tlamce. Ani teď nevím, co je sen a co skutečnost. Jako bych byla zase jinde. Jinde než doposud. Ale oči se mi ne a ne otevřít. Před chvílí mi bylo ještě docela chladno, ale teď mne cosi odspodu příjemně hřeje. To je fajn. Tlamka mne ale pobolívá a když se mi podařilo alespoň trochu pohnout jazýčkem, zdá se mi, že mi tam cosi chybí. Mňau, bolí to. Ale vlastně nevím, jestli víc nebo už míň. Tak moc se mi chce spát. Třeba až se probudím, všechno bude pryč. Hvězdička

11 srpna 2016, 12:06:52

Mňau, venku se sice ochladilo, ale léto ještě neskončilo. Vždyť ještě před pár dny jsem se čvachtala v potůčku, protože bylo velké horko. Abych se alespoň trochu ochladila, musela jsem dýchat otevřenou tlamkou. To však pomáhá jen málo a na nějaké běhání bych mohla zapomenout. Docela mrzuté, protože já běhám ráda. Slunce pálilo tak, že mně bylo horko, i když jsem se jen tak procházela po louce. Lehnout si tak akorát někde do stínu, to se dá. A nebo můžu zůstat doma, což se mi nelíbí ještě víc. Já chci jít za mým dvounožcem! Pravda, do vody bych sama nevlezla ani za této situace. Jen a pouze, když mi dvounožec pomůže! Od něj se nechám přemluvit, protože koneckonců voda opravdu příjemně chladí a já nejsem z cukru, abych se rozpustila. Vlastně nemusím ani nijak vyvádět, protože vím, že zase uschnu a budu jako dřív. A co víc, můžu se v tom horku i několikrát pořádně proběhnout. Jak takové krátké osvěžení vypadá teď můžete vidět v novém mňauvideu, které dvounožec umontoval. Julča

7 srpna 2016, 02:24:43

Mňau, dvounožec říká, že poslední dobou "žereme jako zjednaní" a že neví, jestli jsme vůbec kočky a né maskovaní tygři. Jsme schopni zblajznout 800g konzervu za jeden den. Mňau, ale co je to pro pořádného kocoura jako jsem já!? Zítra prý půjdeme všichni povinně na váhu a také prý budeme muset běhat. Pche, to dvounožec dřív sám padne, než nás utahá! Schválně, jak dlouho mu to vydrží?! Je ale pravda, že chodit ven častěji by se mi líbilo. Hlavně pozdě večer. Byl jsem sice dvakrát ven kolem úplňku, bylo to fajn, dokonce jsem ulovil i hlodavce, ale já bych rád ven večer co večer. A když nemůžu, tak bych se cpal. Co mám dělat, když i noční lovy umělohmotných hlodavců jsou již také minulostí. Tolik oblíbené, barevné štěrkací myši se již léta nedají koupit. Tatam jsou časy, kdy já měl zelené a šedé, Julinka pak oranžové a žluté. Kdyby jste někdo věděl, kde tyhle myši jsou, mňoukněte mi. Posledně mne vzal dvounožec na louku, plnou rozkvetlých kvítků. Chtěl mne mezi nimi vyobrázkovat, ale já pro to neměl příliš pochopení. Jednak jsem na té louce již dlouho nebyl, navíc byl den a pořádně horko. No a hlavně jsou nedaleko nory! To si pamatuju výtečně! Dvounožec o starém jezevčím hradě také moc dobře ví a ještě lépe si pamatuje, že když já do nory vlezu, hned tak nevylezu. Nechtěl zase u díry v zemi dlouhé hodiny klečet a strachovat se, jestli jsem se kdesi v podzemí neserval s liškou či jezevcem. Mňau, proč bych se pral?? Pomohlo mi, že dvounožec měl jisté bolesti břicha a aby neskončil v křoví, nepočínal si příliš mrštně. Neomylně a svižně jsem zamířil k cíli a byl bych se vnořil do temné díry v zemi, kdyby se z ní nelinul čísi pach. Někdo tam uvnitř je! Malé zastavení stačilo, aby mne dvounoha dostihl a připjal na vodítko. Mňau, stejně bych teď dovnitř nevlezl! Teda možná, snad, no vlastně nevím. Ale pamatuji si, že opodál jsou další nory a tam snad není obsazeno. Opatrně jsem se vydal k té nejbližší, pod vysokým stromem. Také byla kýmsi cítit. Tak zkusím další. Prohlédl jsem si celkem šest vchodů do podzemí a ten poslední se mně zdál ten pravý. Jenže dvounožec mne, stejně jako do těch pěti předešlých, nepustil. Mňau, tak aby věděl, příště mu uteču a čekat u vchodu už nebudu! Však jsem velký a silný! Navíc jsem už uvnitř kdysi byl! Miki

4 srpna 2016, 02:11:06

Mňau, umí někdo čertovké kouzlo "Rixum fixum terafixum!"? Ptala jsem se Čertíka, ale ten to neumí. Potřebovali bychom dvounožce rozdvojit, ať jeden může být u Hvězdičky a druhý s námi. Našel si sice čas, aby mne vzal na rozkvetlou letní louku, ale aby o výletu drápnul do deníku, na to už času nezbylo. Snad mi přidá alespoň nějaký obrázek. Julča

4 srpna 2016, 01:57:57

Mňau všichni! Nebojte se, tlamka už mne moc nebolí a jinak jsem v pořádku! A děkuji za přání brzkého uzdravení! K bílopláštíkům však ještě budu muset, protože bolístku v tlamce mi způsobuje velký zubní kámen. Než mi jej odstraní, musím zesílit, abych bez problému zvládla jakousi narkózu. Ono je to prý ošidná věc, zvláště u nás koček venkovních, které k bílopláštíkům zavítají jednou za uherský rok. V přechodném domově je o mne příkladně postaráno. Psací dvounožec je u mne každý druhý den. Už mně dlouze psal do deníku, ale všechna ta písmenka byla najednou fuč, když jej prý cosi odhlásilo. A než aby se s tím pachtil znova, šel radši sem za mnou. V zdejším dvounožčím brlohu žádný interfernet není a nejsou tu ani Julča, Miki či Čertík. Mňau, vlastně včera se tu na okamžik můj údajný černý otec objevil, když s ním byl dvounožec ven a omylem si prohodil jakési klíče. To jsem ještě netušila, že dnes navlékne dvounožec staré Čertíkovy kšíry mně a vezme mne ven. Že prý jsem nesmírně šikovná a že to bez problému zvládnu. Vzal s sebou na pomoc ještě dvounožku a vydali jsme se na kočkotrasu. A zase na mne pěl jen chválu, protože ačkoliv jsem po zdejší kočkotrase šla snad jen dvakrát a to před třemi roky, došla jsem bez potíží až téměř na Julinčin palouček. Občas jsem byla hodně obezřetná, jednou se kus vrátila, ale dvounozí mi hodně pomáhali a tak jsem vlastně nepotřebovala ani vodítko. A pomohlo mi, že kočkotrasu přede mnou již tisíckráte prošly první i druhá Julinka, a také Miki s Čertíkem. To mi samozřejmě nemohlo uniknout. Nikam jsme nespěchali, což mi velmi vyhovovalo. Celý výlet trval několik hodin a dosyta jsem si jej užila. Z paloučku se mi vůbec nechtělo a nejraději bych na Sedacím pařezu podřimovala až do večera. Dvounožec pozoroval černého bubnovacího pernatce a dvounožka sbírala ostružiny, kterých se tady docela urodilo. Nakonec mne museli odnést, ale nikomu z nás to nevadilo. Příjemně unavená, hned jsem v dočasném domově usnula, spokojená, že jsem u dveří nevysedávala nadarmo. Než se vrátím domů do hor, určitě se ještě na Julinčin palouček podívám. Vy se můžete kouknout do mé mňaugalerie, protože dvounožec mne stačil během výletu i několikrát vyobrázkovat. Hvězdička

