Popis

Název Vjatka nepochází ze slova jatka, jak by si citlivější povahy možná mohly myslet :-) Zeměpisný původ tohoto plemene se totiž váže k oblasti, kde se zdržoval ugrofinský kmen Udrmutů, a to k řekám ve východní Evropě - Kamě a Vjatce.

Vjatka se řadí mezi pony - v kohoutku dorůstá od 132 do 142 cm. Má širokou hruď a hřbet, nijak dlouhý, svalnatý krk a téměř štičí profil. Charakteristickým znakem je také tukový hřeben a šavlovité zadní nohy. Nejen ty jsou dobře osvalené, s docela velkými kopyty. Váží okolo 400 kg.

Barvu si uchovala skoro původní: plavou, světle hnědou, myší, díky křížení pak občas ještě bílou. Objevuje se úhoří pruh a zebrování na nohou.

Vjatka není nijak temperamentní ani konfliktní, zato je vytrvalá jako všechna podobná plemena ovlivněná nelehkými přírodními nebo pracovními podmínkami své domoviny.

Původ a historie

Vznik dnešní Vjatky byl ovlivněn estonskými kleppery z Novgorodu, které do Ruska přivedli tamní kolonisté, aby koně použili jako tahouny v dolech na Uralu. Poprvé ke zkřížení původního lesního koně (pravděpodobně tarpana) a estonského kleppera došlo někdy ve 14. století (za Petra Velikého) na popud carských chovatelů. Ale teprve v roce 1844 byl oficiálně zahájen řízený chov, a to ve stejnojmenném hřebčinci. Dnes má svůj domov i v Kirově.

Vjatka se dnes počítá mezi ohrožená plemena, protože při „sčítání koní" se zjistilo, že jich zbývají necelé dva tisíce.

Využití

Nejznámější využití Vjatky je do ruských trojek, a to hned po orlovských klusácích. Protože má plece jako stvořené pro chomout, používá se i jinde do tahu - kupříkladu pro lehčí zemědělské práce anebo kdysi jako důlní poník. Dobře se však se svou povahou hodí i pro jízdu.

Koně podle typu	Pony