Popis

Typickým znakem strarokladrubských koní je těžká hlava s charakteristickým klabonosem, ten je u vraníků výraznější než u běloušů. Trup je mohutný, na něm je vysoko nasazený silný, dlouhý i široký a především nezaměnitelně krásně nesený krk. Hřbet má straokladrubský vraník delší a měkčí, jeho silná záď je mírně skloněná. Nohy jsou silné s krátkými spěnkami, které mohou být strmější a dobře tvarovanými kopyty. Vznosné vysoké a reprezentační chody, které vynikají při kadenčním klusu, zřetelně odkazují na původní využití starokladrubského vraníka.

 

Kohoutková výška hůlková se u hřebců pohybuje v rozmezí 162 až 174 centimetrů, u klisen je to 159 až 171 centimetrů.

Původ a historie

Poutavý příběh vznešeného starokladrubského vraníka je příběhem znovuzrození. Nechybělo mnoho, abychom tohoto nádherného koně znali jen z obrazů dávné minulosti. Starokladrubský vraník, kterému v jednu chvíli hrozilo naprosté vyhynutí, se přitom může pochlubit několikasetletou tradici. Ta z něho učinila dokonce i národní kulturní památkou, za tu byl plným právem prohlášen v roce 1995.

První písemná zmínka o chovu koní v Kladrubech je datována rokem 1552. V roce 1562 pak císař Maxmilián II. Zakládá v Kladrubech hřebčín, kterému v roce 1579 císař Rudolf II. uděluje statut císařského dvorního hřebčína.

V těchto dávných časech byli v Kladrubech chováni koně různých barev, od konce 18. století se barva starokladrubských koní ustálila na bílé a černé. Vraníci byli chováni ve dvou liniích Napoleone a Sacramoso, tu založil vraník z arcibiskupského hřebčína Ries, který se nacházel u Salzburku. Tato původní linie zanikla, ale udržela se druhá linie založená hřebcem Sakramoso, který spatřil světlo světa roku 1800 v Kroměříži.

Po celé devatenácté století byli starokladrubští vraníci oblíbenými ceremoniálními koňmi vysokých církevních hodnostářů, všeobecně pak byli velmi ceněni pro svoji eleganci a majestátnost.

Zlom v osudu starokladrubského vraníka přichází po první světové válce. Z čistě politických důvodů, starokladrubští vraníci příliš připomínali habsburskou monarchii, bylo necitelně rozhodnuto nepokračovat v chovu těchto nádherných koní.

V roce 1922 zaniká linie Napoleone, ve třicátých letech pak dochází k naprostému rozprodání chovného stáda. Starokladrubský vraník se tak víceméně přestává existovat. V roce 1938 je však profesorem. Františkem Bílkem iniciován odvážný a smělý pokus regenerace tohoto v tu chvíli již takřka zaniklého plemene. Pokus naštěstí úspěšný, protože v roce 1973 je v tehdejší Výzkumné stanici pro chov koní ve Slatiňanech starokladrubský vraník opět po mnohaletém šlechtitelském úsilí opět doslova vzkříšen.

V současné době probíhá stále fáze udržovacího šlechtění. Za tímto účelem mají chovatelé k dispozici osmnáct plemenných hřebců a šedesát pět plemenných klisen tohoto unikátního původního českého plemene. Příběh starokladrubského vraníka, který se začal před několika sty lety tak díky úspěšné chovatelské práci pokračuje i dnes k nemalé radosti všech, kterým tento nádherný kůň právem učaroval.

Charakteristika plemene

Starokladrubský vraník je naprosto ojedinělým plemenem a to nejen díky svému původu, ale i jako příklad úspěšné regenerace takřka již zaniklého plemene. Starokladrubský vraník byl původně chován jako kočárový kůň pro slavnostní příležitosti, tomu odpovídá i jeho elegantní a reprezentační vzhled. Ten je ovšem podtržen i vysokou výkonností, vytrvalostí a značnou odolností. Spolu s tím je starokladrubský vraník, který dospívá o něco později, schopen pracovat až do stáří. Jeho povaha je vyrovná, výborně spolupracuje s lidmi.

Využití

Mnohá desetiletí byl starokladrubský vraník využíván jako kočárový reprezentační kůň typu galakarosiéra. Dnes se tak díky tomu výrazně prosazuje především ve vozatajském sportu. Mimo to se uplatňuje i v drezůře, stejně jako je oblíbeným koněm pro rekreační ježdění. Jeho vyrovnaná povaha činí navíc ze starokladrubského vraníka velmi vyhledávaného koně pro hipoterapii.

 

 

 

 

 

Koně podle typu	Teplokrevníci