1 srpna 2016, 12:36:43

Mňau, musím všem, kdož mi dopomohli k kreslenému pohárku poděkovat hlasitým MŇÁAU! A vůbec mi nevadí, že to není pohárek zlatý ani stříbrný. Dvounožec říká, že to ani lépe dopadnout nemohlo, protože číslo 3, které mám na pohárku, je jeho šťastným číslem. My kočky jsme inteligentní tvorové. Nemusíme některé věci ani vidět, ani cítit, ani slyšet, přesto se k nám jejich význam donese. Je to něco jako duše, o které se v jedné z dvounožčích pohádek říká : „Je to takové pfff, nafouknuté nic! Zvážit ji nemůžeš, změřit ji nelze, chutná neslaně, nemastně, nevydává ani vůně, ani smradu.“ Kreslený pohárek je v lecčems podobné nic. Vlastně není ani kreslený, jen chvilku zazáří v obrázkové bedně. Je to jako když přede mnou zničehonic po lesní pěšině přeběhne některý z obyvatelů lesa. Nezřídka jen jedinkrát za rok či za celý život, až se nechce věřit, co oči vidí a uši slyší. Nezapomenu však, byť by to bylo možná snazší. Ale proč se ochuzovat? Ten vjem ve mně zůstává nadosmrti uložen, i když se časem mění. Dvounožec říká, že proto my kočky, ale také mnoho ostatních nepotřebujeme bednu zvanou počítač, běhací krabice či náhradní kožichy zvané oblečení. Potřebujeme ale dvounožce, kteří tohle pro nás udělají. A pomáháme jim učit se ony věci používat. Třeba tím, že jim vlastním tělem bráníme stát se na nich příliš závislými. Možná by mně měl dvounožec nechat myšování zapnuto, ale pro teď jsem svůj úkol, své přání splnila. I díky vám. Semínko bylo zaseto, nyní musí růst. Já zatím půjdu do lesa. Julča

30 července 2016, 10:58:45

Mňáu, dvounožec se nám vrátil! Nikoliv však sám, ale přivezl s sebou Hvězdičku! Já ani kocouři jsme se s ní však neviděli, protože musela být ubytována jinde. Prý dost zhubla a dvounozí se rozhodli, že musí na nějaká vyšetření k bílopláštíkům. Vypadá to na bolístku v tlamce. Já už nebyla týden venku a den co den vysedáváme s kocoury na okně. Ještěže máme balkón. Ale dvounožec mne musí vzít ihned ven, jinak nevím, ale něco provedu. Hodně moc děkuji za myšky, které posíláte. Dvounožec teď bude muset pendlovat mezi námi a Hvězdičkou a na myšorozesílání nebude zase čas. Snad se nezlobíte, pokusíme se odvděčit alespoň nějakým tím obrázkem či převyprávěním nějakého dobrodružství a později snad i novým mňauvideem. Julča

19 července 2016, 16:16:18

Mňáuu, děkuji všem věrným myšozásobovatelům za pravidelný přísun hlodavců! Je to opravdu moc hezké a s dvounožcem si toho hodně vážíme. Pravda, ještě není konec měsíce a není jisté, zdali nějaký kreslený pohár získám. Přesto si již nyní dovolím mňouknout, že to co pro mne děláte není jen tak nějaké soutěžení a myšičkování, nýbrž opravdické hodnocení. To je báječné! Mňau a pardón, nechci se tím nijak dotknout dosavadních výherců. Každý z nich se o své po svém zasloužil. Já jen mám s dvounožcem prostě radost a přála bych tohle i ostatním. A nezlobte se prosím, že se občas odmlčím. Však víte, že ne všechno jde vždy podle představ. Jsme na dvounožce tři a hlavně, svět bývá hodně složitý. Jak ten náš, tak ten dvounožčí. A často není snadné to přemňoukat, když každý to vidíme po svém a neznáme ani písmenko z abecedy toho druhého.Kolik živých, tolik světů. My kočky a mnozí další zvířecí kamarádi jsme tady milióny let a dvounožci zase mají velikou hlavu. Tak se nějak domluvíme. Ono to totiž jinak ani nejde či by to jinak být nemělo. Když dvounožec nedávno při písmenkování mého deníku hloubal nad existencí, nad tím, že jsme, dočetl se, že je to prý schopnost komunikovat. Mňau, možná je to jen jedna ze schopností, protože ty máme v jistém smyslu každý jiné. Mňau, když sedíte a číháte na myš, opravdu jen sedíte a číháte? Nemyslíte? A když jo, nač? Venku prší a to je dobře. Jou sice tací, kterým vadí déšť i sucho, ale aťsi! Kdo chodí ven na procházky jako já s dvounožcem, jistě si všiml, že ač letos prší více než loni, stále převládá sucho. Já jsem musela na poslední procházce přeskočit potok, abych prý nevyšla ze cviku. Bylo zapotřebí se pořádně odrazit, protože letos je poprvé v potoce tolik vody, že jen tak hupsnout se přes něj nedá. Dokonce jsem si namočila zadní a urousala břicho. Místní opeřenci na mne nejspíše za tu dobu, co jsem s dvounožcem chodila k Veliké kaluži, trochu zapomněli. Už na Dubové hrázi se jich ke mně slétl celý houf. Kosi, drozdi, sýkorky, červenky, střízlíci a brhlíci. Všichni poletovali divoce kolem a čepýřili se, div z nich peří nelítalo. Jako by mne snad viděli poprvé v životě. Nebo naopak slavili, že jsem zpátky. Někteří poletovali tak blízko, až jsem si myslela, že mi nějaký co nevidět přistane na zádech. Moc dobře však věděli, že to bych si líbit nenechala. Všichni se zdržovali hlavně mezi keři a tam také zůstali, když jsem zamířila za dvounožcem dále do lesa. Vzduch byl prosycen řadou vůní, jak tomu bývá po každé letní bouři. Celý les si oddechl úlevou, že přišel tolik očekávaný déšť. Bylo jej dostatek nato, aby se všichni dosyta napili a ještě něco vody zbylo v několika kalužích. Ale ani kapka navíc. A to je docela malér. Co jsem na světě, na svých procházkách vidím, jak je vody rok od roku méně. Řada stromů a keřů v lese i mimo něj se vyvrátila, zlomila a mnoho jich usychá. Loni se již touto dobou rychle zbavovaly listí, aby vyšly s tou trochou vody, která občas napršela. Jiné již věděly, že to nezvládnou a raději vydatně zaplodily, aby daly šanci novému potomstvu. Viděla jsem to přímo na paloučku, kde skomírající smrky a jeřabiny byly nejvíce osypané šiškami a bobulemi. Dnes většina z nich uschla a kdyby na jaře nezapršelo, jejich semínka by ani nevzešla. Takhle to bylo tak tak. Počínaje jarem to vypadá, že zaprší přesně ve chvíli, kdy je to zapotřebí. Ale to je jen zdání, způsobené tím, že vody je opravdu málo. To se pak každý déšť jeví jako dar z nebes. Ve skutečnosti tohle léto prší více než loni a také není tak dlouze horko. Přesto vody nepřibývá a je sucho. Někde se něco pokazilo. Dvounožec říká, že za to můžou jeho druhové, kterým ale říkáme člověci. Povídal, že letošní léto se podobá těm, když on byl malý. Teplé dny se střídaly s chladnými, pršelo, sem tam liják, sem tam bouře a pár dní veder. Jakési gumáky, tepláky a bunda patřily do letní výbavy. Po každém dešti se prý po cestičkách co jim dvounozí říkají chodníky, plazilo mnoho a mnoho jakýchsi žížal. Také tam zůstávaly kaluže, z nichž pili a koupali se malí opeřenci. Teď žádné kaluže nejsou a žížaly na chodníku bych spočítala na jediné pacce. Nemají kde bydlet, protože zem, do které by se zavrtaly, je příliš tvrdá. Udusaly ji rachotící potvory, které sem několikrát do roka přivedou člověci. To oni mají pracky v tom, že se cosi pokazilo. Něco o tom vím a nejspíš jsem to do deníku už jednou mňoukala. Ale opakování je prý matka moudrosti, navíc člověci takhle škodí stále dokola a proto je zapotřebí jim to jakkoliv připomínat. Mňau, jistě jste při číhání na hlodavce nějakou tu žížalu už viděli. A asi jste si také všimli, že když se žížala do země zavrtá, zůstane po ní dírka. V takové dírkované zemi se nejen nám kočičákům lépe zahrabává naše potřeba, ale roste se tam lépe trávě a všemožným rostlinkám. Vlastně je to lepší pro všechny, neboť dírkami se do země dostane voda a vzduch. Čím více vody tam nateče, tím lépe. Žádná není přebytečná. Ta, které je zdánlivě nadbytek, schová se hluboko pod zemí. Dvounozí jí říkají podzemní voda. Občas vyteče zpátky nahoru jako pramínek. A někdy i vytryskne. Viděla jsem, jak podobné, ale mnohem větší dusací potvory zválcovaly zem nejen před panelovým domem dvounohých, ale také na mnoha jiných místech. No a když zaprší, většina vody odteče dřív, protože nemůže zasáknout. Proto je sucho. Samosebou, že jej způsobuje větší, déle trvající horko a nedostatek deště, ale kdo má paměť také ví, že taková období byla, jsou a budou. Člověci však ve své nadutosti a pýše narušili ony věci, které si s tímhle dokázaly poradit. A tak je dnes pod zemí nejméně vody od dob, kdy jí začali měřit. To však člověkům nestačí a jinými, drápacími a rycými potvorami narovnali řeky, aby i ta voda, co teče po zemi, co nejrychleji a nejdříve odtekla. Také to znám. Tohle provedli u Bobroviště a kus před ním. Místo klikatícího se břehu je rovné korýtko a na jeho okraji jeden, dva keře. Že mně to nevadí? Ale kdeže, vadí! A nejen mně! Všem, kteří u klikatého břehu žili. Ti všichni se museli přesunout jinam. Dokonce i ryby! A to, že se snaží jinde přežít, nazývají člověci ještě sprostě škodami! A když se jim něco nepodaří, když se ukáže jejich nicotnost a nevědí co si počít, s oblibou říkají: „Však ona si příroda poradí. Vždycky tomu tak bylo!“ Mňau, já tu jejich jistotu nemám. Přírodní zákony existují, ale neexistuje nic, jako zákon zachování života. O ten se musí bojovat i pečovat. My kočky se po nocích občas scházíme na tajných shromaždištích. Já na žádném takovém nebyla, i když s Mikim a Čertíkem vlastně někdy takové malé skupinové posezení na balkóně pořádáme. Nejčastěji o úplňku.Člověci by se také měli podívat na ty tečky na obloze, kouknout na tu bílou zářící kouli. Jsou snad na Měsíci kočky? Jsou tam dvounožci? Není Měsíc příroda? Znamená to, že si neporadila? Mňau, tak se mé dnešní poděkování a pokus o vyprávění tak trochu zvrhlo v jakýsi kočkoapel, a protože často bývá lepší, když se věci zamotávají, je zjednodušit, už ani mňau. Však zase jindy. Julča

15 července 2016, 02:18:55

Mňau, konečně mne zase přišel navštívit psací dvounožec. Přinesl mi trochu bašty a z lesa jedno pírko od velkého opeřence. Večer mi pak vyprávěl, že cestou sem se setkal s několika srnci a srnkami, dvěma ušáky, lišákem a hned třemi jezevci. Ty první znám, ale jestli jsem viděla nějakého jezevce, to si nejsem tak jistá. Dvounožec povídal, že první dva potkal, když šel zkontrolovat cvakací krabičku. Na vedlejším stromě zrovna seděl datel a vyzobával z kmene nějaké hmyzáky. Jakmile dvounožce spatřil, hned neodletěl, ale začal své zjištění hlasitě oznamovat ostatním obyvatelům lesa. No a kousek dál se tou dobou potulovali dva jezevci. Hlášení černého bubeníka jim samozřejmě neuniklo a šli se podívat, co se děje. Dvounožec o nich ještě v té chvíli nevěděl, až pak za sebou uslyšel čísi pohyb. To už ale jezevci věděli své. Rozdělili se. Jeden, ten větší, honem zamířil zpátky k nedalekému rodinnému hradu. Druhý však pokračoval dál a prošel dvounožci tak těsně za zády, že prý stačilo dva kroky popojít a natáhnout ruku. Jenže jezevec zrovna na mazlení nebyl a ačkoliv nijak neuháněl, jen se krátce zastavil a pak zmizel ve své skalní noře. Dvounožce mrzelo, že žádného z jezevců nemohl vyobrázkovat, protože měl krabičku připravenou na datla. Ale rozhodl se, že na místo narafičí onu číhací cvakací krabičku. Podařilo se a na jezevce se můžete podívat v mé mňaugalerii. Já se také mrkla, ale mnohem víc mne zaujal kuňák, kterého mi dvounožec ukazoval v bedně na obrázky. Viděla jsem tam i kocoura, na něhož si letmě pamatuju, když jsem jako mladá byla nějaký čas v brlohu psacího dvounožce. Z kuňáka jsem nespustila oči a byla ještě pozornější, když v bedně začali lítat všelijací opeřenci. Jmenovalo se to "Sledovačka pro kočky" a psacího dvounožce velice potěšilo, když jsem dokoukala na mňauvideo až do úplného konce. Potom se v bedně najednou objevila kočka, která hlasitě mňaučela a chytala žaludy. Znervózněla jsem. Tu neznám! Výhružně jsem vrčela a dávala bedlivý pozor, odkud na mne vetřelkyně z bedny vyskočí. Ještě více mne znepokojilo, že mňaučení vycházelo poněkud odjinud, než z té bedny. "Tak kdo to teda mňaučí? Je to tam ta nebo je tu ještě někdo jiný?!" Prý jakási první Julinka, vysvětloval mi psací dvounožec. Pak se náhle v bedně objevila zase jiná kočka. Hned začala syčet a prskat, držíc v tlamce jakousi kost. „To je druhá Julinka“ povídá mi dvounožec. Ztichla jsem a koukala, jak tam ta zuřivě brání svůj úlovek. Ani jsem nemňoukla, protože život zde mne naučil respektu k druhému a oloupit někoho o kořist se nesluší. Ostatně jakmile obrázková bedna zčernala, naskytla se mi také příležitost k lovu. Lesní pírko na provázku mi ale hbitě unikalo a když už jsem jej dokázala lapit, zase se mi vysmeklo. Znovu a znovu jsem se po něm vrhala, až nakonec se podařilo. Ještě úspěšnější jsem byla venku na zahradě a svou kořist jsem hrdě přinesla psacímu dvounožci. Pamatuji si totiž, že posledně po mně hlodavce moc chtěl. Pak jsem se ale musela schovávat, protože v tyto dny do sousedních domů přijíždí mnoho dvounožců v běhacích krabicích a s nimi spousta psů. A ten hned od vedle na mne pořád doráží. Jenže pořád se ukrývat v domě dvounohých mne nebaví. Lepší je být chytřejší. Musím proto každý den ven, abych dokonale znala svůj rajón a věděla si tak vždy rady. Doma u svého dvounožce zůstávám, jen když je venku hodně nepříjemně a nebezpečno. Hvězdička

6 července 2016, 22:52:08

Mňau, Miki by venku, Julča byla venku, dnes jsem byl na řadě já. Dvounozí rozmýšleli kde se vydáme a jak už to někdy bývá, vybrali nejspíše horší možnost. Nikdo z nás ale nemohl vědět, že než dorazíme na louku k Veliké kaluži, obloha se takřka úplně zatáhne a začne foukat nepříjemný, studený vítr. Mně to sice až tolik nevadilo, horší však bylo, že vítr s sebou přinesl rámus, kterému dvounozí říkají hudba. Mňau, nějakou už jsem slyšel. Je to většinou taková, jakou dvounožec přidává do našich mňauvideí. Tohle ale bylo něco mezi skučením, ječením a vytím. Znělo to hrozně agresivně a k tomu ještě to bouchání. Povím vám, děs běs! Jsou ale člověci, kterým to dělá dobře. Což o to, ať si ječí a bouchají, ale proč tohle dělají v přírodě, notabene poblíž rezervace!? Můj dvounožec říká, že nemá nic proti koncertům pod širým nebem, ale jejich intenzita a provedení má především respektovat prostředí, kde se pořádají. V opačném případě se z hudby stává pouhopouhý randál, kteří ostatní vnímají jako nepříjemné rušení. Občas sem některý z poryvů větru zanesl nějaký z těch zvuků tak rychle a prudce, až jsem si myslel, že ten řvoun co nevidět odkudsi zblízka vyskočí. Raději jsem se proto schoval do meze a to tak důkladně, že když mne mí dvounožci začali hledat, nemohli mne najít. Já jsem ani nemňoukl, protože jsem si nebyl jistý, kdo vlastně za praskajícími větvemi je. Mňau, navíc, proč bych vylézal? Po delším pátrání jsem byl ale odhalen a vyproštěn. Zůstávat na jindy klidném místě ale nemělo smysl a proto jsme se vydali domů. Docela jsem se prošel, i když párkrát jsem se musel přikrčit, když kolem procházeli nějací cizinci. Samozřejmě jako naschvál, když už jsem měl nastoupit do kočkotašky, tak se vyjasnilo a oteplilo. Mňau, někdy se to zkrátka nevyvede a nyní jsem to schytal já. Ale příští procházka bude určitě fajn. Čertík

6 července 2016, 16:55:15

Mňau, jak jsem posledně oznamovala, že vyrážím na další výpravu za novými zážitky, tak se i stalo. Šli se mnou mí dvounozí a zamířili jsme na známá místa k Veliké kaluži. Tam totiž nečíhá ve trávě zdaleka tolik klíšťat, jak je tomu na kočkotrase v našem lese. Už na kopci se dvounozí rozdělili. Ten můj zůstal se mnou a ostatní dva se vydali sbírat lipové květy. Jen jsem se krátce rozhlédla a šup, honem do pole. Schovávačka v něm mne stále moc baví. Možná dokonce víc a víc. Navíc je pod dozrávajícími obilnými klasy o dost chladněji, než na sluncem rozpálené polní cestě. Sem tam jsem na dvounožce vykoukla, ale jen kratičce. Přesto se mu konečně podařilo vyobrázkovat mne. Na okraji pole totiž rostou červený mák s heřmánekem a mně to prý mezi nimi sluší. Jenže zase nemáme bodíky na rozšíření mňaugalerie. Sluší se přece poslat kamarádům alespoň pár kreslených obrázků, když třeba nesbírají myšky. Nedávno se zde objevilo několik kočičáků, kteří vypadali nadějně, ale z nějakého důvodu zase hned zmizeli. Dvounožec také obhlédl ty starší, které já vlastně ani neznám, ale Miki s Čertíkem je pamatují. Také většina z nich sem již dávno nechodí. Nu což, proč tomu tak je se můžeme jen dohadovat a tak se raději vrátím ke svému výletu. Když jsem se schovávala v obilí, prošlo po cestě několik neznámých dvounožců, psů a prosvištělo pár šlapacích samohybů. Jeden z cizinců se zastavil a dal se s mým dvounohou do řeči. Byla bych se šla podívat, kdo to je, ale cizinec měl s sebou docela velkého černého hafíka. Zůstala jsem proto raději ve svém úkrytu a tiše poslouchala. Dvounozí se bavili docela dlouho a ten můj opět zmínil nebezpečí, jež hrozí od cesty pro běhací krabice, kterou tady milovníci oněch rachotících potvor chtějí postavit. Jako doposud každý, ani tento cizinec nic o plánované stavbě nevěděl. Protože měl pěkný vztah k přírodě, docela si s mým dvounohou rozuměl. Vyprávěl, jak se snažil zachránit velkého bílého pernatce, takového, kterému my na Veliké kaluži říkáme Velký šéf. Přestože udělal co mohl a přivolal odbornou pomoc, labuť se již zachránit nepodařilo. Uhynula mu pod rukama na otravu, když zřejmě spolykala některé ze zelených fujtajblů, kterých teď ve vodě hojně přibývá. Na vině jsou především panující vysoké teploty, jež spolu s nezodpovědným chováním člověků způsobují vysychání řek a rybníků. Voda v nich se stává nekvalitní a daří se v ní právě těmhle rostlinám. Mňau, nerozumně se choval ale také hafík onoho dvounohy. Horko nehorko, pořád pobíhal okolo a hnal se za každým míčkem, jež mu dvounozí občas hodili. Mňau, cožpak necítí, jaké je horko?! Nemusí přece letět za každým balónkem! Až pak najednou bác, hafík se najednu neudržel na nohou. Dvounozí mu hned dali mou vodu, kterou mívám v kočkotašce a zpytovali svědomí, že se na slunci tak dlouho vybavovali. Mňau, ale vždyť hafík má vlastní hlavu, ne? Mohl si lehnout do stínu jako já. Jenže to jsou prostě psi. Voda hafanovi trochu pomohla, ale stále se motal. Naštěstí jen kousek nahoře na kopci měl onen dvounožec svou běhací krabici a v ní vodu. Rozloučil se a opatrně se se svým hafanem vydali na kopec. Všechno jsem to sledovala škvírami mezi stébly, ale jestli ti dva došli až nahoru, to nevím. Doufám však, že všechno dobře dopadlo. Když dvounozí natrhali dostatek lipových kvítků, usadili se u Malé kaluže, což je malá tůň, vyhloubená na kraji pole. Tam jsme se po nějaké chvíli rozdělili a já se svým dvounožcem a dvounožkou vyrazila na louku k Veliké kaluži. Většinu cesty jsem se proplétala obilím, dvounozí využívali cestičku po traktoru. Téměř na samotném konci pole vlnění klásků ustalo a rázem nikdo nevěděl, kde jsem. Tak mne volali, pískali, ale já nic. Ani mňouknutí. Měla jsem však pro to pádný důvod. V obilné džungli jsem totiž narazila na ušáka! Byli jsme od sebe tak blízko! Kolik přesně ale neprozradím, a vlastně vůbec nevymňoukám co se dělo! To tak! Musíte si vlézt do obilí sami! Dvounožec nakonec do pole vstoupil a protože měl přece jen nějaké tušení, stalo se tak jen kousek ode mne a ušáka. Ten už to napětí nevydržel a vyrazil! Prolétl mezi řádky a dlouhým skokem se ocitl na polní cestě. Pšeničná stébla se ale ještě nestačila uzavřít zpět v zdánlivě nepropustnou hradbu, když jsem se mezi nimi mihla já. Mňááu, za nííím! Ale již po několika skocích mi bylo jasné, že přestože mám za sebou řadu sprintů přes louku, na ušáka, jež pádil tak, až se za ním prášilo a ještě při tom stačil kličkovat, nemám. Tak snadno jsem ale pronásledování nevzdala. Pouze jsem zvolnila a s hlavou vztyčenou vzhůru, v běhu sledovala, kam ušatec zamíří. Správná šelma přece musí být nejen hbitá a silná, ale také chytrá. Budu-li vědět, mohu příště předvídat. A i když je pro mne ušák jako kořist nedosažitelný, zkušenosti z lovu ať je jakýkoliv, jsou k nezaplacení. Ušák zmizel v mezi u potůčku a pak nejspíše v poli naproti. Doběhla jsem na místo, kde jsem jej viděla naposledy, chvíli se rozhlížela kolema a pak se vrátila mezi pšenici. Co kdyby? Mí dvounozí mne však začali volat a tak jsem tedy šla za nimi. Protože dál jsem se již v obilí schovávat nemohla, schladili mne v potůčku. Mňau, potůčku! Zbyla z něj jen jedna nevelká kaluž. Zprvu se mi to moc nelíbilo, ale potom, když už kožíšek příjemně chladí, to už jsem byla spokojená. Ta spokojenost pak trvala po celý zbytek naší výpravy, ale protože se už žádná honička se zajícem nekonala, raději dnešní vyprávění ukončím. Však příště zas i s hádankovým obrázkem. Julča

4 července 2016, 15:41:15

Mňau, protože Bellinka poznala malou pěničku černohlavou, jsem tady s dalším hádankovým opeřencem. Stejně jako těch pětačtyřicet před ním, také on žije tady u nás. Tenhle patří mezi ty plovací, i když se příliš často na volné hladině nezdržuje. Raději se proplétá rákosím někde poblíž břehu. Párkrát jsem jej viděla, ale pokaždé se honem schoval. Julča

2 července 2016, 03:28:08

Mňau, horko nehorko, dala jsem si dnes pár sprintů přes louku. Musím si přece držet figuru! Také jsem se dvounožci schovávala v obilí. On z toho dvakrát nadšený nebyl, ale mne to strašně baví. Hned jak mne vypustí z kočkotašky, šup, už jsem mezi řádky! :-DD Musím ale přiznat, že tam moc nevidím. Všude pořád jen stébla a stébla. Jedno jak druhé, tak těsně vedle sebe, že se jimi sotva prodírám. Čekám, volám, ať mi dvounožec prošlápne cestu jako vždycky v trávě nebo ve sněhu, ale on nic, že se to prý nesmí. Naopak, píská na mne, ať vylezu ven. Jinak se prý ztratím, zabloudím a upečou ze mne chleba. To tak! Nic se ze mne péct nebude a ztrácet se také nehodlám! Tu a tam jsem se dvounožci ukázala, přeběhla z ječmenu do pšenice a zas zpátky. Když okolo procházeli neznámí dvounožci a jejich psi, neměli ani tušení, že se schovávám kousek od nich. Určitě mne neviděla ani ta plechová vážka, co jí dvounožec říkal vrtulník. Hádankového opeřence dosud nikdo nepojmenoval a tak si obrázek dalšího prozatím schovám napříště. Létal z rákosí na mez a tak pořád do kola. Byla jsem se na něj v keřích podívat, ale připlížit se blízko mi nedovolil. Oni jsou tu pernatci na mezi vůbec hodně ostražití. Jak jste si mohli z obrázků všimnout, létají tady mezi nimi ti draví a loví je. Není to tak dávno, když jsem zrovna slídila v keřích, ozvalo se z druhé strany louky zoufalé naříkání. Já věděla, že je dokonáno a zůstala proto na místě, dvounožec se však chtěl podívat co se stalo. Viděl však už jen vzlétajícího velkého pernatce a na místě samém pak našel jedno jediné pírko. Jsou ale pernatci, kteří se umí těm dravým bránit. To jsem viděla a dvounožci se dokonce podařilo kratičkou chvíli zachytit cvakací krabičkou. Dva žlutí opeřenci, žluvy hajní urputně pronásledovaly menšího, ale zdatného dravce, krahujce. Mňau, co ti ve vzduchu prováděli! Byli skoro stejně mrštní jako my kočky na zemi! Krahujec se ve vzduchu všelijak obracel, stoupal, klesal, ale žluny pořád za ním. Sotva se zbavil jedné, už na něj střemhlav dorážela druhá. Přidaly se i jiřičky a opeřený lovec měl co dělat, aby se pronásledovatelů zbavil. Mňau, ještě že se na nás nedokážou tak domluvit hlodavci. I když, krysi a potkani prý někdy umí držet pospolu. Mňau, koukám, že mne docela zásobujete kreslenými hlodavci. Díky, zkusím tedy co nejpilněji myšovat! Že bych ale kvůli myšování musela omezit své výlety, tak to ani náhodou! To bych se neradovala, ale zlobila. A na své si musejí přijít také Miki s Čertíkem. Pohárek není jen o myšování. Je sice jen kreslený, mně je šuma fuk, ale prý by mi slušel. Mého a snad i jiné dvounožce by potěšil. No a co těší je, těší i mne. Uvidíme, co si zasloužím. :-) :-) :-) Julča

1 července 2016, 02:39:02

Mňau, je to pravda pravdoucí, že na posledním hádacím obrázku byl moták pochop. Kdo jej poznal, určitě víte! :)) Moták se u Veliké kaluže zabydluje pravidelně každým rokem. Letos mu ale nastaly krušné časy, neboť ve Veliké kaluži není téměř žádná voda. Nadrápkovala bych k tomu povídání, ale protože je docela smutné, moc se mi do toho nechce. Bez povšimnutí to však nenechám. S dvounožcem jsme jiní, než spousta člověků, kterým je to, co se v přírodě děje úplně lhostejné. Než se tedy opět pustím do výčtu všech špatností, které tihle člověci páchají, mám pro vás novou hádanku. Jestlipak poznáte malinkaté opeřené mládě, schovávající se v keřích hned na kraji lesa? Napovím, že jeho rodiče jsou výteční a hlasití zpěváci. Julča

1 července 2016, 01:57:00

Mňau, všem dík za hezká narozeninová přání! Dvounožec mi je všechna vyřídil a nadělil mi narozeninový výlet. Prošel jsem se po louce, protáhl se a byl dvakrát vydatně svlažen, abych lépe zvládal to horko. Lovit se v takovém počasí vůbec nedá. Doma mne však čekala narozeninová mňamka, takže o shánění potravy jsem nemusel mít žádnou starost. Čertík

29 června 2016, 03:16:25

Mňáu, Micoška a Mičulka poznaly posledního opeřence, rehka zahradního a nastal tak čas, abych přišla s novou hádankou. Naštěstí pořád vyrážíme s dvounožcem na naše výpravy a během té předposlední nám nad hlavami zakroužil jeden velký opeřenec. Určitě jej někteří z vás poznají. Viděla jsem také jiné věci, ale protože toho mám na srdci víc, nadrápkuju vše později, až si to zesumíruju. ;-) Julča

24 června 2016, 11:44:11

Mňau, jako vždy bystrá Mičulka poznala v posledním hádankovém opeřenci ťuhýka. Třeba bude někdo jiný také tak rychlý a bude vědět, jak se jmenuje malý pernatec, který bydlel na rohu naší ulice v jedné malé vrbě. Tu vrbu již pilouni pokáceli a onoho opeřence jsme tady od té doby neviděli. Ale zůstal nám alespoň obrázek. Ťuhýka ale určitě zase brzy uvidím. Několik jich bydlí u Veliké kaluže a také na okraji louky u nás v lese. Necháváme jim naše ulovené hlodavce. Dvounožec jim je zavěsí na keříky, protože oni sami to tak dělají. Ale poslední dobou toho chytáme moc málo. Musíme se polepšit, aby se opeřenci třeba neurazili, že je špatně zásobujeme. Jinak jsou to ale slušní pernatci, kteří nemají zrovna ve zvyku houfovat se a tropit rámus. Stalo se dokonce, že když jsme jednou darovali čerstvě ulovenou myš, ťuhýk si ji vzal a druhý den jsme přesně na stejnou větvičce našli zavěšeného lučního koníka. Asi nám jej daroval na oplátku. Stalo se tak totiž dvakrát krátce po sobě. Jen se musím přiznat, že já si té výměny vlastně nevšimla. Ta větvička je dost vysoko, právě abych se na ulovenou myšku už nedostala. Já pak o ni ztratím zájem a jdu raději číhat na jinou. Mňau, ještě vám musím všem poděkovat za to, jaká hezká písmenka mi s vašimi dvounohými drápkujete. Ta chvála mne samozřejmě těší a spolu s dvounožcem máme radost z toho, že jsme někdy motivací pro ostatní. Ale nezapomeňte, že nejdůležitější je zůstat sám sebou. Julča

21 června 2016, 21:59:17

Mňau, kvůli bohatým mňaugaleriím je u nás na bodíky pořád nouze a tak mi musí dvounožec přidat pár písmenek do deníku. Díky tomu se bude moci Mikísek pochlubit novým mňauvideem, kde jestli někdo ještě neviděl kuňáka či kunu, tak teď uvidí. Miki byl docela blízko. Ale když přišel domů, nevypadal, že by na něj setkání nějak zvlášť zapůsobilo. On je takový kliďas a k večeru se teprve probouzí. To já jsem prý z divokých vajec. >:) Julča

Mazlíčci

Základní informace

Jméno

Micka

Pohlaví
Datum narození

17. ledna 2002

Hmostnost

asi kolem 4-5 kg

Krátce o mně

Jsem darovaný nalezenec, kočička, kterou tzv. všechno začalo. Nikdo ve skutečnosti neví, kdy jsem se narodila, snad někdy v roce 2002. Tím, že mně psací dvounožec založil profil, jsem se narodila vlastně podruhé. Jsem ráda, že se na mne nezapomnělo. Byla jsem a zůstala polodivokou, svobodnou kočkou a zůstala jí i poté, co jsem přivedla na svět své tři potomky: Julinku, Tygříka a Marušku. Tu nejmladší jsem si vychovala zcela sama, Tygříka a Julinku si vzali do péče dvounozí. Zůstala jsem v našem domově ještě další dva roky a pak jsme se s Maruškou vydaly do světa.

Co umím

slyším na jméno a cinkot misky

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

všechno, co mně dali mí dvounozí

Oblíbená hračka

tkanička

Co ještě zbožňuji

Vyhřívání kožíšku u kamen

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

Maruška

Pohlaví
Datum narození

17. dubna 2003

Hmostnost

kolem 4 kg

Krátce o mně

Jsem nejmladší ze tří sourozenců. Má sestřička dostala jméno Julinka a dobře ji už asi znáte, o bráškovi Tygříkovi jste jistě také slyšeli. Naši mámou byla Micka a táta mohutný kocour, přezdívaný Bělokrček. Když mi bylo pár dní, odnesla mne maminka neznámo kam a vychovávala mne sama. Když jsem se přišla ukázat, bylo již rozhodnuto. Mí sourozenci připadli do péče dvounohých, zatímco já zůstala s mámou. Nikdo nám do ničeho nezasahoval a my si žily svým svobodným životem. Občas jsme se chodily ukázat a pro nějakou tu mňamku. Až jednou jsme se z jedné z dalekých výprav nevrátily.

Co umím

ulov a přežij!

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

každé dobré

Oblíbená hračka

kočičí kamarádi

Co ještě zbožňuji

klid, teplo a sucho

Fotky

Základní informace

Jméno

Čertík

Pohlaví
Datum narození

30. června 2004

Hmostnost

6,1 kg

Krátce o mně

Jsem hodný, velmi tolerantní černý kocourek. Narodil jsem se na podzim a mí rodiče jsou neznámí. Proto mám datum narození odhadnutý. Měl jsem ještě dva sourozence. Prvního, mourovatého odvál osud neznámo kam a druhý, to byla sestřička Baruška. Bohužel ani jí štěstí nepřálo a stala se obětí zlého psa. Zůstal jsem tak sám a musel se o svůj život jako venkovní kocour doslova rvát. Mám ale svého dvounožce, je jím pisatelův bratr. Bez něj bych tady již nebyl, je to můj největší přítel a mnohokrát mi pomohl. K myškám, které si chytím dostávám na přilepšenou vždy dobrou baštu a když chci, tak si schrupnu třeba u vyhřátých kamen. Většinu dne trávím venku na zahradě a střežím svůj rajón, který je velmi rozsáhlý.

Co umím

slyším na jméno

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

konzervy Animonda Carny, granule Applaws

Oblíbená hračka

tkaničky, stéblo trávy

Co ještě zbožňuji

spaní u kamen

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

Miki

Pohlaví
Datum narození

19. srpna 2005

Hmostnost

6,3 kg

Krátce o mně

Narodil jsem se v malé vesničce v jesenických horách, odkud mne zachránili před jistou smrtí během kruté zimy. Během let jsem vyrostl v statného jedince s nádhernýma zelenýma očima. Mí dvounožci o mne říkají, že jsem prý nesmírně hodný, ale vůči neznámému také značně nedůvěřivý kocour. Doma jsem s přibývající hodinou až hyperaktivní a dokážu neuvěřitelně vyvádět. Mám starší kamarádku, kočku Julinku a stejně jako ona chodím na procházky ven, nejraději večer. Rád se koupu a umím dobře plavat.

Co umím

slyším na jméno a zapískání

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

konzervy Animonda Carny, granule Applaws

Oblíbená hračka

kaštan, žaludy, zelená a šedá plyšová myš, pírko

Co ještě zbožňuji

vše co je k jídlu a co se hýbe. Neodolám zubní pastě Lacalut :)

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

Bertík

Pohlaví
Datum narození

31. října 2008

Hmostnost

Hubený snad nejsem

Krátce o mně

Narodil jsem se neznámo kdy, někde na skrytém místě. Mými rodiči jsou nejpravděpodobněji Maruška a Čertík. Od malička žiji divokým životem a na dvounohé jsem si nikdy nepřivykl. Tedy přiznám, že až na jednoho. Je jím autor mého profilku. Mám ho rád, ale nejvíce miluji svobodu a tak jsem se již před rokem vydal na samostatnou pouť životem.

Co umím

řídím se pudem sebezáchovy

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

Nejsem vybíravý

Oblíbená hračka

Nejvíc se zabavím s kočičími kamarády

Co ještě zbožňuji

svobodu

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

Hvězdička

Pohlaví
Datum narození

1. října 2011

Hmostnost

3,6 kg

Krátce o mně

Mňau, jak už to u nás potulných kočičáků bývá, můj původ je obestřen tajemstvím. Téměř jistě jsem se narodila na horách ve stejných místech jako mí nynější kamarádi Čertík a Miki. Bylo to asi na podzim, v době, kdy místnímu kocouřímu vládci došly síly a zmizel neznámo kam. Tím vládcem nebyl nikdo jiný než Čertík a já jsem možná jedním z jeho posledních potomků. Ale možná je to trochu nebo úplně jinak. Byla jsem plachá, velmi drobná kočička. Potulovala jsem se po vsi a časem si všimla, že jeden místní dvounožec pro mne vždycky něco přichystal na zub. Stále častěji jsem chodila k tomu domu a v létě jsem už byla pravidelným hostem. Nevěděla jsem, že ten, kdo pro mne chystal baštu je bývalý Čertíkův první dvounožec. Bylo mu po svém kocouřím kamarádovi smutno a když přišla zima, rád mne pustil do domu. Říkal mi Hvězdičko, podle bílé skvrnky na prsou. To jménu mi zůstalo a i já zůstávala přes den u dvounožce. V noci jsem vyrážela kamsi ven. Krom dvounožce mne nikdo nikdy nevolal jménem, nikdo se po mně nesháněl. Když uplynul rok, dvounožec se domluvil se svým bráchou a bylo rozhodnuto, abych nepřispěla ke kočičí bídě tohoto světa, půjdu na jakousi operaci. Neměli ani tušení, jak to vše dopadne. Byla jsem převezena hoodně daleko. Bohužel nikdo nevěděl, že mi tu věc již někdo neznámý udělal. Co bylo pak, o tom už v mém deníku...

Co umím

prozatím si velím sama

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

myši

Oblíbená hračka

myši živé i štěrkací, provázky

Co ještě zbožňuji

všechno dobré

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

Julinka II (Julča)

Pohlaví
Datum narození

3. června 2013

Hmostnost

4 kg

Krátce o mně

K večeru jednoho dne jsem vyrazila na své první velké dobrodružství. Venku toho bylo najednou tolik zajímavého, že jsem zapoměla kam vlastně patřím. Ale to nevadí. Už dlouho mne zajímala jedna věc, která byla nedaleko. Byla tak obrovská, že zakrývala snad celý obzor. Všimla jsem si, že z ní ustavičně tam a zpátky vylézají neznámí dvounožci. Skryta v trávě, chvíli jsem tu podivnost pozorovala a pak jsem se rozhodla. Musela jsem ale přeběhnout podivnou, tvrdou zem bez trávy, po níž běhaly rachotící krabice tak rychle, až oči přecházely. Řekla jsem si, že by je to taky muselo bolet, tak přece do mne nenarazí. Vyrazila jsem a ani nevím jak, byla jsem na druhé straně. Schovala jsem se raději pod keře a koukala na to obří doupě, jež teď bylo o kus blíž. Vedly z něj podobné cestičky, jakou jsem právě překonal. Rachotící krabice však po nich neběhaly. Jen podivné samohyby, na nichž seděli samí neznámí dvounožci a divně kroutili nohama. Mezi nimi se motali jiní dvounozí. Rozhodla jsem se, že se také přimotám. Jistě si bude chtít některý z nich hrát. Nikdo mi však nerozuměl, všichni někam šli. Ale vždyť jsem tady JÁ! Cožpak mne nevidí? Zkusila jsem jít za jedněmi, ale nepočkali. Když jsem se chtěla vrátit pod keře, taktak jsem stihla uskočit před dvěma samohyby, které se zničehonic odkusi přihnaly. Uff, to bylo o fous! Ukryla jsem se pod keř a koumala jak dál. V tom se přede mnou zjevil dvounožec, který vypadal jinak. Zastavil a chvíli na mne koukal. Nevěděla jsem, jestli se mám schovat nebo ne. Dvounožec cosi mluvil do malé červené krabičky a pak ke mně vztáhl ruce. Tak jo, třeba si chce hrát. Nechala jsem se vzít. Cizinec mne držel jemně, ale pevně. Přenesl mne o kus dál, rovnou před to jejich obrovké doupě. Z jedné díry v něm na mne koukala jakási dvounožkyně. Ti dva si spolu cosi povídali. Zůstala jsem stát na místě, protože vím, že když se mne ruce dvounohých takhle dotknou, jsou hodní. Pak se ke mně dvounohý sehnul, zvedl mne ze země a zamířil do díry v doupěti. Vůbec jsem se nebránila. Cítila jsem se naráz bezpečně a navíc se konečně dozvím, co je uvnitř! Ale o tom už bude můj deník....

Co umím

slyším na jméno, na zapískání a na jídlo

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

granule Porta 21 Feline Finest Cats Heaven, granule Applaws, konzervy Animonda

Oblíbená hračka

Mavátko s peřím, balónek, Miki, Čertík, pírka, kaštany, žaludy

Co ještě zbožňuji

dobrodružství

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

Julinka

Pohlaví
Datum narození

17. dubna 2003

Datum úmrtí

10. března 2012

Hmostnost

4,8 kg

Krátce o mně

Jsem hezká a stále zvědavá kočka. Protože jsem se narodila na horách a miluji pohyb venku říkají mi, že jsem nové plemeno - horská lesní. Odmalička tak chodím na procházky. Většinou chodím a běhám bez vodítka pouze v postrojku. Venku je to neskutečná zábava od jara až do zimy. Ráda chytám myši všeho druhu a velikostí, ale proženu vše co má křídla a čtyři nohy. Doma pak nejraději sbírám síly na další dobrodružství v křesle, které jsem si vyhradila pouze pro sebe (občas se přece jen o něj musím podělit s větším a silnějším kocourem Mikim).

Co umím

slyším na jméno, přiběhnu na zapískání

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

granule RC Fit32

Oblíbená hračka

oranžová štěrkající myš, silikonová gumička, modřínové šišky, voda

Co ještě zbožňuji

je toho spousta

Fotky

Více fotek

Základní informace

Jméno

Tygřík

Pohlaví
Datum narození

17. dubna 2003

Datum úmrtí

30. ledna 2005

Hmostnost

asi 5 kg

Krátce o mně

Jsem brácha první Julinky, pravý horský kocour, potomek potulné Micky a válečníka Bělokrčka. Jako jedinému kocouru z vrhu mně připadlo právo následovníka a vládce místního teritoria. Od otce Bělokrčka se mi dostalo více než řádné školy, bohužel ani všechny kumšty, odvaha a síla mi nestačily v souboji s Cvrčkem. Nerovný boj s mnonásobně větší a těžší zlou dogou, terorizující vše živé ve vesnici jsem sice ustál a zasadil protivníku i několik krvavých ran, těžkému zranění jsem však podlehl v náruči psacího dvounožce. Zlému psu se před horským dvounožcem podařilo uniknout, zanedlouho však přece jen došel bídného konce. Škoda jen, že osud dosud neztrestal onoho dvounohu, jež psa zlým učinil. Přes krátký život jsem mnohé poznal, zejména pravé přátelství s mým horským dvounožcem, který mi poskytl domov, stravu a držel nade mnou ochrannou ruku.

Co umím

Slyšel jsem na jméno

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

vše co mně dal horský dvounoha

Oblíbená hračka

Nejvíc jsem si hrál s Maruškou

Co ještě zbožňuji

volnost a svou rodinu

Fotky

Základní informace

Jméno

Baruška

Pohlaví
Datum narození

30. června 2004

Datum úmrtí

30. ledna 2005

Hmostnost

mohlo to být asi kilo

Krátce o mně

Mňau kamarádi! Narodila jsem se stejným rodičům jako Čertík, jsem tudíž jeho sestřička. Byla jsem jeho zmenšená kopie a všude kam šel on, šla jsem i já. Prostě jsem se od něj nehla ani na krok! Bohužel jsme byli oba ještě malincí, když na nás zaútočil obrovitý pes. Já ten útok nepřestála a tak se na vás už mohu koukat pouze z nebíčka.

Co umím

poslechla jsem, však víte

Co mám v oblibě

Oblíbené jídlo

nestihla jsem toho moc ochutnat

Oblíbená hračka

bráška Čertík

Co ještě zbožňuji

svého brášku Čertíka

Fotky

Přátelé (316)